Lešková Dolenská, Kateřina: Nestojím o jistotu, čekám na výzvy

Hostem letošního Pražského Quadriennale byla i slavná americká režisérka a scénografka Julie Taymorová, nositelka řady významných divadelních i filmových cen, jejíž broadwayská inscenace muzikálu s loutkami The Lion King/Lví král, se úspěšně hraje už osmnáctým rokem. Loutky a masky ve své tvorbě ostatně využívá velice často, jak mimo jiné prozradila publiku během své přednášky Playing with Fire/Hraní s ohněm, konané 25. června v Colloredo-Mansfeldském paláci.

Neobyčejně zajímavé setkání se sympatickou a energickou dámou začalo vzpomínkami na postgraduální pobyt v Indonésii v polovině 70. let, který zásadně ovlivnil její pohled na divadlo. Není bez zajímavosti, že během své cesty navštívila i Prahu. „Když jsem dokončila studia na Oberlin College v Ohiu, získala jsem stipendium na cestu do zahraničí, abych studovala vizuální divadlo a experimentální loutkové divadlo ve východní Evropě, Indonésii a v Japonsku. Jednou z mých prvních zastávek byla Praha, protože mě zajímala práce scénografa Josefa Svobody a způsob, jak na scéně používá světlo a projekce. Stejně tak mě nadchla práce Jana Švankmajera, jeho krátké animované filmy mě ovlivnily zejména při práci na mém prvním filmu s loutkami – Fool\’s Fire.“

Z Indonésie, kde podle svých slov Taymorová strávila místo tří měsíců hned čtyři roky, si odvezla naprosto iniciační zážitek, který ji nasměroval k chápání podstaty divadla. „Měla jsem možnost zúčastnit se vesnické slavnosti, která se koná jen jednou za čtyři roky a je zasvěcena třináctiletým chlapcům, přijímaným do vesnické komunity. Po nějakém čase jsem si potřebovala od toho shonu lidí odpočinout a šla jsem si sednout na prostranství před chrám na samém kraji vesnice. Seděla jsem v příšeří obrovského fíkovníku a zpovzdálí poslouchala gamelány, co hrály všude kolem. Po chvíli jsem zahlédla, jak ke mně na náměstíčko míří asi dvacet starších mužů v tradičním válečném balijském oděvu. Neviděli mě. Tak jsem inkognito sledovala jejich tanec, který trval jen asi dvacet minut, ale zdálo se mi to jako věčnost. Z těch starců šla hrozná síla a měli nádherně propracované kostýmy. Když skončili, přišla snad stovka lidí. Přinesli světlo, postavili scénu a odehráli devítihodinovou operu. A v tu chvíli mi to došlo. Divadlu jsem se věnovala od osmi let, hrála jsem v divadle pro děti i v experimentálním divadle pod vlivem Grotowského. Ale až ten večer jsem poprvé spatřila prapůvod divadla. Z těch mužů, kteří stáli napjatí nekonečné minuty v transu, byli druhý den shrbení starci na polích. Ale pro tu magickou chvíli se proměnili v obětinu určenou bohu. Představa, že dokonalost všech divadelních složek slouží něčemu víc, bohu, nikoli však v náboženském smyslu, ale spíše ve smyslu umění, ve mně zůstala, a to i při práci na těch nejkomerčnějších projektech.

Na Jávě založila Julie Taymorová vlastní divadlo a začala režírovat. “Chtěla jsem dělat divadlo, které překračuje kulturní hranice. Hlavním prostředkem byl na scéně obraz, nikoli jazyk, aby tomu rozuměl úplně každý.„ Po návratu do USA se ovšem brzy etablovala jako scénografka, byť scénografii nikdy nestudovala. Silnou inspirací jí v tomto ohledu bylo i pařížské setkání s hereckou metodou Jacquese Lecoqa, která mimo jiné učí práci s maskou. “Maska vás má naučit, jak použít zbytek těla. Když se podíváte například ve Lvím králi na symetrii Mufasovy kruhové masky, víte, že i jeho tělo bude souměrné – jeho pohyby i jeho postoj. Zatímco Scarovi, který je zákeřný a prolhaný, jsem navrhla asymetrickou masku. Takže se v ní herec pohybuje úplně jinak.„

Postupně pak podle svých slov objevovala způsob, jak ke scénografii přistupovat. “Podle mě je to práce s ideogramy, což by se dalo nejlépe demonstrovat na příkladu japonské kaligrafie. Když má kaligraf znázornit bambusový háj třemi tahy, znamená to absolutní redukci celku na minimum. Jde o vystižení podstaty, a když na ten klíč přijdete, ovlivní to celou inscenaci. Ovšem po několika setkání s režiséry, pro něž byly moje scénické návrhy řekněme podružné, jsem pochopila, že musím i režírovat, abych využila všech možností, které moje scénografie nabízí a které jiní režiséři nemusí vidět.„

Během hodinové přednášky také několikrát zaznělo, že režisérka ráda vstupuje do projektů, aniž by věděla, že se to povede, a rozhodně jí není cizí experiment. “V divadle se snažím udělat všechno, co se nedá dělat ve filmu a v televizi a naopak. Preferuji divadlo, kde je všechno nezakryté a diváci sledují umění vodění loutek zároveň s příběhem. Ve Lvím králi jsem chtěla, aby zvířata chodila mezi lidmi, létala jim nad hlavou, aby zkrátka byla v prostoru a využila ho. Zatímco ve filmu je to těžší, protože je plochý a 3D film je jen hezká snaha, ale marná.

Ale i v divadle, stejně jako ve filmu, platí, že pokud bylo právě na scéně něco ohromujícího a velkého, musíte v další přejít do detailu. Takže když máte na začátku Lvího krále na jevišti obrovskou spoustu zvířat, musíte dát do další scény drobnou loutku. Stačí vyřezaná jednoduchá silueta, baterka a máte stínovou myš. Je to malinké, tiché a diváci jsou tím pádem soustředěni na následující dialogy. Tento de facto filmový princip kontrastu a práce s detailem využívám velmi často.„

Slavné inscenaci Lví král byla během setkání pochopitelně věnována velká pozornost. Julie Taymorová například vyprávěla, jak ji samotnou překvapilo, že dostala od producentů zcela volnou ruku ohledně výpravy. “Na muzikálu jsem spolupracovala s Richardem Hudsonem a rovnou jsem mu řekla, že se mi ten Disneyův vyumělkovaný film nelíbí. Tak jsme si položili otázku, co by mohlo být ideogramem pro Lvího krále? A odpověděli jsme si, že je to kruh, kruh života. Je to prostinké, že? Takže inscenaci začínáme impozantním východem slunce, které je přece také kulaté. Bylo nám samozřejmě jasné, že tam můžeme mít perfektní projekci skutečného afrického slunce. Ale já to odmítla. Tak jsme použili bambusové tyče a kusy ručně malovaného hedvábí seskládané do kruhu, přičemž diváci samozřejmě vidí lanka i latě. Tahle jednoduchá konstrukce se zvedne a zadní nasvícení vytvoří dokonalou sluneční záři. Takže hned úvodní scéna není nic drahého ani složitého, ale je to jen kouzlo ryzího divadla. Myslím si totiž, že ať máte velký, nebo malý rozpočet, technologie musí být využity k velmi specifickým účelům. A pokud je nepotřebujete, nepoužívejte je.

Zmiňovaný kruh se ostatně objevuje i ve druhém jednání, které začíná suchem – ve filmu vidíte spoustu suchých stromů, všechno usychá a praská. Lámala jsem si hlavu, jak to ztvárnit na divadle. Vzala jsem tedy opět kruh z hedvábné látky, na kterém byly namalované vlny. Položili jsme ho na zem a pomalu ho stahovali dovnitř malým otvorem v podlaze. Změnili jsme svícení a hned bylo na scéně jezero, které se mění v kaluž, až zcela vyschne. Pro mě je divadlo většinou působivější než film nebo televize, které se dnes snaží být doslovné a skutečné.

Jaký je můj vztah k loutkám? Síla divadla je v jeho poetičnosti, já sama miluji metafory a abstrakci! A proto mám také ráda loutky – dokážou věci, které lidé nedokážou. Neživý předmět se rozpohybuje díky nadání herce-vodiče loutek, ožije a má duši, a přitom je to pořád jen předmět. A diváci se toho oživení účastní, protože zapojují svou představivost. Nepřistupujte k nim jako k hlupákům. Ani v muzikálu, který vznikl v produkci Disneyho, jsme neměli diváky za hloupé. Protože to poslední, co chci, je dát divákům to, co chtějí. Ale aby bylo jasno: nepoužívám loutky, pokud to není třeba. Příběh si to musí vyžádat."

Julie Taymorová (1952)

Výjimečná umělkyně, která získala mj. dvě ceny Tony za scénografii i za režii a tři ceny Drama Desk Award (za nejlepší kostýmy, za nejlepší loutku a za nejlepší scénografii), cenu Emmy a Oscara za hudbu. Inspiraci pro svou práci hojně čerpá z asijského divadla a s oblibou mísí dohromady filmové a divadelní principy. Klíčové v její tvorbě jsou zejména tyto inscenace: Liberty\’s Taken/Svoboda je zabraná (1985), Juan Darién: A Carnival Mass/Karnevalová mše (1996), The Lion King/Lví král (1997), Král Oidipús (2003), Kouzelná flétna (2004), Grendel (2006), Spider-Man: Turn Off the Dark/Spider-Man: Zhasněte tmu (2011), Sen noci svatojánské (2013). Z filmů jsou to: Fool\’s Fire/Bláznův oheň (1992), Titus (1999), Frida (2002) neboBouře (2010).

Loutkář 4/2015, s. 22–24.