Kyselová, Eva: Loutkové divadlo je svobodnější

Studio Damúza pôsobí na českej divadelnej scéne od roku 1999 a odvtedy vytvorilo alebo produkčne podporilo desiatky rôznorodých divadelných projektov, vystriedalo niekoľko priestorov. V súčasnosti organizuje predovšetkým festival VyšeHrátky, produkuje bábkové inscenácie pre deti a dospelých, zameriava sa na výchovno-vzdelávaciu činnosť, špecifické činoherné inscenácie a spolupracuje s rôznymi umelcami alebo tvorivými kolektívami. O tom, ako sa Damúza vyvíjala a kam smeruje dnes, sme sa rozprávali s Barborou Kalinovou, ktorá je v súčasnosti jednou z jej hlavných produkčných síl.

Vždy ma prekvapí, pod čím všetkým je Damúza podpísaná. Priblíž trochu konkrétne, čo všetko Damúza dnes tvorí alebo spolutvorí?

Damúza je produkční jednotka, kterou netvoří režiséři a dramaturgové, ale produkční a producenti (nyní jsou to Jeník Bubal, Daniela Fialová, Veronika Řezníková, Václav Strýček, Zuzana Cajtlerová a další), což je asi hlavním důvodem širokého rozpětí našich aktivit. Naši činnost nespojuje jednotná dramaturgická linie, jako tomu bývá u jiných divadelních souborů. Podporujeme vznik projektů, které nás zaujmou, nebo si na nich chceme zkusit něco nového. A to má různé podoby. Samozřejmě je to také ovlivněno tím, jaký produkční tým tady zrovna působí a jaké typy projektů jsou nám dramaturgicky a lidsky blízké. Damúza vznikla v roce 1999 a od té doby se v ní vystřídalo několik desítek studentů a absolventů katedry produkce (například David Kašpar, Jiří Sulženko, Ondřej Polák, Lenka Stárková, Dominik Blachut ad.). Některé projekty Damúza sama iniciuje, v současné době jsou to festival VyšeHrátky a inscenace loutkových pohádek. K některým projektům se přidáváme v rámci koprodukce, protože máme silné produkční a technické zázemí, a pomáháme tak vzniku inscenací, které jsou víceméně samostatné, ale bez tohoto typu podpory by vznikaly jen obtížně. A třetí způsob, jak se k nám projekty dostávají, je naše napojení na DAMU a podpora inscenací, které vznikly například v rámci klauzur a mají podle nás potenciál pro další existenci. Obecně se dá říct, že máme rádi projekty, které experimentují s formální stránkou, a neméně je pro nás důležitá i výtvarná složka.

Kam sa od roku 1999, kedy bola úzko spätá s priestorom v Řetězovej ulici, Damúza posunula? Okrem toho, že momentálne nemá svoj vlastný priestor?

Damúza byla založena jako alternativní prostor k Divadlu Disk. Kolem roku 1999, kdy vznikla, byli studenti mnohem svázanější tím, co mohli a nemohli ve školním divadle dělat. Damúza tedy pro ně představovala svobodný prostor, chodili tam a vzájemně si byli diváky. Prostor neměl žádnou speciální dramaturgii, zkrátka byl postaven na tom, co se zrovna urodilo a co tam „damáci“ chtěli dělat. V té době byl totiž jen velmi krátce otevřen experimentální prostor NoD, ještě neexistoval Alfréd ve dvoře a obdobné nezávislé scény, které dnes poskytují útočiště řadě projektů tohoto typu. V pomyslné druhé vlně, po povodních v roce 2002, které prostor v Řetězové ulici kompletně zatopily, zde působili Adam Renč, Jirka Ondra a Jiří Adámek. Právě Adámek sem poprvé přivedl loutky v projektu Mahulena a v Lorcově Lásce dona Perlimplina. Poté co vznikly další nezávislé prostory v Praze, přetlak ustal. Někdy v této době do Damúzy přišel Jeník Bubal, začal festival VyšeHrátky, Damúza o prostor v Řetezové ulici přišla a začala vznikat nynější podoba této produkční jednotky.

Bez pochýb sa dá tvrdiť, že Damúza má asi najširšie dramaturgické rozpätie v súčasnom divadelnom kontexte. Ide o rovnomerné rozloženie, alebo dávate niektorej dramaturgickej linke prednosť?

My sami iniciujeme vznik pohádek a program VyšeHrátek s jasně danou poetikou a dramaturgicko-produkčním zadáním. Myslím, že v této linii jsme silní a má smysl ji nadále rozvíjet na základě našich zkušeností a ohlasů. A také týmu, který se kolem Damúzy a hlavně festivalu vytvořil. Často také zvítězí touha vyzkoušet si něco nového. Jako příklad mohu uvést dva projekty herce a režiséra Karla Kratochvíla, tzv. „divadlo bez dívání“, Cesta kolem světa za absolutní tmy a Mute, kde jsme spolupracovali s neslyšícími herci. Cílem obou bylo najít způsob, jak současně poskytnout neslyšícím, respektive nevidomým divákům plnohodnotný divadelní zážitek. Kdybych to měla shrnout, tak v Damúze se nesnažíme budovat nějaký druh divadla, ale spíš určitý názor na divadlo.

Ako si už zmienila, systematicky sa venujete tvorbe pre detského diváka a opakovane spolupracujete s rovnakými tvorcami, predovšetkým so študentami a absolventami KALD. Ide o to, že viete čo čakať, alebo je len málo tvorcov, ktorých divadlo pre deti zaujíma?

Myslím si, že není pravda, že bychom pracovali stále se stejnými tvůrci. Loutkové pohádky, které v Damúze vznikají, vyvářejí různé umělecké týmy. Je fakt, že velké množství pohádek vzniklo ve spolupráci s ročníkem Marka Bečky – třeba s Johanou Vaňousovou, Tomášem Podrazilem, Tomášem Běhalem. Ale od té doby v pohádkách pokračujeme a tvůrci se mění. Herci odcházejí do angažmá a přicházejí noví z řad studentů. To, co je pro nás při tvorbě pohádek a výběru tvůrčích týmů, které se pod Damúzou realizují, důležité, je společná poetika a jednotná umělecká úroveň. Máme v současné době na repertoáru patnáct pohádek od devíti různých tvůrčích týmů, i když někde se tvůrci navzájem mísí. Naším cílem je, aby Damúza a její pohádky představovaly pro diváky i pořadatele záruku kvality a aby, když se líbí jedna pohádka, příště měla ohlas i ta další, i když ji vytvořil jiný tým, což se nám daří. S tím ale souvisí i to, že nemůžeme spolupracovat s kýmkoliv. Často nás oslovují ať již existující soubory, tak jednorázové projekty. Ale my v žádném případě nechceme být pohádkovou agenturou či něčím na ten způsob. A i když jsou leckdy projekty, které poptávají naši produkční záštitu, dobré, tak pokud nezapadají do naší poetiky, nekomunikují naším „divadelním jazykem“, hravostí a způsobem, jakým s rodinami s dětmi pracujeme, tak je nepodpoříme.

Bábkové inscenácie tvoria výraznú časť repertoáru. Je to len kvôli dôrazu na detského diváka, alebo má Damúza pocit, že má bábkové divadlo stále čo povedať?

Tady asi nelze nevzpomenout soubor Športniki a jejich demonstraci na konci inscenace Back to Bullerbyn, že některé věci jinak než loutkami prostě udělat nejde. A s tím se plně ztotožňujeme. Loutková poetika je v některých momentech naprosto nezastupitelná a jsem přesvědčena, že kdybychom měli vlastní prostor, tak se mnohem více věnujeme i loutkovému divadlu pro dospělé. Loutkové divadlo je v mnoha ohledech svobodnější, dovoluje metaforu, zcela zásadní je výtvarná složka. Ale i když se věnujeme v loutkovém divadle spíš pohádkám pro děti, klademe vždy velký důraz na to, aby bavily i dospělé.

Ktoré inscenácie z tejto dramaturgickej línie považuješ za divácky najúspešnejšie a prečo? Vidíš rozdiel medzi bežným predstavením pre verejnosť a tým, keď hráte pre školy?

Mezi naše nejúspěšnější inscenace patří ta nejstarší, tedy Dlouhý, Široký a Bystrozraký v režii Filipa Jeviče (tato inscenace získala v roce 2003 cenu Erik, pozn. red.), a ta nejnovější – Perníková chaloupka Mirky a Kamila Bělohlávkových. Jednak proto, že jsou to klasické tituly, ale také proto, že je tvůrci, ač se jedná o notoricky známé příběhy, dokázali přečíst nově a nově převyprávět. Dále je to nepochybně pohádka režiséra Jakuba Vašíčka Z tajného deníku Smolíčka Pé. Často také spolupracujeme se scénografkou Zuzanou Vítkovou, která pro nás vytvořila krásné scénografie k pohádkám A pak se to stalo a Jó, náš Jonáš, kde také sama hraje spolu s Dianou Čičmanovou a Johanou Vaňousovou. A ještě bych zmínila inscenaci Batosnění pro diváky od deseti měsíců do tří let slovenské režisérky Moniky Kováčové, ve které hrají současní studenti KALD Lucie Valenová a Dan Kranich. Naše inscenace určitě fungují lépe, když je sledují děti spolu s rodiči. To je i důvodem, proč v nich klademe takový důraz na dospělého diváka. Rodiče se smějí sice na jiných místech než děti, ale v tom je právě to kouzlo. Snažíme se podporovat sdílení zážitků rodičů a jejich dětí, o kterých si pak můžou doma povídat.

Úplne ojedinelým projektom je vo vašej práci zmienený festival VyšeHrátky, ktorý Damúza usporiadava každý rok. Čo sa ročník od ročníka zmenilo, alebo naopak, čo zostalo nemennou súčasťou?

První, nebo lépe řečeno nultý ročník VyšeHrátek se jmenoval Pod plachtou a v podzemí a za jeho zrodem stál Jirka Adámek a Ondřej Polák. Festival vůbec nebyl určen pro děti, ale naopak to byl festival loutkového divadla pro dospělé. Na dalším ročníku v roce 2005 se podíleli Jeník Bubal, Tomáš Staněk, Jirka Adámek a Filip Jevič, který právě přišel s konceptem divadelní bojovky – tenkrát s názvem První září pro prvňáky. O rok později se přidala ještě Kristýna Cihlářová, která má zkušenosti z oblasti pedagogiky, a od té doby se divadelní bojovka stala zásadní součástí festivalového programu a tím, co dělá festival VyšeHrátky zcela ojedinělým. V roce 2013 se tvůrčí tým obměnil a hlavními autory divadelní bojovky jsou produkční a dramaturgyně Daniela Fialová a režisér Tomsa Legierski. I u VyšeHrátek platí, že tvůrčí tým neustále rozšiřujeme a obohacujeme o mladé studenty DAMU, zejména z řad herců a scénografů.

Po minuloročnom Trenažéru komunismu sa tento rok bojovka pod názvom Zpráva o jedné válce vztiahla k výročiu konca druhej svetovej vojny. Aké boli a sú reakcie od škôl, ktoré bojovky navštevujú?

Reakce žáků a učitelů jsou velmi pozitivní. Dokonce nás nyní vedou k hledání prostoru, kde by mohla být divadelní bojovka reprízována i v průběhu roku. Nejvíce oceňují formu, jakou se snažíme žákům a studentů danou historickou etapu z českých dějin přiblížit. Nechceme jen tezovitě převyprávět fakta, nutit děti k memorování jmen a dat a podobně, naopak volíme cestu osobního prožitku. To je na naší bojovce to nejdůležitější a to ji dělá výjimečnou. Například jedna paní učitelka nám po loňském Trenažéru napsala, že za jedno dopoledne si její studenti udělali o dané době lepší obrázek než po měsíci přednášek. A to je přesně to, co chceme naším programem školám i rodinám s dětmi zprostředkovat. Navíc letos jsme si ověřili, že bojovka funguje i ve večerní verzi pro dospělé.

Loutkář 5/2015, s. 10–12.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.