Kerbr, Jan: Měli na to jen sto padesát let

Stejně jak loni s Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým i na letošním těšínském Festivalu divadel Moravy a Slezska mě potěšil zdejší soubor Bajka, tentokrát se starozákonní variací Noemova archa, kterou jako vlastní opus s místními loutkáři nastudoval sympatický samorost českého divadla, křesťansky orientovaný Víťa Marčík.

Inscenace počítá s nejmenšími, i ještě předškolními dětmi (neznamená to ovšem, že by nedokázala oslovit dospělého) a je souborem prezentována ve dvou jazykových mutacích, pro Těšínsko přirozených – češtině i polštině. Na festivalu se hrála polská verze a nadšená děcka spoluvytvářela nadějeplnou atmosféru, v níž ze strany účinkujících přirozeně fungoval nadhled, ale i edukativní étos.

Mladý a usměvavý představitel Boha Marian Mazur uvedl děti nevtíravě do rané biblické situace tím, že předestřel vyhnání Adama a Evy z Ráje způsobem, kterému mohly porozumět. Také hned malé diváky aktivizoval tím, že se jich ptal, jaké jiné druhy ovoce kromě „zakázaného“ jablka ještě znají. Později byly vybízeny, aby podle zvířecích zvuků odhadly, jaké živočišné druhy nastoupí do archy před započetím potopy, dokonce aktéři s lehkostí publikum přiměli, aby volalo Boha. Noe, který byl zvolen jako zachránce všeho živého, měl v interpretaci šéfa souboru Jakuba Tomoszka zprvu zavázané oči (Boha slyšel, ale neviděl), později se se členy své rodiny dal do budování archy, i když především synové trochu reptali, cože je to za nesmysl stavět v horách loď. Měli ke stavbě vymezený termín, „pouhých“ sto padesát let, Mazurův Bůh ovšem dětem naznačil, že biblické počítání roků je poněkud jiné než to, na jaké jsme zvyklí nyní. Manuální práci jako by konali především loutkoví představitelé, opakovalo se řezání dřeva, zatloukání hřebíků a podobně, to ovšem bylo prokládáno jídelními přestávkami (ty byly divadelně pojednány tak gustovně, že se chvílemi jevilo, jako by Noe a spol. více baštili, než stavěli, pro děti jde pochopitelně o „stravitelnější“ aktivitu). Hodně archetypální, jako by z betlémů starobylých řezbářů povolané spodové loutky dodávaly pak inscenaci biblickou důvěryhodnost. Potýkání se s dřevěným materiálem využívalo často groteskní prvek, konkrétně bouchnutí se hlavou loutek o strop, gag, odměněný pokaždé dětským smíchem. V budování občas překážel známý škůdce z Ráje had, který úsilí stavitelů archy ironizoval. V rozhovoru s Bohem, který se ho ptá, proč takové věci koná, had říká: „Toužím po moci“, Bůh kontruje zvukomalebně: „A já jim chci pomoci.“ (Také v polštině to zní líbezně. Had: „Pragne mocy.“ Bóg: „A ja chce im udzielić pomocy!“) Dospělí pak mohou ocenit jemný „teologický“ humor, to když se Noe modlí Otčenáš (modlitbu novozákonní) a Bůh se ho zeptá, zda se to naučil od jeho Syna. Po dostavbě archy nezbývá mnoho času na její naplnění, Bůh pomáhá s rozdělením zvířat i zvířátek do jednotlivých kajut (faunu vidíme dvojrozměrně malovanou na listech papíru) a pak se všemohoucí rozpláče, čili rozprší. Rodina konečně pochopí, že její hlava Noe byl při svém konání řízen shůry. Katarzní finále s rozklenutím se smírné duhy má ráz sympaticky rukodělné akce, herci (kromě Tomoszka a Mazura také Dorota Gryczová, Wanda Michalková a Jan Szymanik) sestavují vlastně deskový obraz, z rubu dílů rozebrané archy lze totiž poskládat barevně vyklenutý oblouk.

Těšínské divadlo – Scéna Bajka, Český Těšín

Vítězslav Marčík: Noemova archa

Scénografie a loutky: Eva a Vítězslav Marčíkovi, hudba a režie: Vítězslav Marčík.

Premiéra 5. října 2015, psáno z reprízy 3. listopadu 2015.

Loutkář 6/2015, s. 19.