Vašíček, Pavel: Jaroslav Suchý, loutkář a pábitel II.

„Já nikdy nelžu, protože jsem křesťan. Já nelžu, a lhu-li, pak jedině, musím-li se vyhnout pravdě.“

Jedno z otcovských naučení synu Ondřejovi.

Věnovali jsme počátkům divadélka Modrá trojka větší pozornost proto, že zásadně předurčily jeho další cestu, ať už se později jmenovalo Modrá scénka, či Klubíčko. Předurčily formu jeho provozu i zaměření repertoáru.

Divadlo Jaroslava Suchého bylo v duchu českých loutkářských tradic divadlem „kočovným“. Putovalo především po nejrůznějších místech Prahy – hrálo např. v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dále PKOJF), ve výloze Domu obuvi, v čekárně Hlavního nádraží ČSD, v LD Jiskra v Kobylisích, v LD Kováček na Smíchově, Na Chmelnici, v KD Novodvorská, v řadě škol a školek atd., vyjíždělo však i mimo hranice hlavního města, mj. hrálo i v Plzni.

V sezóně 1955/56 získal principál pro spolupráci i manželku Růženu a syna Ondřeje. (Ondřej vzpomíná, že kvůli údajné setrvalé uzurpaci jeho matka jednou z PKOJF odešla v půli představení a již nikdy se k hraní nevrátila; na stole ještě téhož dne zanechala na stole lístek se vzkazem: „Odjela jsem s Ondrou k tetě do Karlových Varů – honorář pošli za námi!“) Definitivní, dlouholetou, spolehlivou hereckou partnerku pak Jaroslav Suchý našel v paní Jarmile Přibylové. V letech 1949–1985 uvedlo divadlo 15 000 představení.

Účinkování na zemědělské výstavě či v Bílé labuti nastavilo ovšem také parametry dramaturgické. Myslím, že pravdu má slovenský teatrolog Ladislav Lajcha, který ve slovenské Smene v r. 1962, napsal. „Modrá scénka předvádí naučné didaktické scénky. […] Jaroslav Suchý nekamufluje, že dělá umění, dělá naučné divadlo.“ Na programu divadla byly převážně agitky, jejichž účelem bylo vychovávat. Jejich tématy byla např. péče o zdraví, o chrup, hygiena, ale i sběr odpadových surovin, spořivost, dětské zájmy apod. A to byla šance pro loutkáře-samozásobitele. Samozásobitelství v oblasti textů je v loutkovém divadle častým jevem. Samozásobiteli byli zčásti třeba i Skupa nebo Malík. A dnes už jde o zcela převažující způsob dramaturgické práce. Zachovalo se jen několik textů her (u většiny z nich je spoluautorkou Jarmila Přibylová). Některé z nich vyšly tiskem ve sborníčcích zdravotnicko-osvětových scének vydávaných počátkem 60. let (je charakteristické, že ke každé hříčce své připojil pan Suchý i technické poznámky). Většinou se jedná o pouhé záznamy reálných životních situací, které v jistý okamžik začnou a v jistý okamžik skončí. Dramatické ani specificky loutkářské kvality zde nehledejme. Pointu nahrazuje poučení. Ale pokud se nevydávaly za nic jiného a byly na jevišti prezentovány – jak dokazují fotografie i dobové ohlasy – promyšleně a vkusně, svůj primární účel ve své době zřejmě naplňovaly. Navíc Suchého táhlové loutky znemožňovaly popisnost a ve spojení s živou herečkou na předscéně (což tehdy ještě nebylo zdaleka běžné) mohly agitkám dodávat i jistý nadhled a půvab. Navíc, byl o ně zájem. Jak napsal již citovaný L. Lajcha ve Smene z r. 1960: „Lékaři si jejich činnost oceňují, neboť jim pomáhá při jejich práci s dětmi: když byli v Praze švýcarští lékaři, nadchlo je, jak humorně dokážou vyjádřit zdánlivě nezajímavá, nezáživná témata.“ Onen zmíněný humor byl zřejmě až inscenačním bonusem, v textu ho většinou nenacházíme.

Výše uvedená tvrzení můžeme dokumentovat např. na jedné z nejhranějších a patrně nejúspěšnějších her nazvané Ať bolí, nebolí, přijď!. S inscenací této hry se soubor ještě v polovině 70. let účastnil Celostátního festivalu ZUČ, kde získal cenu pražské odborové rady… Diváci jsou přítomni jednomu pracovnímu dni v ordinaci dětské zubní lékařky. Přichází pacient za pacientem a každý s jiným problémem. Milan má jen drobný kaz, ale mohlo by to být horší, neboť si nečistí zuby. Je poučen, „zbytky jídel v zubech zahnívají a kazí zuby. A pak – je to velmi nepříjemné, když je ti cítit z úst.“ Vzorný Jirka jde jen na preventivní prohlídku, zuby si čistí, ale zrovna dnes ráno zapomněl… Ještě vzornější je Eva, která chroupá mrkvičku, jí hodně tvarohu a černého chleba, a proto se jí zoubky nekazí. Zato Mirek přichází s naštípnutým zubem a ke všemu rád mlsá cukroví, ale paní doktorka mu nejen pomůže, ale i ho poučí. Zuzku zub bolí, bojí se, že jí ho paní doktorka vytrhne, ale ta ho ještě zachrání. A Petr, ten má tolik kazů, že bude muset přijít i zítra a navíc si dává k ústům své špinavé ruce plné mikrobů, jež mu paní doktorka dokonce ukáže v mikroskopu. Před každým jídlem je třeba umýt si ruce! Vše shrne závěrečný monolog lékařky: „Tak další, kdo přijde na řadu? Už nikdo? Tak jsme děti skončili. Jistě jste se nejen pobavily, ale poučily. Už víte, že si máte čistit zuby kartáčkem a pastou dvakrát denně, večer pro zdraví a ráno pro krásu. Budete také jistě rády pít mléko, jíst tvaroh a sýry a černý chléb. Vždyť vím, že chcete mít všechny pěkné bílé zdravé zuby. A ještě něco vám poradím: Jezte po večeři jablko nebo syrovou mrkev. Jsou zdravé a čistí zuby. Tak na shledanou, děti!“ Konec!

Hříčka Sedmilhář líčí potrestání chlapce Jirky s „prášilovskými“ sklony. Ve hře Za školou paní učitelka tepe prohřešky proti spisovné češtině a zkouší i diváky v hledišti. Dvojčata přivádějí na scénu sourozence Petra a Pavla. Ale zatímco Petr dodržuje zásady správné výživy a cvičí, Pavel je jeho pravým opakem. Není divu, že neunese ani pytel s ostružinovým listím a nakonec onemocní. Vážnější téma mají Zuzaniny narozeniny, v nichž autoři varují před hrátkami s nevybuchlou municí. V tomto případě úderná pointa nechybí. Ozve se výbuch (naštěstí už jen za scénou). Ve scénce Dohodli se řeší děda s Petrem problém ukládání odpadu na adekvátní místo, tedy do Sběrných surovin a dojde i na mytí rukou před – samozřejmě zdravou – svačinou.

Dalšího komentáře asi netřeba, jsou to ovšem cenné dobové dokumenty. Dobovým dokumentem zůstává samozřejmě i zdravotnicko-osvětový desetiminutový černobílý film podle zdravotnické agitky MUDr J. Pětivokého Chaloupka na močále, který Jaroslav Suchý jako režisér natočil v r. 1969 s mladými členy jím vedeného loutkářského kroužku při ZK pracovníků obchodu v Pařížské ulici, který se v 60. letech stal jeho zřizovatelem. Výtvarnicí byla Marie Beranová, která nepříliš šťastně zkombinovala spodové marionety s maňásky zvířátek. Za zmínku stojí, že místy vtipný komentář namluvil syn Jiří. Záběr pana Suchého byl ovšem širší, psal i scénky pro dospělé, např. si upravil i Čechovovu povídku Otec. Řada repertoárových čísel byla spjata se železnicí, v 70. letech hrál pásmo Revue s loutkami s výtvarně zdařilými plošnými loutkami, rovněž ovládanými zespodu.

Ale dejme na závěr slovo očitým svědkům, těm, kteří představení Jaroslava Suchého v 60. letech skutečně zhlédli. Prvním z nich je M. Smejkal, který do 6. čísla časopisu Československý loutkář z r. 1959 napsal článek pod názvem Určeno hlavně pro cestující.

„Více jak čtyři měsíce účinkovala malá scéna Modrá trojka v kulturním středisku v Praze na Hlavním nádraží. Pravidelně denně, vždy v 18 hodin, požádala Jarmila Přibylová, členka této scénky, v železničářské uniformě, cestující o pozornost, které nemusili nikdy litovat. Neboť vzápětí potom jelo všechno \’jako na drátkách\’. V tomto případě šlo o loutky zvláštní, táhlové, vedené druhým členem Modré trojky, Jaroslavem Suchým. Ten také imituje důvěřivé babičky, sobce, zapomnětlivce, černé cestující a ostatní, zatímco J. Přibylová, jejíž místo je před scénkou, jim radí, pomáhá a vysvětluje.

Stálá scéna bez dekorace představuje halu nádraží, kam tito jednotliví cestující přicházejí. Autor krátkých scén napsal takové dialogy, aby skuteční cestující, diváci, jednak se zájmem vydrželi poslouchat a navíc, aby se jim dostalo poučení o tom, jak se mají chovat na nádraží i ve vlaku. Nejde tedy jen o zábavu, ale hlavně o výchovu cestujících. […] A popravdě řečeno, skuteční cestující jsou vděčnými diváky, ochotnými nejednou odměnit výkony Modré trojky potleskem. Jistě hlavně pro nevtíravý způsob podání, naskrz přesvědčující, braný ze skutečnosti, kterou autor, dlouholetý železničář, zná. Na závěr je třeba popřát Modré trojce do dalšího desetiletí vedle úspěchu u cestujících také více pozornosti od těch pracovníků ČSD, kteří hledají cestu, jak zlepšit kulturu cestování, a zapomínají, že i loutka, která jim v tom pomáhá už řadu let, potřebuje také čas od času nový kabát.“

Dodejme, že účinkování na Hlavním nádraží (které do jisté míry navázalo na působení v Bílé labuti před 10 lety) pokračovalo i v roce 1960, kde pod názvem Chvilka na nádraží předváděl již zmíněnou scénku dle Čechova i pásmo vlastních scének.

O rok později získalo divadélko – teď už pod názvem Modrá scénka – „angažmá“ v centru Prahy, ve výkladní skříni Domu obuvi, kde hrálo (někdy i čtyřikrát denně) vedle reklamních scének zaměřených na propagaci produktů obuvnického průmyslu, v nichž byla patrně zdůrazněna i správná péče o nohy apod., opět i zdravotnické agitky, z nichž největší ohlas zřejmě získala právě ona výše podrobněji zmíněná Ať bolí, nebolí, přijď!. Psaly o ní i Zdravotnické noviny, které citují i z dopisů diváků: „Od 1. února můžete denně vidět ve výloze Domu obuvi na Jungmannově náměstí v Praze Modrou scénku. Je to kombinace loutkového divadla s herečkou, která představuje lékařku v ordinaci a říká, hlavně dětem, jak důležitá je péče o chrup, co má člověk jíst, aby byl zdravý apod. U výlohy se zastavují malí a velcí diváci a na jejich tvářích vidíte, jak se sžívají s dějem i se slovy. ,Viděl jsem kolem sebe 200 usměvavých tváří, šťastných a spokojených,\’ píše Modré scénce A. Jungwirth z Brna. ,Mé děti o tom hovořily doma i na třídnické hodině ve škole. Žádám o text vaší hry, abychom mohli i v Brně předvést dětem to, co vy jim ukazujete v Praze.\’ V dopise V. Količe, režiséra populárně-vědeckého filmu, čteme doslova: ,Několikrát jsem se už zastavil za humny Domu obuvi a se zájmem, opravdovým zájmem profesionála, jsem sledoval, co se děje. Kdybych psal o tom, že je to vtipné, vkusné, přitažlivé a skutečně účinné, myslím, že bych nosil dříví do lesa. Vy za sklem možná ani nevíte, jak vaše akce na malé diváky působí. Všiml jsem si, že se někteří z nich k výkladní skříni v příštích dnech opět vracejí. Ale všiml jsem si také, že většinu diváků tvoří dospělí. To je jistě dobrým znamením pro hodnotu vaší práce a dokazuje to, jak dovedete zapůsobit i na ně. A tu je mi líto, že vaše scénka je – jak jsem řekl vpředu – za humny. S kvalitou své práce přece můžete jít na nejživější místa Prahy.\’ Přimlouváme se spolu s režisérem Količem u zdravotnické osvěty v Praze: Zřiďte stálou zdravotnickou scénku! Však se bude hodit nejen pro Modrou scénku, ale měla by i jinak široké poslání a určitě by se vyplatila. A pokud jde o její dva nadšené propagátory, i ti by si zasloužili větší pozornosti.“

K realizaci výše uvedeného návrhu sice nedošlo, ale divadélko Jaroslava Suchého ani v příštích letech nemělo o diváky nouzi. Potvrzuje to i sešit formátu A4 se záznamy o představeních v letech 1969–76, kdy už byl pan Jaroslav dávno v důchodu. (Mimochodem, hříčku-hit Ať bolí, nebolí, přijď! měl na repertoáru stále.) Hrál, pokud mu zdraví dovolilo, ostatně jeden z jeho pověstných výroků zní „Chci si něco užít, dokud jsem ještě starej!“ V r. 1993 – tedy v době, kdy jeho otci bylo právě 90 let – ho syn Ondřej pozval do svého televizního pořadu Kavárnička dříve narozených a byl to jeden z nejzdařilejších dílů tohoto seriálu. Tehdy jsem v časopise Loutkář (1993/6) konstatoval, že „pan Jáša zjevně dodnes žádnou legraci nezkazí a jeho vitalitu a pohotovost by mu mohli závidět mnozí daleko mladší. Nelze vyloučit, že jednou z životodárných injekcí byla i jeho dlouholetá posedlost loutkovým divadlem…“

Nevím, zda pan Jaroslav Suchý vším, čím byl, byl rád. Ale jedno vím jistě! Opravdu rád byl loutkářem! Jistě nikoli náhodou i na jeho parte stojí, že zemřel pan Jaroslav Suchý, loutkář. „Po devadesátce mluvil Jáša často o smrti, ale dělal si z ní jenom srandu. Například: ,Až umřu, radujte se se mnou!\’ Stalo se to v jeho dvaadevadesáti letech, 30. července 1995, ale my jsme se neradovali. Promiň, Jášo!“ (Ondřej a Jiří S.)

(Dokončení)

Loutkář 6/2015, s. 7–9.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.