Drtina, Michal: Svitavský dýchánek poprvé i loutkářský

Svitavský dýchánek je již šestým rokem krajskou postupovou přehlídkou dětského divadla Pardubického kraje a letos poprvé i krajskou loutkářskou postupovou přehlídkou. Uskutečnila se předposlední dubnový víkend, tedy 17.–19. dubna 2015. Účast loutkářských souborů nebyla ohromující (LS Amigos GJR Chrudim, ANNA Hradec Králové a Bubliny Dramatické školičky Svitavy), přesto se diváci dočkali mimořádného loutkářského zážitku.

LS Amigos přivezl do Svitav Chrudimské pověsti aneb O Chrudimském Kacafírkovi a Čertově mlýně. Text inscenace není dvakrát vydařený. Pověst by měla mít obecně výchovný akcent a přinášet mravní ponaučení. Bohužel v prezentovaných příbězích se diváci něčeho takového nedočkali, naopak. Z pověsti o Kacafírkovi si divák mohl odnést poučení, že krást se může a hříchy jsou dobrým obchodním artiklem, který vynáší pytle dukátů. V pověsti o čertovi jsem nepřečetl zhola nic. Práce s maňásky byla zcela nevyužitá. Dílem proto, že loutky nejsou dobře vyrobeny, dílem proto, že se pojetí inscenace tomuto druhu loutek vzpouzí. Na hercích je však vidět, že mají zručnost, chuť i schopnosti příběhy sdělovat. Jen se jim musí dát lepší materiál.

Soubor ANNA je vlastně rodinným divadlem rodiny Polehňů. Tentokrát statoval nejmladší dceři otec Jirka a společně uvedli krátkou hříčku nazvanou Jauuuuu mamíííí!!! Drobnička o kousavých broucích byla sehrána s malými marionetami, které bohužel nekousaly a při hře umožňovaly pouze hýbat topornýma rukama nahoru a dolů. Snaha Aničky mohla být sebevětší, s takovou loutkou by víc neuhrál ani zdatnější loutkář. Nevyužitý zůstal i kontrast otce spoluhráče. Škoda, Kahounovy broučí příběhy nabízejí víc.

To, co potěšilo mou loutkářskou duši, přišlo až se souborem Bubliny Dramatické školičky Svitavy. Tento soubor sehrál pod názvem Medvěd !?! v novém obsazení příběh, který byl nejenom loutkářský, ale nesl tolik v současnosti silných témat, že jsem nemohl uvěřit, že byla inscenace psána podle knihy F. Taschlina na základě příběhu z roku 1945. Členka poroty Daniela Weissová zhodnotila hru takto: „Souboru se podařilo (pomocí projekce) vytvořit nádhernou atmosféru lesa, klidu a pohody, aby ji vzápětí proměnil v drsný svět továrny a ambiciózních lidí. Scénografická složka, zvukový plán i způsob hraní – úsporná gesta, minimum slov, použití zkratky, tvoří z této inscenace výjimečný zážitek.“ Jana Soprová po zhlédnutí této hry napsala: „Medvěd je ekologickou hříčkou, existenciálním politickým dramatem a smutným svědectvím o civilizaci. Medvěd je kafkovská absurdita, půvabná loutkařina i multimediální show. Medvěd je především ukázkou skvělé loutkářské práce. Představení je čiré a jednoduché, ale zároveň velmi promyšlené, do detailů propracované a zároveň hravé. Příběh lze vnímat v mnoha rovinách. Je to jasná přímočará medvědí pohádka pro děti, které se mohou potěšit nápaditými loutkami a “loutkami„, které zaplňují děj (a jejich mnohočetnému využití – viz psací stroj, oboustranné papírové sekretářky či les, který se houpačkovitým pohybem změní ve změť továren, až surreálná vize tovární práce). Je to příběh pro mladé milovníky techniky, kteří mohou ocenit variabilní zacházení s technikou, kombinaci několika pláten, vtipné propojení vystřihovánek se skutečnými přírodními záběry či aplikaci stínového divadla. Pro ty starší se nabízí možnost vnímat melancholické, existenciální a absurdní prvky příběhu, pohrávání si se symbolickou rovinou, s věčně se vracejícím motivem jedince proti většinové “slepé„ společnosti i proti úřednickému aparátu, který směrem vzhůru bobtná a bobtná. Medvěd je zkrátka představení příjemné na pokoukání, a zároveň inspirativní v nabídce mnoha námětů k zamyšlení.“

Z mého pohledu to byla inscenace natolik silná, že její uvedení zcela zastínilo ne příliš vydařené ostatní loutkářské produkce ve Svitavách uvedené. Věřím, že to ocení i publikum Loutkářské Chrudimi. Inscenace byla pro nesporné kvality zařazena do hlavního programu chrudimského festivalu. Svitavskému festivalu přeji do příštích let více takových divadelních zážitků.

Loutkář 3/2015, s. 39.