Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Zmizely loutky z KALD DAMU?

V současné době převládá názor, že se z Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU zcela vytratily loutky – však už se jí také dávno říká „alterna“, nikoli „loutkárna“. Když se podíváme na absolventské inscenace v Disku, které jsou jakousi vizitkou katedry, musíme dát těmto hlasům více méně za pravdu. Ale není všechno tak jednoznačné, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Tedy popořádku: ohlédnu-li se deset let zpátky, což už je vcelku reprezentativní a na bilanční shrnutí dostačující časový úsek, tak pokud mě paměť a velice užitečné stránky Divadla Disk disponující přehledným archivem neklamou, skutečně loutkovou inscenací se ve sledovaném období v Disku prezentoval absolventský ročník 2006/2007 vedený Josefem Kroftou, a to Baladou o velkém kostlivci v režii Petra Haška.

Z dalších let by se sice daly zmínit práce absolventského ročníku 2007/2008 vedeného Markétou Kočvarovou Schartovou, jimiž na sebe tehdy upozornila studentka režie Petra Tejnorová, John Sinclair a Titus Andronicus, kde byl ovšem mnohem větší důraz kladen na fyzickou stránku herectví a použité loutky byly sice funkční, ale nijak dominantní. To ostatně platí i o Marnotratném synovi (kde loutky jen zastupovaly plytkou televizní zábavu), jímž se v Disku prezentovali absolventi 2008/2009 v pohostinské režii Janka Jirků.

Mnohem více se loutky a loutkové principy uplatnily v tvorbě absolventského ročníku 2009/2010 zejména v inscenacích Pixy (režie Radek Beran), Tři měsíce prázdnin (režie Marek Bečka) a Bouře (režie Jiří Bábek a Noriyuki Sawa). Tento herecký ročník pod vedením Marka Bečky se během studií vůbec profiloval jako výrazně loutkářsky zaměřený (jeho aktivitou byly i pravidelné Loutkové okupace) a dnes jsou téměř všichni tehdejší posluchači výraznou posilou statutárních i nezávislých divadel (Johana Vaňousová, Elena Volpi, Štěpánka Glogarová/Vanická, Jana Kollertová, Milan Hajn, Adam Kubišta, Tomáš Běhal, Tomáš Podrazil).

Letos v únoru se do Divadla Disk dostala loutková inscenace v režii doktoranda KALD Matiji Solce a v podání studentů vedených Petrou Tejnorovou, jejíž recenzi si můžete přečíst na následujících stránkách. Není to ale zdaleka Solceho první spolupráce se studenty – například s posluchači absolventského ročníku 2012/2013 připravil inscenaci Puppetonic Orchestra II. na motivy románu Mrtvé duše. Mimochodem, dodnes mě nepřestává fascinovat, jak frenetický ohlas měla tato „ne-disková“ inscenace během letních klauzur v roce 2013 (Proces 04). Že by použití loutek, v tomto případě šlo o nápaditou práci s papírem, nebyla přece jen tak nudná a pro studenty neatraktivní?

Pokud si to tedy celé shrneme, tak to s loutkovými inscenacemi v Disku za těch deset let žádná sláva rozhodně nebyla. Ke škodě věci zřejmě skončila i těsnější spolupráce KALD DAMU s pražským Divadlem Minor, která podle údaje na webu divadla začala v roce 2001. V rámci této spolupráce vznikly ve sledovaném období například studentské inscenace Vražda v Orient-expresu (2006, režie Filip Jevič a Martin Pacek), Díra ve zdi (2006, režie Petra Tejnorová a Petr Hašek). Poslední takovou spoluprací byly Sny o bizonech (2009, režie Jakub Vašíček).

Střípky z Procesu 08

Nicméně, jak už jsem naznačila výše, jsou tu ještě interní klauzurní práce, o nichž se ale veřejnost nemá moc šanci dozvědět (snad jen když hostují na divadelním festivalu – viz například pravidelná účast KALD DAMU na Skupově Plzni), stejně jako o projektech v Řetízku, které jsou skutečně dobře utajené. A tady se s loutkami pracuje pro někoho možná až překvapivě často. Čímž se po zevrubném úvodu dostávám konečně k tomu, že bylo během letošních letních klauzur k vidění hned pět loutkových projektů vytvořených českými studenty – Babi; O perníkové chaloupce; Tři skejtprasata; Jeníček a Mařenka; Láďa, kluk ze skříně, z nichž mě nejvíce zaujaly první tři jmenované – a k tomu dva zahraniční, For Those Who Are (studentů z Erasmu) a absolventská inscenace Made in Macau posluchačky magisterského programu v angličtině Teng Teng Lam (samostatná recenze viz s. XY).

Nešťastná to žena

Autorská one man show Babi posluchače 2. ročníku oboru režie-dramaturgie Jakuba Maksymova (pod pedagogickým vedením Karla Makonje) zaujme svou poetičností, a přitom sžíravou ironií. Je zřejmé, že její autor je zkušený loutkář (matador amatérských přehlídek z líhně jaroměřské ZUŠ F. A. Šporka), který dokáže pracovat skutečně „loutkářsky“ a přemýšlet skrze předmět, využít jeho možnosti (asociativně, metaforicky, obrazivě). Svůj mírně potměšilý, ale svým způsobem láskyplný portrét vlastní babičky totiž vykreslil za pomoci světla (a tmy). Přesněji svíček (zapálené svíčky u babiččina portrétu), žárovek a zejména lustru se třemi svítidly, která mohou demonstrovat jak jízdu vlakem, tak zosobnit rodiče, posloužit jako jídelní servis, hudební nástroj či být použita pro miniaturní stínohru. Byť mi inscenace přišla místy příliš pomalá a vleklá, asi tak jako malému Jakubovi nuda u babičky v podkrkonošských Hořicích, kde musel být, ale nebylo tam moc co dělat, zdá se mi, že se od Jakuba Maksymova dočkáme ještě mnoha sofistikovaných loutkových inscenací.

Sociální balada se šperkovnicí

Příběh dvou sourozenců, kteří se ztratí v lese, na motivy klasické pohádky O perníkové chaloupce, připravili posluchači 2. ročníku herectví Julie Šurková, Dominik Miga a Jan Strýček a scénografka Marie Hásková (taktéž z 2. ročníku) pod vedením Marka Bečky. Je to rozpustilá a lehce groteskní verze pohádky, v níž nefiguruje domeček z perníku, ale ze šperků, za něž by si děti „mohly koupit spoustu jídla“. Drobně byla totiž změněna i motivace, proč otec zavede děti do lesa: pláčou mu doma hlady, on jim nemá co dát a už mu tím vlastně dost lezou na nervy. Děti se pak zachrání především díky Jeníčkově nadměrné žravosti (překouše pouta a osvobozená Mařenka může doběhnout pro tatínka) a jeho neotřesitelné batolecí logice (ne a ne si správně sednout na lopatu), s níž nakonec hodí ježibabu do pece. Povedená scénografie – „burtonovské“ marionety na drátě, pohyblivý pás využívaný pro bloudění a honičku v lese, propracovaná loutka dupák pro čarodějnici –, rytmizování děje živou klarinetovou hudbou a herecký entuziasmus z pohádky vykřesal příjemnou dvacetiminutovou zábavu.

Moderní pohádka pro skejťáky

Inscenace Tři skejtprasata (uváděn je i název O třech skejtvepřích), na níž se pod vedením Marka Bečky podíleli studenti 2. ročníku herectví Nataša Mikulová, Martin Cikán a Ladislav Karda ve spolupráci se studentkou 2. ročníku scénografie Františkou Králíkovou, je také volně inspirována známou pohádkovou předlohou. V tomto případě sáhli tvůrci ještě k radikálnější úpravě a místo stavění domečků nechali tři prasátka (zde Řízka, Slaninu vulgo Slaninátora a nejmladšího Jelítka) jezdit na skateboardové U rampě, ovšem jak se záhy ukáže, vlastněné vlkem, ortodoxním bruslařem. Toho, jak to v pohádkách bývá, paralyzuje právě nejmenší prasátko Jelítko a zachrání i své sežrané brášky. Scénografie je dobře vymyšlená – tvoří ji jednoduchý otvíratelný objekt a je schopná rychlé proměny z domečku, kde prasátka bydlí, v U rampu pomalovanou graffiti. Použité loutky pak nejsou nepodobné populárním háčkovaným míčkům, počeštěným na tzv. hakysáky (Hacky Sack), které k free stylové komunitě tak nějak patří. Tato pohádka hraná s velkou nadsázkou i sympatiemi ke „skejťácké“ subkultuře má rozhodně velkou šanci zaujmout i mimo budovu DAMU – klátivé pohyby herců, ohlušující hiphopová hudba, rap, kšiltovky a široké kalhoty proklatě nízko, to jsou všechno atributy, které jsou dětem známé a velmi oblíbené. Myslím si, že by je tahle „hustá“ pohádka mohla skutečně oslovit.

Můžeme se tedy na konec jenom ptát, proč se vlastně loutkám v absolventských „diskových“ inscenacích nedaří a nenalézají v nich větší uplatnění, když klauzurní práce mají – podle toho, co jsem měla šanci vidět – velký potenciál a podle všeho i slušný divácký ohlas? Proč jsou komorní projekty v Řetízku tak dobře utajované před diváky zvenčí? A proč už skončilo těsnější propojení KALD DAMU s Minorem, které bylo pro veřejnost také jakousi zprávou o tom, co se ve škole děje? O chystané – a poměrně radikální – změně ve výuce loutek se ostatně více dočtete v následujícím rozhovoru.

Loutkář 4/2015, s. 25–27.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.