Lešková Dolenská, Kateřina: Mateřinkoví sloni letos kroužili nad upršeným Libercem

23. Mateřinka přinesla především náhled do domácí tvorby – do Liberce se sjelo 13 souborů, z nichž bylo hned 9 českých, a odehráno bylo celkem 28 představení. Jak ovšem na závěr konstatovala porota, jejíž jsem byla členkou, žádné velké překvapení se nekonalo. Také proto, že kvality inscenace O beránkovi, který spadl z nebe, ocenila odborná i laická veřejnost už dávno.

Festivalová dramaturgie sezvala inscenace řemeslně na vysoké úrovni, nepodbízivé, nekýčovité a v jistém smyslu ambiciózní – viděli jsme snahu o experimentální divadlo (Aika ze ztracené pohádky), snahu tlumočit dětem v divadle málo vídané téma (nevidomá Anežka z inscenace Anežka chce tančit), snahu o původní pohádky (Skřítek) i objevování dalších látek pro divadlo (Pohádky ovčí babičky). Je dobrá zpráva, že se soubory vydávají i neprobádanými vodami, ale není dobré, že na své výpravě leckdy nenaslouchají svým dramaturgům. Pokusím se nastínit, v čem podle mě tkví problémy jednotlivých inscenací.

Produkce pro děti od čtyř let

Pražská inscenace Divadla Minor Anežka chce tančit sestává z divadelní části a samostatného koncertu. Jeho přítomnost v inscenaci je pro tvůrce jistě obhajitelná tím, že Anežka moc ráda tančí, a tudíž je zařazení koncertu logické, nicméně se s ním stále nemůžu smířit (více viz Loutkář 3/2015, s. 16). Při druhém zhlédnutí mě ale, přiznám se, zarazil jeden fakt: že si režisér Jiří Jelínek tak úplně neujasnil, jak chce s postavou Anežky vlastně pracovat – její energická představitelka, skvělá Anna Bubníková, své loutkové alter ego většinu představení naprosto zastiňuje a loutková Anežka je tím pádem jaksi zbytečná. Nicméně je to inscenace hravá a dravá, na festivalu podaná s velkým entuziasmem (kromě zmiňované Anny Bubníkové v ní účinkují Jiří Jelínek, Jiří Kniha, Petr Stach a Petr Reif) a patří rozhodně k tomu lepšímu, co bylo v Liberci k vidění.

Královéhradecké Divadlo DRAK se prezentovalo autorskou verzí tří známých pohádek (O třech přadlenách, Otesánek, Obušku, z pytle ven) v dramaturgicko-režijní koncepci Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka pod názvem A do třetice všeho… V tomto případě se samozřejmě nabízí srovnání s úspěšnou inscenací Velbloud, ryba, slepice (premiéra 2011) libereckého Naivního divadla téže tvůrčí dvojice, taktéž propojující tři pohádky, z něhož ovšem hradecký triptych nevychází zrovna dobře. Liberecká inscenace se vyznačovala velkým autorským vkladem ve scénáři a vtipným rámcem, který s nadsázkou odůvodňoval vyprávění pohádek (hladoví námořníci v podpalubí lodi mají zálusk na přepravovaná cirkusová zvířata, jež se mohou ze smutného osudu vykoupit vyprávěním), a příjemně civilním herectvím. Naproti tomu inscenace hradecká onu lehkost zcela postrádala a také mi přišla v úpravě klasických pohádek mnohem pietnější a zdaleka ne tak svižná jako jiné opusy autorské dvojice. Navíc ji zvolená a pohříchu nepříliš odůvodněná jarmareční stylizace, alespoň během festivalového představení, dost pokřivila exaltovaným herectvím (Petra Cicáková, Barbara Humel a Filip Huml), kterému se lidově říká „tlačit na pilu“.

Inscenace Aika ze ztracené pohádky v režii Martina Geišberga ostravského Divadla loutek je v počátku asi dobře myšlený divadelní experiment, který ovšem vůbec nevyšel, a moc nevím, proč Ostravští raději nesáhli po jiném titulu, jež by je na festivalu skutečně reprezentoval. Nedotaženost inscenace pro mě tkví zejména v dramaturgii a režii – představení plyne odnikud nikam, postavy jenom zpívají, ale vůbec nic se zde neděje. Vystupující hrdinové, tedy loutky v divadelním skladu, nejsou okouzlující ani tajuplné, natož vtipné; nemají na to totiž prostor ani v textu, a dokonce ani fyzicky na scéně. Představení se hraje víceméně na dvou dlouhých stolech umístěných proti sobě, přičemž diváci jsou usazeni v uličce pod nimi, což je dost nepohodlné, nemluvě o tom, že se navíc sedí na tvrdých plastových kbelících. Herci – de facto bez textu – tak nemohou ani patřičně reagovat na komentáře (v Liberci postupem času značně rozkuráženého) dětského publika. Osobně považuji za nejproblematičtější úvodní vstup, kdy jsou diváci vyháněni z divadla s tím, že se bude malovat, a jen na přímluvu laskavé herečky jsou vpuštěni na exkurzi do sálu. Liberecké děti byly skutečně zmatené a vyděšené, že se žádné divadlo konat nebude, a o to možná více jim ke konci „otrnulo“ a přidrzlými poznámkami příšerně rušily představení. Velice by mě zajímalo, jak tato inscenace vlastně funguje v domácím prostředí Divadla loutek.

Pětici večerníčkových příběhů, kde se spolu potýkají chytrý beránek, marnivá ovečka a hloupí vlci, Pohádky ovčí babičky v režii Tomáše Dvořáka, do Liberce přivezla plzeňská Alfa a v dobrém slova smyslu jde o solidní „provozní inscenaci“. Zhruba to samé se dá říci i o inscenaci Čarovná rybí kostička (autorkou dramatizace i režisérkou inscenace je Markéta Sýkorová), jíž se prezentoval domácí soubor a u níž je mi spíše záhadou, proč se tento nedramatický Dickensův příběh pořád drží na repertoáru našich divadel (naposledy byl před třemi lety nastudován v plzeňském Divadle Alfa již zmiňovaným Tomášem Dvořákem). Stejně tak publikum nijak zásadně neohromila ani Malá mořská víla, kterou do Liberce přivezl pražský soubor Lokvar. Dala by se charakterizovat jako solidní inscenace s milými nápady (režie Michaela Homolová), které nejvíce podráží nohy dramatizace známé pohádky Hanse Christiana Andersena – spíše než o divadlo jde totiž o vyprávění ilustrované loutkovými výstupy s poněkud problematickým prologem a epilogem (komické etudy dámy v podání Markéty Pellarové Mrázikové a číšníka Petera Vargy, které kontrastují s poetickým a tragickým příběhem).

Proč nakonec získal většinu cen Skřítek souboru Buchty a loutky (režie Marek Bečka), který vypráví o skřítčím klukovi zlákaném pozlátkem města, jemuž až hodná kamarádka pomůže vrátit se domů a najít ztracenou kouzelnou schopnost léčit? Protože se tvůrci spolehli na nekomplikovaný a tudíž malým divákům snadno srozumitelný příběh s ponaučením, vyprávěli ho ryze divadelními prostředky a odpustili si i „povinné písničky pro děti“ (naopak hudbu přizpůsobili světu skřítků užitím velkých dřevěných píšťal, které zněly až magicky). Scénografka Tereza Komárková vyrobila půvabné a plně funkční loutky i výpravu a herci během představení nenuceně navazovali bezprostřední kontakt s publikem. (Zní to všechno jako samozřejmost, že?) Zkrátka a dobře, v kontextu festivalových představení Buchty a loutky prokázaly, že stále patří k absolutním mistrům tvorby pro děti.

Divadlo pro úplně nejmenší

Početně byly na Mateřince zastoupeny inscenace i pro nejmladší diváckou skupinu do tří/čtyř let. Asi největším zklamáním pro mě bylo překvapivě Hnízdo, které přivezl zkušený režisér Karl Van Ransbeeck a jeho Theatre De Spiegel, který se této věkové adrese cíleně věnuje. Jeho snaha nepodbízet se dětem a předložit jim vrcholně umělecký zážitek se po mém soudu tentokrát vymkla. Už inscenace Bzzz\’t, kterou se Belgičané prezentovali před dvěma lety, minimalizovala dětský kontakt s performery, byť byly velké loutky hmyzu v bezprostřední blízkosti dětí. V případě Hnízda režisér na začátku představení interakci dětem vysloveně zakázal s tím, že si mohou pohrát, až to skončí, a nám dospělým zapověděl dětem cokoli viděného interpretovat. Po tomto překvapivém úvodu jsme sledovali studené, do sebe zahleděné a zoufale nekontaktní divadlo, podmalované ponurou hudbou (živý zpěv, housle v podání Astrid Bossuytové a Inez Carsauwové), plné estetických obrazů. Ale proč stála na scéně vysoká loutka ženy takřka v živé velikosti, proč se užité loutky hus prakticky nahýbaly a působily jako strnulé sochy, proč byla na scéně malá proutěná košťátka, s nimiž se vůbec nepracovalo? Napadaly mě samé otázky, ale bohužel žádné odpovědi. Když si vzpomenu na Van Ransbeeckovu inscenaci Bramborry, jejíž jednoduchost a hravost ve spojení dechových nástrojů a papírové scénografie podle ilustrací Květy Pacovské okouzlila publikum během Mateřinky v roce 2009, nemohu se zbavit dojmu, že se režisér vydal – byť s dobrým úmyslem nenabízet dětem kýč – do slepé uličky a zcela se dětskému světu vzdálil.

O poznání kontaktněji působila inscenace Jablko, a to díky protagonistce, charismatické kanadské loutkářce Isabelle Payantové (Théâtre des petites âmes), která se celý text dokonce naučila v češtině. Inscenace o panu Jablku (loutka, která vypadala jako skutečné jablko, byť bílé, dotvářená hereččinýma rukama), který se touží stát člověkem, ale nakonec se rozhodne zůstat jablkem, se hrála v minimalisticky pojaté scéně sestávající takřka výhradně z bílých krabic, které se daly různě přeskupovat a otvírat. Funkční byla i hudba ze záznamu, která inscenaci příjemně rytmizovala. Za největší slabinu ovšem považuji dramaturgii s režií. Chápu, že se tvůrci pustili do velice nesnadného úkolu, a to převést do divadelní podoby quebecká a francouzská haiku, nicméně dohromady působily jednotlivé výstupy velice neorganicky a pohříchu nelogicky. Například pokud se v jednom obraze rodí jablka na stromě a za čtvrt hodiny v jiném obraze v porodnici, je to dost matoucí nejen pro děti.

Inscenace Chyť si mě v podání Lutkovno gledališče z Ljublany podle údajně jedné z nejoblíbenějších slovinských pohádek působila jako poněkud uměle natahovaná anekdota – dva sousedé, pes a králík, kteří se neustále vzájemně pošťuchují, se rozhodnou závodit v běhu, jehož vítěz se stane vlastníkem stromu. Režisér Silvan Omerzu musel prakticky nedramatický příběh nějak natáhnout, a tak oba účinkující herci (Martina Mauričová Lazarová a Brane Vižintin) hodně zpívají, neustále přeskupují na velkém otočném stole na kolečkách výtvarně čistou a minimalistickou výpravu ze syrového dřeva (domy obou protagonistů, jejich nábytek apod.) a pohříchu hodně vypráví k velké škodě inscenace; jsou totiž velmi obratní animátoři dřevěných manekýnů. Právě přebujelá narativnost pohádky a její nedramatičnost byly pro českého diváka velkým oříškem, protože slovinština není češtině zdaleka tak blízká, jak se u nás obecně traduje.

Nemohu se ubránit velkému zklamání z inscenace Čárkolárium, s níž do Liberce přijelo banskobystrické Bábkové divadlo na Rázcestí, hlavní slovenská laboratoř „batolárií“, kde ostatně vznikl i jejich dnes už zaužívaný název. Čtvrté z nich tentokrát režírovala Iveta Škripková (pod pseudonymem Ajka Liňajka), nikoli jako doposud Monika Kováčová, a byl na něm znát zcela jiný přístup i divadelní uvažování (také posun spodní věkové adresy na tři roky, alespoň jak to uváděl festivalový bulletin). Inscenaci se nedá upřít evidentně poctivá snaha seznámit se se světem malých dětí, odkoukat jejich pohyby i způsob uvažování o světě a přetavit získané poznatky do divadelního tvaru. V dospělém podání to má ale nebezpečně blízko k pitvoření a parodii, ať jsou herci sebelepší, a ježaté paruky spolu s výrazně stylizovanými kostýmy jim to v Čárkoláriu příliš neusnadnily (výprava Mária Stanko). Ani zvolené téma – linky, čáry, linie – mi nepřijde tak nosné, jako v BDnR již realizované projekty na obecnější (a snad i pro maličké diváky schůdnější) témata jako barvy nebo voda, když se to navíc ve výpravě smrsklo na užití čtyř dlouhých tenkých tyček. (Nepochopitelně halucinogenní scéna ke konci představení, kde se jedna z postav točí s jakýmsi blyštivým lustrem na hlavě, jako by patřila do úplně jiné inscenace.) Také mi doteď není moc jasné, proč mají děti v herně po představení kostky a ne tužky, aby si ty linky a čáry mohly samy vyzkoušet.

Inscenace Batosnění pražského Studia Damúza, které připravila se studenty KALD DAMU již zmiňovaná Monika Kováčová, se oproti premiéře usadila a oba protagonisté (Lucie Valenová a Dan Kranich) jsou mnohem protřelejší v konfrontaci s nevyzpytatelnými malými diváky. Inscenace tak má příjemnou dávku spontánního kontaktu s dětmi a dává jim i prostor k interakci. Jediné, co zůstává pro malé diváky poněkud matoucí a nečitelné, je nepoměrně dlouhá expozice s klubíčky, z nichž se hlavní protagonisté Pom a Luli vylíhnou a která pak zcela zmizí ze scény. Každopádně je Batosnění velmi cenný příspěvek v kontextu českého (česko-slovenského) divadla (více viz Loutkář 5/2014, s. 22–23).

Pro mě osobně byla absolutním vrcholem festivalu mnohokrát opěvovaná (i mnou, viz Loutkář 2/2014, s. 18–19) liberecká inscenace O beránkovi, který spadl z nebe v režii Michaely Homolové. A proč? Co má „Beránek“ oproti ostatním představením? Poezii, vlídný kontakt s dětmi, promyšlenou hernu na konci. Živou hudbu, příběh nepřesycený slovy a nekomplikovaný, který pochopí i dvouleté dítě. Přináší publiku okouzlení čistou divadelní magií vkusné a nápadité výpravy Roberta Smolíka. Je bez dramaturgických omylů a režijních nepřesností. A samozřejmě se na jeho úspěchu nemalou měrou podílejí herci (Diana Čičmanová, Barbora Kubátová, Filip Homola a Adam Kubišta), soustředění a dokonale sehraní průvodci příběhem. Což by ale přece mělo být v divadelní tvorbě (a nejen pro malé diváky) naprosto běžné…

„Značkový“ festival

Mateřinka letos poprvé dosáhla mezinárodního uznání a získala značku EFFE (Europe for Festivals, Festivals for Europe). Stala se tedy „regulérním členem výběrové evropské asociace, která sdružuje festivaly zaručující uměleckou kvalitu“, jak pravil festivalový katalog. Přilákala nejen domácí publikum, ale skutečně úctyhodný počet zahraničního hostů (včetně prezidenta UNIMA Dadiho Pudumjee!) a všechna představení byla beznadějně vyprodaná. Také se z Liberce rozšířila do dalších měst (Jablonce a Turnova), nabídla workshopy, výstavy, koncerty i odlehčený večer plný krátkých parodických skečů z dílny pořádajícího souboru. Prestižní značce garantující vysokou úroveň tak skutečně dostála. Jen to počasí by mohlo být příště trochu lepší!

Loutkář 4/2015, s. 12–16.

Lešková Dolenská, Kateřina: Mateřinkoví sloni letos kroužili nad upršeným Libercem

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás