Balvínová, Malvína: Jak dostat divadelní dynamiku do spoutaného obrazu

Režisér Malého Pána Radek Beran, divadelník ze souboru Buchty a loutky, si natáčení opravdu užil. Svým filmem razí po Janu Svěrákovi a jeho počinu Kuky se vrací cestu celovečerním loutkovým snímkům, v nichž jsou loutky snímané v reálném čase. O tom, jak se k natáčení dostal, jaká úskalí a specifika má filmová práce s loutkami a co dalšího chystá, jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Jak jste se dostal ke zfilmování knížky Lenky Uhlířové a Jiřího Stacha Velká cesta Malého pána?

S Buchtami a loutkami jsme spolupracovali asi před pěti lety s internetovou televizí Bedna.tv. Zaměřuje se spíš na adrenalinové sporty, ale my jsme s nimi dělali nekorektní zprávy, které rekapitulovaly, co se stalo předchozí týden. Bylo to ale tak nekorektní, že to zakázali.

To byly tak vulgární?

Ne že by to bylo až tak vulgární, ale dělali jsme si tam srandu z politických témat, nehodilo se to v kontextu k ostatním pořadům. Tam jsme se seznámili s producentem budoucího filmu Jakubem Červenkou. Ten mi po asi dvou letech říkal, že ho mrzí, že neděláme společně nic s loutkami a vymyslel si, že bychom udělali večerníček. Přišel s tím proto, že si myslel, že točit pro děti bude jistější. Pro dospělé diváky je to s loutkami tenký led, nikoho to moc nezajímá. Jakub mi dal úplnou svobodu a řekl, ať si námět vyberu sám. Tak jsem vyrazil do knihkupectví a knihoven a začal jsem hledat nějakou látku, která by se dala dobře zpracovat jako seriál. Proto jsem vybral Velkou cestu Malého pána. Nechtěl jsem úplně klasickou pohádku, ale ani moderní s moderními rekvizitami – hledal jsem něco mezi tím.

Co bylo pak?

Připravili jsme podle knihy večerníček a natočili teaser, tedy takovou ochutnávku, kterou jsme nabízeli televizi a investorům, ale nikdo to moc nechtěl, tak to usnulo. Po dalších dvou letech Jakub najednou zavolal, že má distributora, ale na film. Smáli jsme se, že tedy uděláme film, když je to jednodušší, což jsme si nikdo nepředstavovali. Jenomže jsme měli připravený scénář na seriál. Museli jsme z toho tedy udělat jeden příběh. Se scenáristou Lumírem Tučkem jsme to víc provázali, myslím ale, že se to na tom filmu stejně trochu podepsalo, že je tam cítit, že to byly původně jednotlivé epizody.

Konzultovali jste scénář s autory předlohy?

Jasně. Několikrát jsme se sešli s Lenkou Uhlířovou, ještě když jsme chystali Malého Pána jako seriál. Lenka se zapojila jako spoluautorka. Je překladatelka, má ráda jazyk a vypilovala si některé formulace. Jak se z toho stal film a do scénáře se naplno pustil Lumír, tak Lenka pochopila, že to musí nechat na něm a pozorovat to pouze z povzdálí, aby se to netříštilo. Pan Stach, který dělal vizuál knížky, zfilmování od začátku fandil a byl se podívat na natáčení.

Co říkali na hotový film?

To moc nevím. Viděli jsme se na premiéře, ale tam byla spousta lidí, tak jsme si o tom nestihli promluvit, jenom na mě zahalekali, že „dobrý“. Od té doby si slibujeme, že se nad tím sejdeme.

Jak jste měnili strukturu příběhu?

Knížka není moc dramatická, ale líbila se mi její nálada a atmosféra, tu jsem se tam snažil dostat. S Lumírem jsme to dost přepsali, škrtli jsme pár postav a některé nové vymysleli.

U vás se Malý Pán cyklicky vrací na Tajuplný ostrov, zatímco v knížce je vývoj lineárnější…

Tak jsem to chtěl, aby to drželo dramatickou strukturu. Malý Pán se sice vydává na cestu, ale problém vznikl na začátku, proto se tam opakovaně vracíme. Lineární strukturu nebo filmy členěné na kapitoly nemám rád, tak jsem děj odkazoval stále na začátek.

V čem je oproti divadlu specifická filmová práce s loutkami?

To vlastně ještě moc nevím. Myslel jsem, že je to stejné, ale nakonec přicházím na to, že to tak není. Hledám takovou ideální dynamiku v natáčení s loutkami v reálném čase a nejsem s tím pořád úplně spokojený. Mám rád, když se s loutkami na divadle hraje ve zkratce a pohyb je nečistý a groteskní, ani nemusí být loutky technicky dokonalé. Ve filmu to ale moc nefunguje. Na druhou stranu jsem zažil ve filmu i technicky dokonalé loutky, a s těmi se už vůbec nedá hrát. Mají dokonalé klouby a v pohybech jakoby vlají. Jsou zkonstruované tak, aby uměly všechno, ale ve skutečnosti neumí nic. Navíc ve filmu můžete používat makrodetaily různých věcí, což je nádherné, ale musí se s tím hrát opatrně a pomalu, aby byl záběr ostrý a objekty nevypadávaly z obrazu. Hledám vlastně takový způsob filmové práce s loutkami, aby se tam dostala divadelní dynamika do oříznutého, spoutaného obrazu. Cítím v téhle otázce ještě takový dluh. V animaci se to už povedlo, ale filmů s voděnými loutkami nevzniklo ještě tolik, aby míra stylizace byla nějak pojmenovaná. Je to zajímavá, neprozkoumaná otázka. Voděný film určitě nějaký potenciál má, je to zajímavé médium a není to zas tak drahá technologie oproti 3D animovaným filmům.

Točili jste Malého Pána primárně pro děti? Nebo je to spíš film pro dospělé?

Primárně ano, i když to tak nemusí na první pohled vypadat. Když na divadle děláme něco pro děti, také se na ně ohlížíme jenom v základní srozumitelnosti. Nešišláme na ně, ale říkáme jim příběhy normálně, skoro bezohledně. Když děláme něco pro dospělé, tak si pak diváci užívají tu naivitu, která může být v kontrastu s tématem zábavná. V divadle je to jiné, tam je vypravěč, diváci jsou v kontaktu i s ním a pro děti je to srozumitelnější. Ve filmu Malý Pán vypravěč není, takže to může působit jako film pro starší děti. Určitě není určen úplně malým, tříletým dětem. A kdyby se navíc líbil dospělým, tak bych byl rád. Mám rád pohádky, které se dětem nepodbízejí, nejsou moc opatrné, nejsou bez krve a případně bez nějaké té mrtvoly. Mě to jako dítě vždycky přitahovalo, i když jsem se bál. Baví mě dělat příběhy pro děti tak, aby se při tom bavili i dospělí. Pro dospělého diváka je důležité, když si připustí, že ho baví věc pro děti.

Jak se vám spolupracovalo s Františkem Antonínem Skálou, výtvarníkem filmu?

Úžasně, chtěl bych ho doma, jeho věci jsou úplně nádherné. Je to otevřený člověk, který si dokáže své věci obhájit. Když s něčím nesouhlasí, řekne to. Nemám rád dohadování se nad hloupostmi, proto nechávám lidem dost volnou ruku. Původně jsem měl představu, že postavy budou spíš takové kreatury, jako z jiné planety. Frantovi jsou ale bližší realističtější loutky, což mi nakonec nevadilo. Má rád všechno dotažené řemeslně, umělecky samozřejmě taky, a jeho loutky, to jsou úplné šperky.

Jak jste postupovali?

Napřed něco nakreslil, ale pak se rozhodl, že loutky rovnou vyřeže i s tím rizikem, že se mi to třeba nebude líbit. Přinesl pak vždycky sady nádherných hlaviček a většinou se napoprvé strefil.

Jak velký je štáb u loutkového filmu, kolik jste měli například loutkovodičů?

Loutkovodiče jsme měli většinou dva, Tomáše Procházku s Reném Krupanským, ti toho oddřeli nejvíc. Při složitějších, hromadnějších scénách se zapojilo tak šest loutkovodičů. Jinak ale štáb nabobtnal asi na 25 lidí.

Jaké bylo natáčení v reálném prostředí lesa?

Přišlo mi to paradoxně jednodušší než pak v ateliéru, kde jsme točili interiérové scény. V lese jsme nemuseli nic vymýšlet a aranžovat, jenom jsme museli brát ohled na to, kam například položit koleje pro kameru. Když si to místo pořádně rozmyslíte, tak pak s tím není žádný problém a kamkoli se podíváte kamerou, třeba i náhodou, tam to vypadá dobře. Původně jsem myslel, že prostředí víc přizpůsobíme, aby bylo znát, že krajina je víc zkrocená pro naše účely, ale na to nakonec vůbec nebyl čas a možná je to dobře, že les vypadá pravější.

Podle čeho jste vybíral herce, kteří loutky dabují?

Měl jsem různá kritéria. Některé hlasy jsou mi bližší, a když navíc znáte ty herce osobně, tak to taky pomáhá. Kdybych si tam pozval nějaké dabérské hvězdy, byl bych nervózní. Malého Pána měl původně namluvit Ivan Trojan, který daboval teaser, ale nakonec neměl čas. Na Sašu Rašilova jsem myslel jako na zálohu, líbí se mi, jak dabuje filmy. Nakonec to bylo skvělé, Saša vyloženě tu loutku cítil. Herci, kteří loutkové divadlo vystudovali, to znají a prožijí to s loutkou, i když nemluví, umí to prohekat, promlaskat. Profesionální dabéři většinou řeknou jen to, co mají. Snažil jsem se jim to vysvětlit, ale vůbec nevěděli, co mají dělat. Je to zajímavá, jemná práce.

Jak jste byl spokojený s tím, jak Pavel Liška namluvil Drzého Zmetka?

Z Pavla Lišky jsem byl nervózní, občas mu nebylo rozumět, špatně artikuluje, tak jsme z toho udělali součást postavy a všem se to líbí. I když jsem Drzého Zmetka chtěl víc jako takového „hajzlíka“, takového rtuťovitějšího, ale Pavel je spíš takový pomalejší.

Existuje i slovenská verze dabingu?

Ano. Byl jsem tam na jednom promítání, ale slovenský dabing se mi moc nezdál. Byl vlastně takový profesionální, takový, jaký má být, ale moc to nefungovalo. Ve filmu si děláme srandu z různých klišé a postupů, ale slovenský dabing je proti tomu moc čistý.

Promítal se film někde v zahraničí, na festivalech nebo v distribuci?

V zahraniční distribuci Malý Pán ještě není, akorát na Slovensku, což jsou koproducenti. Film objel nějaké festivaly, dokonce jeden „áčkový“ v Šanghaji, kde se promítal v jedné kategorii s Ovečkou Shaun ve filmu a s Písní moře, tak to byla dobrá společnost. Teď z filmu zpětně přestřiháváme seriál, což je paradoxní, ale je to tak. Rozsekali jsme to na 12 dílů a producent říká, že do ciziny to bude takto prodejnější. V jednání je Německo, Polsko, Japonsko a severské země a do distribuce film chtějí balkánské státy.

A co Amerika?

Amerika asi ne. Když nepoužíváte lip-synch, tedy když loutka při řeči neotvírá pusu, tak to Američané nechtějí. Mrzí mě to kvůli nim, mohli by si rozšířit obzory a prohloubit vzdělání a vnímání. Já lip-synch nepotřebuju, ale oni mají takovou tradici.

Chystáte nějaký další filmový projekt s loutkami?

Rád bych ještě něco natočil. Už mluvíme o pokračování, že bychom natočili Malého Pána 2. Film se líbí, má dobré reference, i když na něj lidé moc nechodili. Různí lidé nám říkají, že teď, dokud si diváci náš film pamatují, by bylo dobré zažádat o grant na pokračování. Už na tom s Lumírem pracujeme a uvidíme, jak to dopadne. Mě to moc bavilo, byla to skvělá práce.

Loutkář 5/2015, s. 28–29.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.