Loutkar.online

Špalková, Dominika: Jak se zrodil Labyrint

Projekt Divadla DRAK Labyrint světa a ráj srdce se stal na jaře velkou divadelní senzací. V redakci Loutkáře jsme však narazili na nečekaný problém: nikdo nechtěl inscenaci recenzovat, protože prý neměl úplný přehled o tom, co se vlastně během představení všechno dělo. Inscenace, která nabízela divákům zcela různé zážitky, podle toho, který příběh si sami zvolili, by ale rozhodně neměla zůstat nepovšimnuta. Proto jsme se rozhodli, dát prostor jejím tvůrcům. (red)

Výchozí teze: Divadlo nevzniklo ze slova „dívat se“, ale z „odiva“, neboli div, zázrak. / Divadlo má reagovat na podněty z přítomnosti. / Umění účasti je ve středu pozornosti. / Dočasnost a snaha o dočasnost je důležitá. / Divadlo jako živé umění, ne divadlo jako muzeum nebo skanzen. / Událost, která nabízí pohled ven i dovnitř.

Prvotní stimul: Mezinárodní institut figurálního divadla a budova Labyrintu

„Všechny hlavní větve, které má mít, vyhání strom ze svého kmene hned v prvních letech, takže později není třeba nic jiného, než aby rostly. S člověkem je tomu zrovna tak: na začátku záleží všecko.“ (J. A. Komenský)

Podnětem ke vzniku inscenace Labyrint světa a ráj srdce byl záměr navázat na aktivity Mezinárodního institutu figurálního divadla, který v Divadle DRAK založil v roce 1993 Josef Krofta. Když jsem v roce 2010 do divadla přišla, byla nově otevřena budova Labyrintu (díky rekonstrukci objektu bývalých kasáren), kde vzniklo muzeum loutek, interaktivní laboratoř a studiová scéna. S výhledem do budoucna však bylo zřejmé, že využití původní „pevné“ instalace jednoho dne naplní svůj účel a uspokojí poptávku návštěvníků. A aby se nestalo sice estetickým, leč mrtvým místem, bude potřeba prostoru najít smysluplný obsah, rozžít jej zevnitř, prostřednictvím tvorby tak, aby diváci měli důvod se do něj vracet a znovu jej objevovat. Zároveň bylo důležité najít souvislost se „starou budovou“ Divadla DRAK a propojit oba provozy, aby se takříkajíc staly „dvěma komorami jednoho tepajícího srdce“.

Současné dění v moderních uměleckých institucích v Evropě jednoznačně směřuje k otevírání se veřejnosti, reagování na aktuální umělecké i společenské otázky, tendencím k propojování umění a vzdělávání, otázkám diváctví a dalším aktuálním tématům. Na to bychom měli podle mého názoru v českém kontextu reagovat přehodnocováním poslání a náplní uměleckých institucí, které čerpají dotace z veřejných prostředků. Veřejné divadelní instituce oproti komerčním divadlům by měly být výjimečné nejen svou kvalitou a nepodbízivostí za účelem zisku, ale také snahou o hledání a nalézání specifických látek a nových forem, které ještě společnost nepřijímá jako většinové. Neustále přinášet i do divadla pro děti a mladé lidi témata, která zatím nejsou ověřená, hrát si, zkoušet, experimentovat, vyvolávat polemiku. Nepřizpůsobovat se dobovému vkusu či zajetým tendencím. Jan Dvořák říkal: „Jen střetáváním, tříbením názorů vzniká pohyb a další vývoj.“ A právě navázání na vize Jana Dvořáka, Josefa Krofty a dalších významných tvůrců, kteří působili v Divadle DRAK, vnímáme jako podstatné.

V prvních letech provozu budovy Labyrintu jsme realizovali v jakémsi testovacím procesu prostřednictvím jednotlivých grantem podpořených projektů „pilotní“ vzdělávací a experimentální programy a zároveň cílně vyhledávali možnosti navázání spolupráce s dalšími subjekty. V Labyrintu se během čtyř let uskutečňovaly výtvarné, hudební a herecké workshopy (pod vedením herců Divadla DRAK), různé typy komentovaných prohlídek, výukové a edukativní programy (Loutky místo učebnic – pro děti MŠ a 1. stupně ZŠ ve spolupráci s pedagogickou fakultou UK Praha a KVD DAMU) a scénografické workshopy (ve spolupráci s KALD DAMU) během mezinárodních setkání divadelních škol Gaudeamus Theatrum. Dále jsme poskytli zázemí rezidencím zahraničních tanečníků, studentům KALD DAMU, pro vznik jejich ročníkové inscenace, uskutečnili jsme guerillovou sérii přednášek Performing identity (ve spolupráci s katedrou angličtiny Univerzity HK), poskytli jsme zázemí pro pořádání přehlídek amatérského divadla a uspořádali řadu jednorázových akcí pro veřejnost, např. workshop light designu ve spolupráci s Institutem světelného designu, koncerty apod. Vzbudil se tak zájem veřejnosti o jiné než očekávané produkce běžného divadla pro děti. Navíc se v Labyrintu vytvořila nová pozice divadelní lektorky, která již druhým rokem vytváří a realizuje nejrůznější typy a formy edukativních programů. Prostor se začal zabydlovat a proměňovat, složení účastníků i návštěvníků se rozvrstvilo.

Přípravy projektu Labyrint světa a ráj srdce

„Umění myslet je vidět ideje, jak rostou z kořenů až k plodům.“ (Ana Mendieta)

Myšlenka inscenování Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce zrála v přípravách více než dva roky. Pro konkrétní spolupráci na inscenaci jsem oslovila scénografa Tomáše Žižku a režiséra Ondreje Spišáka, se kterými jsem pracovala již v minulosti a jejichž kombinace tvůrčích přístupů mi přišla podnětná a výjimečná. K látce jsme přistupovali nejprve mapováním a zkoumáním materiálů z Komenského života i díla, hledali jsme jeho aktuální přínos pro současnost a také souvislost jeho osoby s místem – Divadlem DRAK, budovou Labyrintu, městem Hradec Králové, regionem východních Čech, ale i s evropským myšlenkovým kontextem. Proto jsme podnikli studijní cestu do Amsterodamu, Naardenu a také do katedrály v Chartres, kde se nachází jeden z nejznámějších labyrintů. Důležité bylo setkání a putování s profesorem Vladimírem Mikešem po místech, kde se Komenský ukrýval ve východních Čechách (část zaznamenaného rozhovoru byla publikována v knize T. Žižky a R. Schmelzové Ostrovy poznání), korespondence s bývalým ředitelem muzea v Hradci Králové o vztahu Komenského k městu a jeho možnému pobytu zde, nebo se správcem památníku J. A. Komenského v Bílé Třemešné, který nám zase poodhalil skutečnosti ohledně Komenského úkrytů při pobělohorském útěku z vlasti.

Kvůli lepší srozumitelnosti pro cílovou diváckou skupinu – děti od 11 let – jsme se v inscenaci rozhodli vycházet z překladu Labyrintu světa a ráje srdce pro 21. století. Stanovený věk 11 let jsme od počátku vnímali jako zásadní období, kdy se děti začínají konfrontovat s porozuměním světu i sobě samým. Nastává pro ně chvíle, ve které budou muset učinit důležitá rozhodnutí, která ovlivní jejich další cestu životem. Motiv obrácení, který Komenský ve svém díle zpracoval, je pro začínající „náctiletý“ věk důležitým zážitkem. Překonání nihilismu je velkou životní událostí. Bylo tedy přirozené, že jsme postavu poutníka v Labyrintu určili samotným divákům.

Naším výkladem, který jsme chtěli převést do divadelní scénické podoby, byl konflikt a drama člověka, jenž v „domově“ zbloudil, zoufal si, aby nakonec našel rozřešení a pravý domov u sebe – v sobě. Základním inscenačním klíčem pak byla výchozí dispozice šesti stavů (stav řemeslníků, manželský, vojenský, vládců, učenců, duchovních), které jsou v Labyrintu světa a ráji srdce popisovány. Scénograf Tomáš Žižka navíc na základě původní rytiny Komenského v originálním vydání knihy shledal tyto stavy paralelní s dispozicí jádra města Hradce Králové. Nebo že by to byla mystifikace? V každém případě Tomášova představa, že Komenský v Hradci Králové skutečně byl a samotné město Hradec Králové mu bylo předlohou pro Labyrint světa a ráj srdce, byla pro dramaturgii inscenace značně dynamickou úvahou.

Divadlo jako událost – umění účasti

„Divadlo nám dokáže poskytnout prostor, kde můžeme naplnit svoji nejtajnější tužbu naladit se na ostatní.“ (Pipilotti Rist)

Pro svůj záměr jsme potřebovali najít odpovídající apelativní scénickou podobu. Režijně-dramaturgická koncepce nevychází z dějové kauzality, ale z vnímání divadla jako události v určitém prostoru, místě a v určité časové dispozici (dobu repríz jsme proto vymezili pouze na pět týdnů). Nejblíže naší představě bylo tzv. imerzivní divadlo, což je specifický typ divadelní tvorby, která kombinuje výtvarné instalace a divadelní situace a nabízí divákovi celistvý interaktivní prožitek v „jiném světě“. Sama jsem tento typ divadla viděla poprvé v Londýně před dvěma lety v podání souboru Punch drunk.

Bylo pro nás velmi podstatné dát dohromady takové divadelní společenství, které si vytvoří pevnou vazbu a bude se navzájem inspirovat. Kromě herců Divadla DRAK jsme tedy oslovili další osobnosti, které pracují autorsky a pro které mohla být náležitost k jednotlivým stavům zajímavou tvůrčí výzvou. Myslím, že se tento záměr podařilo naplnit: Matija Solce, Ján Sedal, Jiří Kohout, Jiří Kniha, Lucie Bulisová, Jan Svoboda a Anna Hrnečková přinesli právě tento mimořádný přístup a osobní zaujetí. Herci Divadla DRAK zase nabídli svou vysokou profesionalitu a ochotu vykročit mimo zkušenost běžného provozu hraní a zkoušení.

Na scénáři jsme spolupracovali s dramaturgyní Marií Novákovou, která měla s imerzivním divadlem zkušenosti díky inscenaci Golem na pražské Štvanici a důkladně se věnovala textové stránce. Základem postupu tvůrčího týmu byla cesta otevřené dramaturgie a týmové spolupráce se všemi aktéry projektu. Zabývali jsme se kompozičními principy, strukturou inscenace a souběžností dějů a herním plánem jednotlivých postav, stavů, vztahů a dějových linek.

Hledání výrazu současného divadelního jazyka za využití nových médií vyústilo v budování události, která pracovala s prostorovými vztahy aktérů i diváků a zkoumala tak možnost participace i interakce s akcentem na samotný akt události. Výrazné zastoupení výtvarného elementu inscenace v podobě scénografických instalací umožňovalo proměnu obrazu. Divák se tak díky těmto okolnostem mohl dostávat v průběhu představení do nezvyklých systémů a konstelací vztahů i konfrontace s prostorem. Scénické pole události, které zahrnovalo vědomé i intuitivní prvky a odkazy, tak směřovalo k divákovu vnímání jedinečnosti příběhu, který si na začátku vybral a který sledoval a spolutvořil. Subjektivita aktérů, vzájemné jednání postav v situacích a jejich tělesná přítomnost v bezprostřední blízkosti diváků, kteří měli transparentní masky, tak umocňovala záměr události.

A proč tento typ události právě v Divadle DRAK a Mezinárodním institutu figurálního divadla? Tomáš Žižka řekl: „Loutka v dnešním kontextu už není loutkou, ale je to kód, výtvarná metafora a svět kolem nás je plný jiných znakovostí. Tou znakovostí může být práce s materiálem, s objektem, s novými médii.“

Závěr?

„Reagování pozorovatele je stejné jako reagování umělce. Pravým polem umění je reagování pozorovatele na umění.“ (Agnes Martin)

Projekt Divadla DRAK Labyrint světa a ráj srdce na pět týdnů kompletně proměnil prostory původní budovy a budovu přilehlého Labyrintu. Zaznamenal ohlas u divácké i odborné veřejnosti. Na inscenaci pracovalo téměř padesát lidí a její koncepce se připravovala dva roky. Po dobu projektu byla uzavřena expozice v Labyrintu pro veřejnost a i ostatní provoz divadla byl přizpůsoben potřebám inscenace. Těsně před uzavřením Labyrintu, o kterém jsme dali vědět prostřednictvím médií, jsme zaznamenali rekordní návštěvnost.

V průběhu pěti týdnů se odehrálo 23 repríz inscenace, které navštívilo přes dva tisíce diváků z řad žáků, studentů a veřejnosti. Budovu Divadla DRAK a přilehlého Labyrintu jsme při projektu využili doslova od sklepa až po půdu, scénograficky jsme je kompletně proměnili a otevřeli veřejnosti. Přidanou hodnotou pro diváky byla příležitost v roli poutníků objevovat i skrytá zákoutí divadla, která za běžného provozu nemají šanci navštívit. Každý z diváků si mohl zvolit vlastní cestu a zažít jiný příběh. Kam se v Labyrintu vydal, bylo jen na jeho vlastním rozhodnutí. Tento koncept, kdy jsou diváci zcela obklopeni hereckou akcí a volně se pohybují v prostoru, vedl diváky k aktivitě a také následnému sdílení svého zážitku s ostatními návštěvníky.

Po celou dobu byl projekt dokumentován, byly sbírány divácké ohlasy a vše je postupně zveřejňováno na speciální blogu www.labyrintsvetaarajsrdce.net, který zůstává spuštěn i po derniéře projektu. Na blogu jsou informace a podklady s inscenací související a také záznam projektu studentů Univerzity Hradec Králové, kteří pod vedením Jana Suka mapovali jednotlivé stavy Komenského Labyrintu světa přímo v reálném prostoru historického jádra Hradce Králové. Sami diváci mají na blogu možnost vyjádřit se, sdílet svůj zážitek, napsat vzkaz tvůrcům. V rámci festivalu Divadlo evropských regionů proběhly ozvěny projektu ve formě dokumentující výstavy a o celém projektu chystáme vydat katalog a interaktivní film.

Divadlo DRAK, Hradec Králové

J. A. Komenský, D. Špalková, T. Žižka, O. Spišák: Labyrint světa a ráj srdce

Režie: Ondrej Spišák, scénografie: Tomáš Žižka, kostýmy: Dragan Stojcevski, hudba: Dva, scénář a dramaturgie: Marie Nováková, Dominika Špalková.

Hráli: Lucie Bulisová, Tereza Dvořáčková, Anna Hrnečková, Dušan Hřebíček, Filip Huml, Jiří Kniha, Jiří Kohout, Václav Poul, Ján Sedal, Luděk Smadiš, Matija Solce, Jan Svoboda, Johana Vaňousová, Redy Vávra nebo Štěpán Lustyk, Jiří Vyšohlíd, Milan Žďárský.

Premiéra 21. 3., derniéra 17. 4. 2015 v Divadle DRAK v Hradci Králové.

Loutkář 4/2015, s. 6–8.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.