Bábkarská Bystrica Tour 2018

Soprová, Jana: Hledám možnosti, jak lidi prostřednictvím divadla propojit

Pětatřicetiletý Jordánec Husam Abed studuje na pražské DAMU zahraniční magisterský program alternativního divadla a loutkářství. Na závěr studia připravil společně se svou ženou, Rumunkou Rékou Deák, autorskou inscenaci pod názvem The Smooth Life. Je to tvar jedinečný jak svou formou, tak obsahem. Husam totiž zve ke společné večeři vždy osm diváků. V rámci hodinového představení se s nimi podělí nejen o jídlo a čaj, ale také o své zážitky z rodiny, s níž vyrůstal v utečeneckém táboře. Nejen o vzniku inscenace, ale i o Husamově životě a plánech do budoucna jsme si povídali na letošní Loutkářské Chrudimi, kde odehrál celkem deset představení.

Základ vaší inscenace The Smooth Life prý vznikl na Loutkářské Chrudimi. Je to pravda?

Ano, je to tak. Před dvěma lety jsem se zde zúčastnil workshopu se Simonem T. Rannem a pracovali jsme s různými materiály, což je ostatně i součást mého studia na DAMU. Já si vybral rýži. A víte proč? Inspirovala mě slova mého dědečka, který kdysi řekl, že Palestinci v diaspoře nebo v exilu jsou jako zrnka rýže. Když rozhodíte hrst rýže, rozprskne se na všechny strany. A stejně tak se v průběhu historie Palestinci, členové jedné rodiny, ocitají v nejrůznějších zemích světa. Pro mě je rodinná historie velmi důležitá, protože prostřednictvím osobního příběhu lze nejlépe vypovídat o velkých dějinách a o obecnějších věcech, aniž byste mluvili přímo o politice. Protože v tomto případě samotné divadlo je politikum. Mluvím-li o své rodině, vypovídám tak o spoustě rodin, které žily v podobných podmínkách a děly se jim podobné věci. Nicméně si myslím, že se tyto příběhy nemusí nutně týkat jen palestinské situace, ale jakékoli zóny, která je okupována, je tam válka, nebo nějaký druh útlaku.

Jde tedy o jakési loutkové dokumentární divadlo?

Já to takhle nerozlišuju. Koneckonců, ať jde o činohru či loutky, vždycky je to divadlo. A loutky rozhodně nejsou náhražkou živých herců, ale působí jako silná metafora. Jejím prostřednictvím lze psychologické věci podat v symbolické, abstraktní rovině, a tím jim dát obecnější rozměr. Je to tak srozumitelnější, lépe to přiblíží divákům pocity postav, aniž by byli zahlcováni detaily.

Vaše loutky mají obličeje vystřižené z fotografií. Jsou to obličeje autentických osob?

Ano, a bylo velmi obtížné je dát dohromady, bylo třeba prakticky nemožné najít kvalitní fotky z mého dětství. Ale nakonec se to podařilo – jen v jednom případě jsem trochu zašvindloval. Postavě svého bratra jsem přiřadil fotku jeho syna, protože jsem bratrovu fotku z té doby prostě nenašel. Se scénografkou Rékou Deák jsme hodně přemýšleli o tom, jak by měla vypadat scéna. Já beru divadlo především jako setkávání lidí, sdílení. Hledám možnosti, jak lidi propojit prostřednictvím divadla. Takže jsem nakonec dostal nápad, aby se vše odehrávalo u stolu, u kterého se večeří. Ten tu funguje v několika rovinách – jednak je to normální stůl, ale také místo, na němž hraju. Spoustu dalších významů nabízí tvar kruhu a také mapa, která je na desce přilepena. A pak jsou tady šuplíčky po obvodu stolu, které skrývají různá tajemství, intimní příběhy. I to, že jde o komorní setkání osmi lidí, připomíná mou rodinu, která má právě osm členů. Takže vlastně zvu diváky na večeři se svou rodinou.

Pro mě ta inscenace vypráví zejména o vašem vztahu s otcem.

Máte pravdu, od začátku do konce představení tam otec symbolizuje mužnou postavu. Společnost, z níž pocházím, je svým duchem kolektivní a vztahy jsou tu často velmi vyhraněné, ať jde o lásku, či nenávist. Ale funguje tu i velmi silná vzájemná závislost. Nelze se tvářit nezávisle a hodit tyhle svazky jednoduše za hlavu. Vše se musí rozhodovat v rámci „kmene“. Myslím, že tohle je jeden z problémů naší společnosti a od toho se odvíjí i situace ve státě a nejrůznější vlny radikálního hnutí. Přiznávám, že mé vztahy s otcem byly opravdu hodně vyostřené. Ale nakonec mezi námi došlo ke smíření. Když otec umíral na rakovinu, byl jsem poslední měsíc stále s ním. Hodně jsme si povídali, ale také spolu mlčeli a došlo mezi námi k jakémusi druhu nového porozumění. Dnes si myslím, že ty neshody plynuly z toho, že každý z nás měl jiný přístup k životu, jiné cíle, naděje a touhy.

Ve svém představení zvete diváky ke společnému stolu a pohostíte je. Jídlo, které servírujete, je opravdu tradiční?

Jmenuje se „maklouba“ – což přeloženo znamená „vzhůru nohama“. Rýže, kuře, brambory, květák nebo lilek se uvaří v hrnci, jehož velikost odpovídá počtu účastníků, a pak se hrnec překlopí na mísu, odkud si všichni berou. Moje maminka měla někdy tak velký hrnec, že ho sama sotva převrátila. Je to jídlo slavnostní, výjimečné, když se rodina jednou za čas sejde. Já beru jídlo jako součást naší kultury, která je založena na pohostinnosti. Zveme lidi, aby s námi pojedli a aby sdíleli příběhy, které vyprávíme. Takže je to taková strava pro tělo i pro duši.

Představení propojuje loutky s autentickými obrázky, ať už v podobě fotografií, nebo diapozitivů, nebo tzv. „live box“. Co to je?

Live box byl už od 19. století součástí arabské kultury od Maroka po Libanon. Říkalo se tomu taky wonder box (krabice zázraků). Vypravěči příběhů nosili ty skříňky na zádech a pořádali představení pro tři, čtyři diváky, často děti, kteří do té kouzelné skříňky mohli nahlédnout. A v našem představení máme jednu takovou připomínku, jak to asi vypadalo.

Fungovalo to tak, že vypravěči uvnitř téhle zevnitř osvětlené krabice vytvořili koláž třeba z výstřižků z novin, časopisů nebo z fotografií. Někdy to bylo až bizarní, vyprávěli třeba pohádku a objevil se jim tam Hitler jako jezdec na koni. Tyhle kouzelné skříňky samozřejmě zanikly s masivním rozvojem televize. Takže já jsem ve skutečnosti nikdy žádnou neviděl, ale pokusil se ji zrekonstruovat.

Loni jsem dělal workshop storytellingu v jordánské utečenecké kolonii, takové dokumentární divadlo, kde měl každý z účastníků vyprávět svůj vlastní příběh. Každé z dětí si namalovalo a vybavilo svou vlastní kouzelnou skříňku a předvádělo ji pro tři diváky. Takže jsme společně vytvořili 24 takových krabiček a v jedné místnosti se odehrávalo 24 různých představení. Pro děti to bylo jednoduché v tom, že hrály jen pro tři diváky, a tak to hlasově zvládly. Sám jsem se narodil a vyrůstal v utečeneckém táboře, tudíž jsem prostředí dokonale znal. Úmyslně jsem děti provokoval, vyprávěl jim nějaké detaily a ukazoval kratší scénky, aby se osmělily. Některé z nich kradly, některé byly vystaveny sexuálnímu násilí. Právě vyjádření prostřednictvím loutky pro ně bylo snadnější.

Zmínil jste se, že jste se narodil a vyrůstal v utečeneckém táboře. Žil jste tam do dospělosti?

Do svých osmnácti let, pak jsem odjel studovat do Sýrie. Když mi bylo dvacet šest, vrátil jsem se do Jordánska.

Původně jste studoval chemii, že? Jak jste se dostal k loutkám?

Po studiu chemie jsem chvíli dělal v naftové rafinérii, pak jsem byl učitelem ve státní škole a nakonec jsem se rozhodl, že se vydám jinou cestou. Už předtím jsem ale pracoval jako dobrovolník v asociaci pro sirotky v utečeneckém táboře Baqa\’a. Chtěl jsem jim ukázat něco neobvyklého. Loutkové divadlo jako takové u nás vlastně nikdy neexistovalo. Ale z televize jsme znali velice populární loutkový muzikál z 60. let, který se jmenoval Velká noc (El Leila el kebira). A ten se pro mě stal inspirací. Začal jsem přemýšlet o tom, že bych zkusil dělat loutkové divadlo. První loutky, které jsem vyrobil, byly ze žlutého melounu. Začal jsem postavou vypravěče – vyřezal jsem z melounu hlavu a dal mu na hlavu takový hadr, aby vypadla arabštěji. Vidíte, jak jeden moment může diametrálně změnit váš život od samého základu. Od té doby jsem začal poznávat, kolik možností pro vyjádření takové předměty dávají, a začal jsem se věnovat loutkařině.

A jak vlastně došlo k tomu, že jste začala studovat v Praze?

Byla to víceméně náhoda. Zajímal jsem se o studium loutkářství a pouze v Praze byla v té době možnost studovat v programu pro cizince. Takže jsem v roce 2012 nastoupil na KALD DAMU. Dvouletý program mi vlastně měl skončit loni, ale já si posunul závěrečné zkoušky, které mě čekají letos na podzim.

Jedním z důvodů tohoto odkladu bylo, že se průběžně vracíte do vlasti a spolupracujete s utečeneckými tábory.

Ano, s komunitou jsem spolupracoval už před studiem. Začal jsem tam dělat loutkářské a storytellingové dílny. Bylo to takové společné objevování, zkoumání, experimentování, protože do té doby v Jordánu nic podobného nebylo. Velkým zážitkem pro mě byl projekt dokumentárního divadla Kid\’s Speech v jordánském utečeneckém táboře Zaatari, kde v týdenní dílně děti sdílely své příběhy, které se jim staly na ulici, ve škole, v rodině. Udělali jsme z toho loutkové představení, které se pak mnohokrát hrálo. Právě tenhle projekt mě přiměl, abych se divadlu začal skutečně seriózně věnovat. Divadlo podle mě není jen iluze a fantazie, ale může i pomoci nějak zpracovat zážitky z reálného života. Jeho podstatou je komunikace s jinými lidmi, pro kterou je loutkařina nejvhodnějším prostředkem. Prostřednictvím loutek snadněji překročíme jazykovou bariéru, jsou obecnější, metaforičtější.

S kterými pedagogy na DAMU nejvíce spolupracujete? A co připravujete?

Hodně jsem se naučil od svého mentora Jirky Havelky, ale i od Roberta Smolíka a Marka Bečky. Havelka mě ovlivnil nejvíc, jeho způsob uvažování o divadle je pro mě velmi inspirativní. Teď pracujeme na novém projektu, který vychází z autentického příběhu mého přítele. Ten měl místo pasu jen takový doklad, jemuž říkáme „egyptský dokument“ a dostávají ho Palestinci v Gaze. Po roce 1967, kdy se území Gazy zřekl jak Egypt, tak Palestina, je to takové území nikoho. A lidé, kteří tam žijí, tím hodně trpí. Tento dokument jim neumožňuje nikam odjet bez víza, a to ani do Egypta. A když opustí zemi, tak už se nemůžou vrátit. Historie mého přítele je tedy dost absurdní, takový zvláštní mix lásky a války. On je velice zajímavý výtvarník, který mimo jiné vytvořil makety spousty damašských domů, zatímco sám nikdy žádný dům neměl. A ten kontrast domova a vykořeněnosti je pro mě hodně silné téma. Premiéra by měla být v listopadu.

Další projekt, na kterém pracujeme, bude v Jordánsku. Chceme udělat street art performance pro uprchlíky a s uprchlíky. Měli by se toho účastnit obyčejní lidé z Jordánska, Sýrie, Iráku, a také různí umělci. Bude to taková kočovná loutková inscenace o hledání identity, s níž plánujeme jezdit po utečeneckých táborech.

Vy ovšem nepracujete s klasickými loutkami, ale jsou to objekty tak trochu „ze smetiště“.

To máte pravdu. Ovšem u nás se hračky vždycky vyráběly z odpadových materiálů nebo nalezených surovin. A to mě inspiruje i při tvorbě loutek. Dá se to přirovnat k principům naivního umění. A myslím, že to funguje lépe, než kdybych se snažil vyrábět nějaké klasické loutky. Jak říká Robert Smolík, vrátit se k našim lidem s marionetami by byla „další kolonizace“, kulturní šok. Proto jsem se pokusil nalézt něco, co je našemu prostředí blízké, co vychází z mé kultury, mého kontextu, co bude komunikovat, čemu budou lidi rozumět. Když jsem začal dělat loutkařinu, od začátku jsem počítal s tím, že budu vyrábět loutky z materiálů, které budou takzvaně „po ruce“. Je to tedy taková svérázná recyklace materiálů, které transformuju v loutky.

Loutkář 4/2015, s. 44–45.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.