Vondráková, Adéla: Libé Libozvuky a temný Robin

Děti a hudba jsou kombinací, o které se všeobecně soudí, že funguje. A nemusíme se vždy obracet jen k čistě hudební tvorbě, která samozřejmě má i v českém kontextu své ikonické představitele. Podívejme se třeba jen na obyčejné televizní Zpívánky, které navzdory všemu setrvaly na obrazovkách čtvrt století a ještě se dočkaly vydání na DVD a nové aktuální verze. Anebo na některý z klasických filmů z dílny Walta Disneyho (ať už na Sněhurku, Popelku, nebo i Knihu džunglí), mnohdy nesoucí určité shodné znaky s americkým muzikálem 40. let.

Bejbypank a ti druzí

Co se domácí scény týká, v současnosti je nejvýraznějším představitelem hudebně-divadelní produkce pro děti Kašpárek v rohlíku. Když byla v roce 2007 v Jihočeském divadle uvedena jeho první inscenace, stalo se tohle uskupení prakticky přes noc slavným a ještě tentýž rok vzniklo první CD. Bejbypank – žánr, který se Kašpárek snaží protlačit do výkladových slovníků – v současnosti skutečně do jisté míry žije vlastním životem, byť notně přiživován kvalitním PR skupiny. Kašpárkovi v rohlíku lze zazlívat mnoho věcí, třeba jeho komerční směřování – úspěšnou snahu prodávat nemalou řadu vlastních produktů zpětně podporujících značku nebo rebelství tak okaté, že už vlastně o žádné rebelství nejde. Na druhou stranu ale nelze popřít, že Kašpárek v rohlíku představuje v Česku unikátní projekt spojující dětská témata v textech se zcela dospěláckou hudbou, kdy mimo jiné i díky sice jednoduchému, ale nikoli trapnému a univerzálně platnému humoru vytváří prostor pro skutečně mezigenerační setkání. Jenže cesta hudby k dětem, kterou vytyčil Kašpárek v rohlíku, se zdá být v podstatě u konce, protože začíná být poměrně těžké si představit, kam dál by se dalo dostat.

V roce 2009 vznikla inscenace souboru Buchty a loutky Popeláři jedou, koncert pro „velké děti a jejich malé rodiče“, jak zní oficiální anotace. K inscenaci bylo posléze vydáno i album a Popeláři jedou se zvolna vydali na podobnou cestu jako Kašpárek v rohlíku. Obě skupiny inscenátorů a hudebníků se v podstatě shodují v tom, kam svou hudbu cílí a jak. Kromě toho používají i podobné prostředky – humor a nadsázku spojenou s rafinovaností.

Také pražské Divadlo Minor se dlouhodobě věnuje divadelně-hudebním produkcím pro děti – ať už šlo o inscenace Jana Jirků s živou kapelou na scéně (mimochodem, kapelou, která v podstatě jen s mírnými obměnami hraje v Minoru dodnes), muzikálové produkce Davida Drábka (například Sněhurka – nová generace), nebo namátkou inscenaci-koncert Perníková chaloupka v režii Jakuba Vašíčka. V poslední době pak uvedlo hned dvě premiéry výrazně hudebních inscenací, a to 12. dubna Libozvuky a 20. září Robina Hooda.

Hra s neuchopitelností hudby

Existuje nespočet způsobů, jak děti zavést do světa hudby a divadla a nechat je tam zabydlet. Ten řekněme alternativnější reprezentují Libozvuky, další autorská inscenace Jiřího Adámka. A jako taková zcela zapadá do kontextu Adámkových předchozích režií. Jde o hudebně laděnou inscenaci bez jediného slova ale se spoustou komunikace.

Kupodivu se ale Libozvuky hrají ve velkém sále Divadla Minor, který se sice diváky bez problému zaplní, ale přesto klade mírný odpor režijní koncepci. Jiří Adámek nechal ze sálu odstranit sedačky a nahradit je jen polštářky na sezení. Scénografka Kristýna Täubelová uprostřed scény vytvořila dlouhou lávku z dřevěných prken, která začíná kdesi v temné zadní části jeviště, přetíná i značnou část hlediště a ústí plynule na schody.

Lávka je středobodem scény nejen vizuálně, ale i určením. Je bezpečným prostředím a hlavním útočištěm pro postavy v bílých kostýmech s kapucí, které mi bohužel ze všeho nejvíc připomínaly film Woodyho Allena Všechno, co jste chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat). Tyto postavy se k lávce neustále vracejí, schovávají se na ní, v ní i pod ní. Předvádějí sólové výstupy i zdařilé voicebandy, hudební výstupy plynule přecházejí od zvuků připomínajících nějakou řeč k jakýmsi áriím, občas i vzdáleně připomínajícím slavné melodie.

Hraje se ale doslova všude, na jevišti, v hledišti v řadách mezi diváky v centrální uličce i úplně nahoře, za zády publika. Jiří Adámek nechá herce dokonce i vyšplhat do provaziště nad jevištěm. Jenže v zásadě klasicky řešený sál Divadla Minor nemá patřičně komorní atmosféru, a ačkoli se Adámkovi a jeho deseti hercům kupodivu skutečně daří zaplnit sál hereckou akcí a dětské publikum rozhýbat k reakcím, atmosféra představení se jen ztěžka přehoupne od vynucené odpovědi ke společné hře. Hře o možnostech hlasu, o tónu a jeho variacích o harmonii, rytmu a čiré radosti z vytváření zvuku a hluku, kterou inscenace sama o sobě vlastně je.

Inscenace je ale také o abstraktnosti hudby, o její nehmatatelnosti a malebnosti – to Adámek umně zapracovává do celé koncepce. Součástí inscenace je totiž i light design, který spočívá v doprovodu zpěvných pasáží světelnými efekty. Ale herci dostali do rukou například jen baterky, případně se v sále rozsvěcí bodové reflektory a jako světelní dirigenti určují, kdo začíná zpívat. Ten pravý light design přichází až v úplném závěru, kdy na scénu vstoupí zrcadlová postava, oživlá disco koule. Kromě toho, že hází odlesky na všechny strany a že to je opravdu magická podívaná, slouží tento výstup i jako pozvání na tu velkou diskotéku zvuků, která se odehrává každý den všude kolem nás. Přirovnání, nebo chceme-li propojení zvukových a světelných vln je obdivuhodně působivé, a co víc, ve své podstatě velmi pravdivé. Je to možná ne úplně objevná metafora, která ale dobře funguje, má svou výpovědní hodnotu a na jevišti Minoru je intenzivně a hlavně kreativně rozehrávána po celých padesát minut představení.

Lovestory v temných kulisách

Naopak klasické pojetí hudby na divadle přináší inscenace Robina Hooda. Režisérka Lenka Vagnerová totiž v Minoru vytvořila muzikál, za který by se nemusely stydět ani velké muzikálové domy. Respektive muzikál, který potvrdí naději na záchranu tohoto žánru i v očích takových skalních odpůrců české divadelní muzikálové produkce, jako jsem já.

Robin Hood v Minoru navíc na sobě nechává jen málo znát, že je primárně určen pro dětské publikum. Režisérka Lenka Vagnerová se totiž rozhodla následovat současný trend v tvorbě pro děti a vytvořila temnou, místy až děsivou inscenaci. Už po prvních několika minutách představení mi připadala věková hranice 6+ značně podezřelá a neudivuje mne, že na webových stránkách divadla byla později zvýšena o celé dva roky.

Temně hrozivá je už sama scénografie, protože Jakub Kopecký pokryl celou scénu, jeviště i zdi rezavými kovovými pláty a ke stropu zavěsil změť holých větví stromů. Zpočátku studenou, bezútěšnou a vzácně neútulnou scénu až mnohem později rozzáří světlo zpoza ní, které vytváří kromě kulis lesa i zajímavé a v kontrastu s dojmy z materiálu scény i hřejivé světelné efekty. V inscenaci neprobíhají jiné než světelné proměny scény, které jsou nejen velmi efektní, ale i funkční.

V takto úsporné scéně o to víc vynikají kostýmy Daniely Klimešové kombinující civilní oblečení a pohádkově-historizující kostýmy se stylizovanými prvky – například vojáci mají na hlavách místo helmy plechové kbelíky s proříznutým hledím. Ne všechny kostýmy však v sobě kombinují všechny tři prvky. Naopak se vedle sebe na scéně objevuje jak civilní oděv (Robin Hood v podání Ondřeje Bauera), tak i pohádkový kostým (Mariana – Zuzana Stavná). Celá inscenace je laděna do zemitých barev a asi by nebylo úplně od věci brát podtitul Robina Hooda „Hrdinové nerezaví“ alespoň trochu doslovně – protože v rzí prolezlém, zkaženém světě se dobře vyjímají právě hrdinové v barevných kostýmech.

Scénář Robina Hooda je sice v zásadě dosti jednoduchý, pohádkový, předvídatelný, do popředí se dostává zejména lovestory, oplývá ale i vtipem a mnoha výchovnými roztomilostmi, jako je třeba to, že je hlavní padouch fintil. Přesto je inscenace od počátku až do konce občas až nepříjemně apelativní. Po celou dobu je na jevišti přítomna kapela, jejíž výkon se podobá menšímu rockovému koncertu, hudební doprovod je tedy hodně hlasitý. Doprovázeno dějem na scéně, v rámci kterého se dějí nebohému Robinovi všechna ta příkoří, zlověstnou scénografií a skutečně prohnilým Šerifem z Nottinghamu může to celé působit poněkud hrozivě i na otrlého dospělého. Nicméně, po rychlém ohledání svého okolí jsem zjistila, že ze všeho nejvíc se v sále bojím já – děti kolem mě v transu okusovaly sedačky napětím.

Robin Hood a Libozvuky společně vytvářejí zajímavý tandem dvou naprosto rozdílných přístupů k divadlu pro děti, k divadlu vůbec, k hudbě. Je otázkou, co je vlastně úkolem divadla pro děti, a je to otázka, kterou každý tvůrce zodpoví po svém. Já jsem ale odcházela z Libozvuků společně se zástupem dětí, které vydávaly tytéž zvuky jako herci před chvílí. Při pokusu odejít po skončení Robina Hooda jsem byla zasažena jednou z povlávajících končetin chlapečka, co zběsile pobíhal po schodišti a křičel, že je taky Robin Hood. A to je vždycky dobré znamení.

Divadlo Minor, Praha

Jiří Adámek, Kristýna Täubelová a Marek Doubrava: Libozvuky

Scénář, režie a hudební spolupráce: Jiří Adámek, scéna a kostýmy: Kristýna Täubelová, světelný design: Jan Komárek, projekce: Richard Loskot, hudba: Marek Doubrava, dramaturgická spolupráce: Michaela Váňová a Klára Hutečková.

Premiéra 12. dubna 2015, psáno z reprízy 4. října.

Petr Vodička, Lubomír Nohavica a Tomáš Vychytil: Robin Hood

Libreto: Petr Vodička, hudba: Lubomír Nohavica, Tomáš Vychytil, režie, choreografie: Lenka Vagnerová, dramaturgie: Petr Vodička, Iva Kopecká, scéna a světelný design: Jakub Kopecký, kostýmy: Daniela Klimešová, asistentka režie: Andrea Opavská

Premiéra 20. září 2015, psáno z reprízy 25. září.

Loutkář 6/2015, s. 16–18.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.