Bábkarská Bystrica Tour 2018

Kosáková, Tereza: Jak s Trnkovými principy dobýt svět loutkového filmu

Dvakrát až třikrát do roka prezentují ve světě práci světoznámého loutkářského studia Mackinnon and Saunders. Ian Mackinnon se v České republice představil před čtyřmi lety na 11. ročníku festivalu animovaného filmu Anifest, Peter Saunders přijel ukázat tvorbu společnosti tento rok na mezinárodní 31. ročník Skupovy Plzně. Zde v rámci workshopu Charakter a technologie filmové loutky přiblížil nejenom vývoj a postupný vzestup manchesterského studia, ale také práci na výrobě loutek pro různé tuzemské i zahraniční filmové projekty.

Pozvání na Skupovu Plzeň bylo pro Petera Saunderse také velikou příležitostí seznámit se s místem, kde se narodil výtvarník a režisér animovaných filmů Jiří Trnka, který ho velice zásadně ovlivnil již v době studií. A pokud by nebylo jeho vlivu, nejspíš by asi ani nikdy nezaujal amerického režiséra Tima Burtona – spolupráce s ním pro společnost představovala zlomový okamžik. Do Plzně s sebou Saunders přivezl také originální loutky z animovaných filmů Corpse Bride/Mrtvá nevěsta (2005) a Frankenweenie: Domácí mazlíček (2012) Tima Burtona nebo Fantastic Mr. Fox/Fantastický pan Lišák (2009) Wese Andersona.

ZÁSADNÍ VLIV JIŘÍHO TRNKY

Ve Velké Británii šedesátých let byla loutková animace velice oblíbená, ale využívala se pouze ve dvou typech produkcí. První cílila na nejmladší diváky (asi nejznámějším příkladem je v českém kontextu francouzsko-anglický seriál Kouzelný kolotoč, v originále The Magic Roundabout), ta druhá využívala loutky především pro speciální efekty ve fantasy filmech s živými herci (například Jáson a Argonauti režiséra Dona Chaffeyho). Když pak Peter Saunders v polovině sedmdesátých let nastoupil na uměleckou vysokou školu studovat filmovou animaci, poprvé si uvědomil, že loutky mají mnohem širší využití. Především to byl Jiří Trnka, jehož Sen noci svatojánské ho v druhém ročníku studia uchvátil svou sofistikovaností a elegancí. Nezvyklé bylo také to, že byl určen především dospělým.

V té době však nebylo možné zjistit si o českém výtvarníkovi více informací. Nicméně si Peter Saunders z jedné dostupné knihy o Trnkově tvorbě zapamatoval zásadní věc: „Tvář loutky nemusí mít pohyblivý obličej, protože její pocity, smutek i radost lze vyjádřit pohyby těla. Postačí změna světla nebo odlišné naklonění hlavy a tvář ihned působí naprosto odlišným dojmem.“ Z díla Jiřího Trnky se pak naučil klíčovým poznatkům, které dále rozvíjel ve své profesi, v níž se kromě animace zabýval také výrobou loutek.

PRÁCE PRO COSGROVE HALL PRODUCTION

Po studiích Saunders nastoupil do asi rok staré manchesterské společnosti Cosgrove Hall Production, kde byl zaměstnán společně s dalšími dvanácti animátory a na pozici asistenta připravoval dětské pořady. Po několika letech spolupráce, v roce 1979, nabídl ateliér Saundersovi možnost vytvořit svůj vlastní krátkometrážní film na motivy klasické pohádky o Popelce. Film byl britským publikem dobře přijat, zanedlouho proto následoval třicetiminutový snímek Krysař (1981). V obou případech Peter Saunders navázal na svou zásadní inspiraci Trnkovými filmy a tvářím postav ponechal pouze jediný výraz. I film Krysař byl v Anglii poměrně ceněný, neprorazil však v Americe, kde se kvůli nepohybujícím se rtům loutek obávali diváckého nezájmu.

Při dalším připravovaném loutkovém filmu Vítr ve vrbách aneb Žabákova dobrodružství (1983) bylo rozhodnuto, že by loutky měly mít rozpohybovaná ústa a více obličejových výrazů. Pro Petera se jednalo o výzvu, ale zároveň také o zklamání, protože to znamenalo zásadní odklon od trnkovské poetiky. Animovaná tvář na sebe navíc strhávala obrovskou pozornost a postava tak již dále nevystupovala v celém svém charakteru. Film si však získal mezinárodní věhlas a společnosti bylo nabídnuto, aby připravila seriál na motivy původního hodinového filmu. Vzniklo tak pět sérií během následujících šesti let. Mechanické hlavy, které loutky hlavních postav pro animaci měly, navíc umožnovaly studiu ušetřit čas i peníze.

V té době do společnosti Cosgrove Hall Production nastoupil i nadaný výrobce loutek Ian Mackinnon. Velice záhy se stal důležitým členem týmu, jenž také spolupracoval na seriálu Vítr ve vrbách. Více než šest let na přípravě seriálu ho později motivovalo k vlastnímu nezávislému projektu s Paulem Berrym, který společně vytvářeli ve svém volném čase po práci a o víkendech. Pro svůj krátký snímek si vybrali hororovou povídku Der Sandmann od E. T. A. Hoffmanna. Hororový film si získal množství diváků a dokázal, že loutková stop-motion animace nemusí být určena pouze dětem. Bez jakéhokoliv dialogu a s neměnným výrazem ve tváři byl film nominován také na Oscara. Právě Sandman pak měl i obrovský vliv na budoucí rozvoj společnosti Mackinnon & Saunders.

ZALOŽENÍ MACKINNON & SAUNDERS

V roce 1993 Cosgrove Hall Production zkrachovala kvůli finančním problémům. Společnost byla do té doby jedinou firmou tohoto druhu v Manchesteru, a tak se Ian a Peter rozhodli začít své vlastní podnikání. Zprvu se jednalo o malou dílnu, která v roce 1995 zaměstnávala zhruba deset lidí, s přibývajícím časem se počet zaměstnanců zvyšoval.

Společnost pracovala na různých zakázkách a reklamách, když je kontaktoval zástupce amerického režiséra Tima Burtona. Zaujal ho snímek Sandman a rozhodl se studio přizvat ke spolupráci na připravovaném filmu Mars Attacks!/Mars útočí! (1996), jenž byl inspirován sci-fi filmy Raye Harryhausena z padesátých let a stejnojmennými sběratelskými kartičkami pro děti. Pro manchesterskou loutkovou dílnu to byla neskutečná výzva, když dostali zakázku na vyhotovení loutek marťanů. Ihned zřídili provizorní dílny v Los Angeles a schválené návrhy z modelářské hlíny pak byly letadly zasílány zpět do Anglie.

Později však došlo k velkému časovému skluzu a nebylo možné sekvence s loutkami natočit. Ze spolupráce tedy sešlo a loutky nahradila počítačová grafika. Na konci spolupráce se Tim Burton zmínil, že má námět ze staroruské legendy o mrtvé nevěstě a tento film by rád loutkově zpracoval. Bylo to však ještě šest let před opravdovým zahájením výroby loutek a Mackinnon a Saunders nabyli dojmu, že se spolupráce již nikdy neuskuteční.

SOUROZENCI SCHÄFFLEROVI

Po nedokončené spolupráci s Timem Burtonem začalo studio v devadesátých letech spolupracovat se Steffenem a Annette Schäfflerovými na krátkometrážním filmu The Periwig-Maker/Parukář (1999) inspirovaném povídkou Daniela Defoa Deník morového roku, jež pojednává o parukáři odmítajícím opustit dům za morové rány v Londýně roku 1665. Při tvorbě na loutkách se také Peter s Ianem poprvé setkali s mladým španělským umělcem Carlosem Grangelem, jehož jednoduché návrhy loutek je fascinovaly svou vizuální přitažlivostí.

Pro sourozence Schäfflerovy to byla první práce na jejich vlastním loutkovém filmu a při tvorbě akceptovali návrh společnosti Mackinnon & Saunders, která jim radila navrátit se opět k Trnkovým principům. „Myslím, že by Trnka tento projekt podle svých zásad schvaloval a navíc ocenil skvělé osvětlení, které loutkám dodávalo ještě více na jejich expresivnosti,“ poznamenal během přednášky Peter Saunders.

MRTVÁ NEVĚSTA TIMA BURTONA

V roce 2002 studio nakonec opět kontaktoval Tim Burton, který se rozhodl pracovat na svém celovečerním filmu Mrtvá nevěsta (2005). Burton již předtím zběžně naskicoval sérii hlavních postav, nejednalo se však o detailní návrhy a bylo teprve nutné je dokončit. Ke spolupráci tedy opět přizvali loutkáře Carlose Grangela, s nímž se znali z německého projektu. Grangel nejprve analyzoval siluety a velikosti všech postav, později začal pracovat na jednotlivých detailech. Vše pak bylo konzultováno a muselo být schváleno přímo Burtonem, který v té době paralelně pracoval na filmu Velká ryba.

Když byly režisérem přijaty veškeré grafické návrhy, bylo možné vytvořit provizorní makety postav z modelíny. Podle nich se pak vyrobily formy k odlití výsledných figur ze speciální modelářské syntentické hlíny, vybavené také tenkou a ohebnou kovovou kostrou. Tim Burton se také rozhodl pro loutky s mimikou, a tak měly hlavní postavy – Viktor, Viktorie a Mrtvá nevěsta – mechanické hlavy, které bylo možné ovládat klíčkem na temeni hlavy a na spáncích. Specifické nároky pak vyžadovaly také práci na nejmenších detailech, jakými byly tenké drátky zapletené do vlasových pramínků Mrtvé nevěsty nebo její řasy. Dodržet jednotlivé detaily pak bylo obzvlášť důležité, protože například ústřední postava Mrtvé nevěsty měla 14 kopií, s nimiž se jednotlivé sekvence filmu paralelně natáčely. Nakonec bylo pro film vytvořeno přibližně 150 hlavních a vedlejších postav a celý projekt zabral více než dva roky.

Na závěr plzeňské přednášky nabídl Peter Saunders účastníkům workshopu možnost vyzkoušet si animaci kostry loutky nebo si zblízka prohlédnout některé z dovezených originálních loutek. Setkání s Peterem Saundersem, často přezdívaným „dvorní loutkář Tima Burtona“, nabídlo velice detailní a zajímavý vhled do práce jedné z eminentních loutkových společností a je pozoruhodné, nakolik práce Jiřího Trnky dokázala inspirovat celou novu epochu filmové animace.

Loutkář 5/2015, s. 21–23.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.