Bábkarská Bystrica Tour 2018

Lešková Dolenská, Kateřina: Velkolepý loutkářský mejdan

Vzhledem k tomu, že se západočeská metropole pro letošek proměnila v Evropské hlavní město kultury, konal se přelomu srpna a září mimořádný ročník festivalu Skupova Plzeň. Ten svou výjimečnost podtrhl i tím, že kromě jiného data nabídl pestrou směs zahraničních produkcí ze tří kontinentů, mezi nimiž byly české inscenace zastoupeny v naprosté menšině.

Mimochodem, když už jsme u výběru domácích titulů, nemohla jsem se ubránit dojmu, že šlo ze strany pořadatelů o drobnou škodolibost, nechali-li české loutkářství reprezentovat na straně jedné Divadlem S+H a iluzivními inscenacemi v režii Tomáše Dvořáka (Alibaba a 40 loupežníků v podání Naivního divadla a Cha cha cha aneb Charlie Chaplin a jiná cháska pořádajícího Divadla Alfa) a straně druhé experimentálním souborem Handa Gote, který s požitkem testuje nejen možnosti divadla, ale i toho, co diváci v sále ještě snesou. Nicméně vzhledem k tomu, že šlo letos o mezinárodní přehlídku, dovolím si – s jednou výjimkou – českou účast v svém textu přeskočit, protože jde vesměs o inscenace, o nichž se na stránkách Loutkáře psalo.

Festivalový prolog

Asi už nikdy se nepodaří budoucím pořadatelům Skupovy Plzně zorganizovat tak bombastické zahájení s údajnými sto tisíci návštěvníky, jako tomu bylo letos. Nemohu se ale zbavit dojmu, že barnumská reklama nabídla jen prázdnou atrakci. Obří loutky, které dovezl španělský soubor Carros de Foc, měly s divadlem společného opravdu pramálo a obávám se, že se naopak opět posílila spojitost mezi loutkáři a provozovateli lunaparků, z čehož věru nemám radost. A nepřišlo mi ani, že by najednou nějak prudce vzrostl zájem veřejnosti o samotný loutkářský festival. Ten byl sice jako vždycky slušně navštíven, ale rvačku o lístky jsem nezaznamenala. Z víkendového programu mi tak utkvěla pouze dvě představení – milá francouzská miniatura Macao a Cosmage a nizozemské Žirafy.

Něžná, a přitom i trochu smutná papírová inscenace souboru La Soupe Cie o idylickém ostrově kdesi v Pacifiku, který poničí civilizace, trvala asi deset minut a díky sluchátkům s nevtíravou klavírní hudbou, jimiž jsme se odřízli od lomozu ulice, jsme se z Křižíkových sadů skutečně přesunuli kamsi do Tichomoří. Účinkující herec měl maličkou kukátkovou scénu (hranatý proutěný koš) zavěšenou na krku, pomalu listoval a otáčel papírové dekorace a manipuloval drobnými loutkami na drátě. Velmi vtipně byl řešen i český překlad textu, který se odvíjel na dvou cívkách nad scénou. Výtvarně čisté, srozumitelné, maximálně účinné.

Tři Žirafy (soubor La Pavana), které z ničeho nic vyšly ze Západočeského muzea, prošly se přilehlými sady a zase zmizely za bránu muzea, přinesly do ulic magii a tajemství divadelního zážitku. Stačilo tak málo: velmi realistické celotělové kostýmy a chůdy v kombinaci s loudavou chůzí a elegantními pohyby dlouhého krku. Diváci byli naprosto uhranuti a sledovali je jako krysy píšťalu; Žirafy skýtaly dokonalé vytrhnutí z všední reality a nepotřebovaly k tomu žádnou těžkotonážní techniku.

Hlavní program

Pokud bych měla pojmenovat klíč, podle něhož byly jednotlivé inscenace do programu sezvány (pod dramaturgií mimořádné Skupovky jsou podepsáni ředitelka Festival Of Wonder Ulla Densøe a ředitel Divadla Alfa Jakub Hora), pojmenovala bych ho jako absolutní pestrost přístupů i způsobů práce s loutkou, divadelním časem, tradicí, s inovativními jevištními postupy i stylem traktování příběhů. K vidění byly inscenace stojící na samém okraji oblasti loutkového divadla, stejně jako iluzivní produkce. Díky této koncepci si zde každý divák určitě našel své favority a loutkářský styl, který má rád.

Od konce

Mezi slabší kusy po mém soudu patřil Statečný cínový vojáček podle předlohy Hanse Christiana Andersena a v podání argentinského loutkáře Omara Alvareze. Nekontaktní, lehce kýčovitá inscenace s manekýny a objekty-hračkami kompletně hraná na playback(!) by byla omluvitelná pouze v případě, že šlo o festivalovou výjimku, která měla usnadnit českým divákům vnímání španělského textu. Z rozhovoru s Omarem Alvarezem ovšem vyšlo najevo, že i v Argentině používá při představení záznam – dokonce se pochlubil, že byl pro domácí publikum namluven velkou hvězdou činoherního divadla, a měl to za důkaz toho, jak stoupá prestiž loutkářského oboru.

Příliš mě neoslovila ani nová inscenace Noriho Sawy Čelista Gauche (připravená ve spolupráci s Biohistory Research Hall z Osaky), která měla velmi poetický a výtvarně působivý začátek (meotarová projekce s živým malováním prsty v písku), která ale narazila na neherectví protagonistů, frapantní zejména u titulní postavy čelisty Gauche v podání skutečného muzikanta. Režisér a herec Nori Sawa zastupoval v poměrně jednoduchém příběhu podle knihy Miyzawy Kenjiho o nepříliš úspěšném hudebníkovi, jehož k lepším výkonům vybudí až konfrontace s několika zvířaty, právě svět nočních živočichů. Variacemi na loutky typu bunraku a velkými maskami v poněkud líbivém a pestrobarevném provedení, kontrastoval s minimalistickou scénografií, jejíž dominantu tvořilo vyvýšené publikum a za ním umístěná projekční plocha. Myslím, že je škoda, že se z inscenace postupně vytrácela poutavá práce s meotarem (náladotvorné obrazy, stínohrou byl vytvářen i orchestr) a stala se jen doprovodnou kulisou.

Výtvarná složka dominovala také inscenaci Matěje Formana Aladin, kterou připravil v roce 2013 pro tehdejší Evropské hlavní město kultury Marseille-Provence. Nemohu se ubránit jistému zklamání z inscenačních disproporcí – do nejmenšího detailu vymyšlená scéna, tajuplná a ornamentální (kombinující manekýny, stínové loutky, otvíratelné objekty, zářící lampiony), s níž ale kontrastuje poněkud statické a toporné a monotónní vyprávění Aničky Duchaňové. Chápu, že je režijní záměr v souladu s orientální tradicí vypravěčů, ale nemohu se zbavit dojmu, že by divadelní verzi příběhu Tisíce a jedné noci prospěla i pořádná jevištní akce, ne jen ilustrování řečeného.

Slavná jména

Velmi jsem očekávala plzeňské vystoupení tří loutkářských hvězd – Nevilla Trantera, Yael Rasooly a Stephena Mottrama – která jsem kupodivu přijala s tu většími, tu menšími rozpaky.

U zcela nové inscenace The King/Král původem australského loutkáře žijícího v Nizozemí Nevilla Trantera, která měla premiéru letos na jaře, mě zarazila nevyzrálost a neusazenost produkce, které brzdily temporytmus představení a zbytečně ho natahovaly. Aniž by to bylo v inscenaci explicitně řečeno, pojednává o posledních dnech života Elvise Presleyho, jeho osamocenosti a odtržení od běžného života. Neville Tranter ve spolupráci s Wimem Vitvastem představují členy ochranky, Král, jeho ošetřující lékař, přízrak mrtvého bratra i potřeštěná fanynka jsou pro Tranterovu tvorbu typické loutky-manekýni, jejichž výrazné lesklé oči a křiklavé barvy nezapřou autorův scénografický rukopis. Myslím si, že až se inscenace dostatečně „usadí“, bude hitem mnoha loutkářských festivalů – navzdory výtkám je Tranterův hlasový projev doprovázený brilantní animací stále nepřekonatelný.

Příliš mě nepřesvědčila inscenace Dům u jezera, kterou se na Skupově Plzni prezentovala vynikající izraelská herečka a zpěvačka Yael Rasooly, českému publiku důvěrně známá svou anekdotickou inscenací Paper Cut. Tentokrát sáhla, společně se dvěma hereckými kolegyněmi ze souboru HaZira Art Arena, po vážné látce a nabídla publiku příběh tří židovských sester, které se ukrývají před transportem. Vím, že to bude znít nepatřičně, ale už mám pocit, že se z inscenací věnovaných holocaustu nemohu dozvědět nic moc nového. Mnohem více by mě zajímala třeba divadelní reflexe současných problémů v Izraeli a jeho napjatého vztahu k Palestině. Dům u jezera je spíše činohra s občasným využitím loutek-panenek, které se po většinu představení válejí na podlaze, doplněná několika skvěle zazpívanými šansony v podání právě Yael Rasooly.

Nemůžu se ubránit svému velkému zklamání ze setkání se slavným britským loutkářem Stephenem Mottramem, jehož tvorbu jsem doposud znala jen z úryvků videonahrávek a působila na mě přímo fascinujícím dojmem. Své pověsti precizního animátora pochopitelně i v Plzni dostál, ale přiznám se, že mi přišla hodinová stopáž jeho slavné inscenace Moře Organilla jako příliš naddimenzovaná. Nedějové, monotónní výtvarné hemžení brilantně voděných marionet (plavců, ryb různých tvarů a velikostí, bublin a všelijaké fantazijní mořské havěti) se velice rychle vyčerpalo a skrytý loutkář, bez jakékoli snahy komunikovat s přihlížejícím publikem, nic jiného nenabídl.

Experimentální scénografie

Trochu studenou, leč technicky dokonalou exhibicí zavánělo „nejméně loutkové“ představení celého festivalu, a to Odcházení, které připravil experimentátor na poli videoartu, finský umělec Kalle Nio se svým souborem WHS. Komorní příběh partnerské dvojice, která prochází vztahovou krizí a odhodlává se k rozhodu, demonstrace stereotypů ve vyhořelém soužití byly divadelně velmi působivě zobrazeny sofistikovanou projekcí na plexiskla, fólie i umně naaranžované dlouhé závěsy tmavých odstínů šedé (což byla dominantní barva celé inscenace), které se přeskupováním, roztahováním a naopak zatahováním staly významotvorným nositelem děje a součástí jevištního sdělení společně s akčním light designem.

O inscenaci Katastrofa španělské Divadelní společnosti pana Serrana/Agrupacion señor Serrano jsem už obsáhle nadšeně referovala po svém návratu z festivalu v Bielsku Bielej roku 2012 (viz Loutkář 4/2012, s. 160–163). Tato zpráva o zkáze civilizace oranžových gumových medvídků, které nezahubí přírodní katastrofa (demonstrovaná chemickými pokusy předváděnými přímo na scéně), ale výhradně oni sami svou nadřazenou zpupností, od té doby doznala mírných změn – stala se explicitnější a místy doslovnější (v projekcích současných státníků a vysvětlujících titulcích), nicméně neztratila nic ze své aktuálnosti a společenské kritiky. Cením si, že se skupina pod vedením Àlexe Serrana vyjadřuje k současným tématům, zapojuje moderní technologie (živě snímaná projekce kombinovaná s dotáčkami i zpravodajskými záběry) a nebere loutkové divadlo jako zjednodušeně řečeno platformu určenou dětem a pohádkám. V letošním roce dokonce obdrželi za svůj inovativní přístup k divadlu Stříbrného lva na benátském Bienále výtvarného umění.

Festivalová esa: dvakrát o smrti a loutková stand-up comedy

Mezi trojici svých festivalových favoritů rozhodně řadím na první pohled velice skromnou, ale působivou inscenaci Na viděnou, pane Muffine, kterou přivezl dánský soubor Theatre

Reflection. Komorní příběh pro jednoho herce (Clau Mondøe) a malého manekýna roztomilého (nikoli kýčovitého!) rozčepýřeného morčete přináší do dětského divadla téma nepříliš často vídané – umírání a smrt. Pan Muffin je postarší morče, které rekapituluje spolu s vypravěčem významné okamžiky svého života domácího mazlíčka a ke konci představení tiše a klidně zemře ve spánku. Celá inscenace se odehrává v jeho útulně zařízeném domečku a malém kousku zahrady, kde je také hercem nakonec pochován. Krátká a poklidná inscenace (trvá přibližně třicet minut) určená dětem od čtyř let je velmi působivá a až překvapivě emočně nabitá. Nejeden dospělý festivalový divák měl po představení začervenalé oči a rychle lovil kapesník.

Kolem smrti a umírání se ostatně točila i další zdařilá inscenace – Tria Fata francouzské divadelní skupiny Compagnie La Pendue, na níž se podílela i nedávná absolventka režie KALD DAMU Pavlína Vimmrová. Tria Fata vypráví kabaretní formou o umírání staré dámy (loutka-manekýn), která se snaží u Smrti (herečka v bílé masce) vyprosit ještě drobný odklad svého skonu s tím, že jí dá zálohu (ano, svou nohu a posléze návdavkem i druhou; stále jsou v divadle situace, kde jsou loutky živým hercem nenahraditelné, o císařském řezu provedeném loutce přímo před zraky diváků nemluvě!) a v získaném čase odvypráví svůj komplikovaný životní příběh porodní báby, tedy ženy, která je v přímém protikladu ke Smrti, protože pomáhá lidem na svět.

Asi největší divácký ohlas zaznamenalo na Skupovce vystoupení souboru Blind Summit Theatre s inscenací Stůl. Britové naplnili veškerá očekávání, jež je předcházela po velkém úspěchu na letošním ročníku festivalu Divadlo evropských regionů, a to s de facto velmi tradiční loutkářskou technikou – principy japonského divadla bunraku – dovedenou k animační dokonalosti. Inscenace je až neuvěřitelné scénograficky minimalistická, trojici herců stačí obyčejný stůl a přibližně metrová, nekolorovaná loutka s kartonovou hlavou a měkkým látkovým tělem. Představuje herce najatého ke ztvárnění postavy Mojžíše v chystaném divadelním kuse a kolem divadla, fantazie, divadelní iluze a konvence se celá inscenace točí. Těžko vyprávět příběh, šlo o na západě velice populární žánr poloimprovizované stand-up comedy, tedy dramatický monolog loutky, který směřoval jak k divákům, tak k samotným vodičům, jež poněkud samolibý, arogantní „Mojžíš“ velmi nevybíravě peskoval a úkoloval. Protože šlo o odkryté vodění, bylo zřejmé, že se dobře baví nejen publikum, ale že jsou herci v čele s uměleckým vedoucím skupiny Markem Downem během představení skutečně ve svém živlu; navzdory tomu, že jde o inscenaci s mnoha reprízami na kontě.

Letošní mimořádná Skupovka nabídla nejen bohatý hlavní, ale i skutečně reprezentativní doprovodný program. Konaly se hned čtyři praktické workshopy vedené skutečnými uměleckými osobnostmi – kromě řezbáře a technologa Miroslava Trejtnara (rozhovor s ním naleznete na následujících stránkách) Plzeň přivítala Petera Saunderse, který je autorem a animátorem loutek populárního filmového mága Tima Burtona (více se o přednášce Petera Saunderse dozvíte na s. XX), a své masterclass zde vedli také již zmiňovaný Neville Tranter a Kalle Nio. Jako divácky velmi atraktivní bonus hostila mezinárodní přehlídka i soubor Národního loutkového divadla z Hanoje, který po všechny večery prezentoval v prostoru Depa 2015 sled krátkých výstupů pro nás exotického vodního divadla doprovázeného živou hudbou. Další ročník Skupovy Plzně, tentokrát už řádný a opět národní, který se uskuteční v červnu 2016, má tedy laťku nasazenu proklatě vysoko.

Loutkář 5/2015, s. 16–20.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.