Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Balvínová, Malvína: Tradiční česká loutka ve filmu Malý pán

V květnu vstoupil do kin očekávaný loutkový film Malý Pán inspirovaný knižní předlohou Velká cesta Malého pána. Za tímto odvážným počinem, který má navázat na tradiční českou loutkařinu (a jasně se vymezuje oproti současným počítačově animovaným rodinným filmům), stojí především režisér Radek Beran z divadelního uskupení Buchty a loutky a mladý výtvarník František Antonín Skála. Na následujících stránkách si můžete kromě recenze snímku přečíst i rozhovor s oběma tvůrci.

Malý Pán vzbudil ve vodách českého filmu docela rozruch. První velký úspěch se dostavil na festivalu Finále Plzeň, o něco později se pak stal jednou z nejžádanějších projekcí na mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifilm v Třeboni. A to i přesto, že animovaný vůbec není.

Přiznaně voděný loutkový film není u nás novinkou; zároveň se ani netěší nějaké masové produkci. Jedná se totiž o jakýsi hybrid na pomezí divadla a filmu. Loutky snímané v reálném čase známe například ze Švankmajerovy Rakvičkárny (1966), i když na rozdíl od Malého Pána jsou zde použiti maňásci. Švankmajerův dvorní animátor Bedřich Glaser pak použil voděné loutky například v Zeleném křečkovi (2009). V obou případech se jednalo o krátkometrážní snímky. Českým celovečerním filmem založeným na tomto principu, kde na loutkách stál celý příběh, byl například slavný Svěrákův Kuky se vrací (2009). S Malým Pánem ho pojí i to, že se odehrává v reálném prostředí lesa – ovšem zatímco tvůrci Malého Pána pracují s odkrytým vedením loutek a naplno přiznávají jejich „loutkovost“, u Kukyho byly v postprodukci vodící nitě a dráty vymazány, takže se film přiblížil (vizuálně) animaci.

U nás navazují některé z těchto filmů na tradiční českou loutkářskou školu, avšak tento žánr se objevuje i v zahraničí. Příkladem může být skandinávský loutkový film Strings (režie Anders Rønnow-Klarlund, 2004). V tomto filmu je vodící systém loutek nejenom odkryt, ale i výrazně exponován velkým množstvím nití. Malý Pán má se zmíněnými celovečerními tituly něco společného, zároveň si ale razí vlastní cestu svou originální poetikou. Režisér Radek Beran také na většině zmíněných filmů – a navíc na vlastním filmu Chcípáci z roku 2006 – sbíral s tímto specifickým typem filmové produkce zkušenosti.

Malý Pán vychází z úspěšné knihy Lenky Uhlířové a Jiřího Stacha z roku 2008, která byla nominována na literární cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. Vypráví o Malém Pánovi, který si žije ve svém malém světě, slepě zamilovaný do své rutiny a osamělého každodenního stereotypu. Z tohoto světa ho ale vytrhne vracející se sen, který jasně říká, že mu cosi schází. Roztrpčený Malý Pán jen nerad opouští svůj útulný domeček a vydává se hledat odpověď. To se ale ukazuje komplikovanějším, než se mohlo na začátku zdát: aby mu mohla dutá hlava poradit, potřebuje jiskrnou vodu z tajuplného ostrova. Aby se pramen na ostrově obnovil, je potřeba zjistit, jak zkrásní ošklivé. Aby si mohl přečíst radu v knize, musí sehnat šťávu z písečné okurky do ustalovacích brýlí a tak dále a tak dále. Panáček je tak posílaný od čerta k ďáblu, putuje z místa na místo a cestou potkává roztodivná stvoření. Každá otázka plodí vždy jen další otázku a odpověď je v nedohlednu.

Tuto lineární narativní strukturu tvůrci filmu ovšem rozbili. Ve filmu se Malý Pán motá spíše v kruhu a cyklicky se vrací na tajuplný ostrov, ovládaný Velkou tísní. Režisér a scenárista také přidali tři zásadní postavy: larvu Fídu, která dělá Malému Pánovi společníka a partnera v dialogu, listonoše-motorkáře (a příležitostného zachránce) a Drzého zmetka, který Malého Pána pronásleduje, aby mu zkřížil plány. Film se tedy od knihy sice odklonil, ale prospělo to tempu vyprávění a dramatičnosti situací. Základní myšlenka přitom zůstává: Malý Pán během cesty prochází postupnou vnitřní proměnou, otevírají se mu oči a začíná poznávat svět. S omezeného, naivního a celkem sobeckého človíčka se stává sympatická postava.

Loutky do příběhu zapadají dokonale. Malý Pán má lehce „prázdný“ výraz, Drzý zmetek je zase potměšilý. Dutá hlava tajemně zasněná, precizně vyřezaná. Návaznost na tradiční českou loutku ladí s humorem filmu, který má střídavou tendenci – pohybuje se od jemných náznaků přes parodii a burlesku až k ironii. Přesto snímek ani zdaleka nepůsobí jako „nafilmované divadlo“. Čistě filmový, dynamický střih, časté užití detailu a jemná kamera z něj dělají plnohodnotné filmové dílo. Přiznaná loutkovitost postav nevadí – divák se po chvíli ponoří do příběhu tak, že vodicí dráty vůbec nevnímá.

Výborně funguje také zasazení dekorací do prostředí reálného lesa, ať už se jedná o útulný, mechem porostlý domek Malého Pána, nebo zdánlivě nedobytnou pevnost na tajuplném ostrově. Překvapivě, ale přitom nenásilně působí užití prvků moderní civilizace, které do „lesního“ příběhu pronikají. Listonoš jezdí na těžké motorce, na ostrově je kamerový systém, les brázdí prodavač rachejtlí a v podzemí se skrývají moderní laboratoře s roboty.

Malý Pán je po Svěrákově počinu Kuky se vrací dalším povedeným filmem žánru loutkového (voděného) filmu v kontextu české celovečerní tvorby. Sice nikoho neohromuje složitými triky či akčními scénami a možná, že někteří dětští diváci uvyklí na pixarovské a disneyovské 3D filmy budou odlišným přístupem zaskočeni, nicméně není naprosto vyloučeno, že si Malého Pána oblíbí. Film, jehož cílová skupina je široká a baví i dospělé diváky, už navíc překročil hranice české distribuce a promítal se na několika zahraničních festivalech.

Loutkář 5/2015, s. 26–27.

Týden uměleckého vzdělávání a amatérské tvorby 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.