Exnarová, Alena: Loutkářská a dětská divadelní přehlídka v Hradci Králové

Spojení loutkářské a dětské divadelní přehlídky se zde už stává tradicí, protože v kraji je řada dětských loutkářských souborů, které usilují o postup na Loutkářskou Chrudim i celostátní přehlídku Dětská scéna ve Svitavách. A protože organizátoři u tohoto spojení míní zůstat, rádi by přehlídku nějak nazvali. Návrhy se nějakou dobu scházely a letos byla během přehlídky vyhlášena anketa, kterému z názvů by dali členové souborů přednost. Výsledek je ale zatím přísně tajný, tak se ho zřejmě dozvíme při vyhlášení dalšího ročníku přehlídky.

Letos jsme viděli celkem 19 představení, z nichž 4 usilovaly o postup na Dětskou scénu (o těch se v tomto článku nebudu zmiňovat), 8 na obě celostátní přehlídky a 7 na LCH. Všichni jsme si užívali tradičně vstřícného prostředí v Divadle DRAK, kde měli zájemci navíc možnost navštívit Komenského projekt Labyrint světa a ráj srdce.

Začnu inscenacemi usilujícími o postup pouze na LCH. Soubor Jementé, ZUŠ Střezina Hradec Králové se představil s představením Au, mamíííííííí, kterou s dětmi na motivy textu Jiřího Kahouna připravil Jirka Polehňa. Hráli malými marionetami na stole s kulisami stromů, ale v podstatě zůstalo u etudy, která se s Kahounovou poetikou poněkud míjela.

Soubor, který se tentokrát jmenoval Edward a slečny, ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř, připravil inscenaci Byl jeden dědeček za dveřmi z tvorby Edwarda Leara. Dozvěděli jsme se, že první verze inscenace vznikla pro svitavský POSED 2014, který byl poctou právě Learovi. Seděli jsme v kruhu na jevišti a vše se odehrávalo uprostřed nás. Základním materiálem, s nímž se pracovalo, byl papír, hudba na akordeon a na basu. Akce mladých lidí jsou vědomé, spolupracují spolu, jsou přirození, verše zaznívaly čistě. Ale chybělo ujasnění základní situace, v níž se to odehrává, dramatický příběh jevištního dění, takže dopracovaný rámec a pointa. Ale lektorský sbor (pracoval ve složení: předsedkyně Nina Malíková, Anna Hrnečková, Jakub Hulák, Tomáš Jarkovský, Petr Hašek, Kamil Bělohlávek) udělil souboru ocenění za inspirativní kolektivní souhru.

Soubor JakKdo, ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř, nastudoval pod vedením Jarky Holasové inscenaci A la comedia dell\’arte. K tomu, aby se pustili do této ne zcela snadné disciplíny, je inspirovala návštěva dílny masek a workshop v Albánii. Vsadili na černobílé kostýmy a masky. Je vidět, že jsou poučení, snaží se dostat do hereckého gesta, ale pro diváky nejsou všechny situace zcela čitelné, protože chybí přesnější fázování. Nejlépe tak nakonec vychází závěrečná epizoda Pulcinelly hraná loutkami. Lektorský sbor ocenil soubor za výtvarné zpracování inscenace.

Dalšími stálicemi přehlídky je LD Maminy Jaroměř. Letos soubor přivezl dvě inscenace (a další dvě svých dětských „bleších“ souborů). Nejdříve se představil s inscenací předlohy Jany Dvořáčkové a Zdeňka Zdražila Rytíř Brumla a maličká víla. V podtitulu je uvedeno, že jde o lásku přes internet v pohádkové podobě. Tak tomu v podstatě opravdu je. Hraje se malými marionetami na stole s dekoracemi, jak už bývá u Mamin obvyklé. Medvěd Brumla (pěkně „škaredá“ tlustá loutka) spatří malou vílu, zamiluje se do ní a začíná jí posílat krásné romantické vzkazy a dopisy. Víla se domnívá, že tak umí psát jen krásný rytíř a do domnělého rytíře se zamiluje. Vzkazy jí přináší motýl i jiná stvoření. Něco přichází po potoku, něco ve dne a něco v noci, ale to někdy nebylo zcela jasné. Příběh o romantické lásce je hrán s nadhledem a ironií. Obě ženy, Jana Dvořáčková a Zdeňka Brouková, hrají příběh z pohledu holek, vzájemně spolu komunikují, což výborně funguje, a tak je trochu škoda, že do této komunikace není zapojen také mužský princip, tedy Pavel Brouk hrající Brumlu. A také je škoda, že se situace, kdy víla zjistí, že nejde o krásného rytíře, ale o škaredého medvěda, neodehraje tak, že víla medvěda uvidí a vyděsí se. Vyděsí se pouze na sdělení, že je to medvěd. Ale i přes tyto připomínky jde o ucelenou a příjemnou inscenaci zabývající se současným tématem s vyzněním, že důležitější než vnější krása je krásné nitro. Lektorský sbor udělil souboru cenu za inscenaci a doporučil ji na LCH.

Druhou inscenací, s níž se Maminy představily, bylo Vyvraždění Vršovců, které podle Kosmovy Kroniky české napsala Jana Dvořáčková. Jde opět o rodinné divadlo, ale tentokrát nejen samotných manželů Dvořáčkových a Broukových. Zapojen je také syn Kryštof Brouk, který rodinné hraní uvede s „pubertálním“ přístupem k věci: „že to hrají proto, že to velmi zajímá tetu Janu, která to napsala a připravila“. Hraje se malými marionetami na stole překrytém hnědou látkou a s dekoracemi, ale objevují se i plošné loutky. Vedle stolu stojí dveře v reálné velikosti, jimiž lze jednak vejít, ale také je rozevřít, přičemž se objeví dekorace krajiny, v níž se také hraje. A dveře ještě zafungují, když je za ně vyhozen Kryštof, hrající Kašpárka s tím, že „malí jsou vždycky vyhozeni, když o něco jde a mohou se dívat jen klíčovou dírkou“. Tato situace se tak propojuje s nastoleným rámcem a objevuje se pak v samotném závěru, když Kryštof říká, že „i přes některé jiné názory má rodinu rád“. A tento rodinný rámec se propojuje i s tím, že se hraje o rodinných předcích. Marionety, stejně jako expresivní herectví, jsou v souladu s českým tématem Vršovců, nejde o realistickou rytírnu ani o parodii, ale příběh je podáván s nadhledem a humorem. Lektorský sbor udělil souboru i za tuto inscenaci cenu, a navíc ji nominoval na LCH.

Letos se přehlídky zúčastnily po dosti dlouhé době také dva tradiční soubory. Klub loutkářů Úpice si vybral k nastudování text Jany Dvořáčkové na motivy starého vlámského příběhu Černá a bílá Fróna. Hrají marionetami, v rozdělené interpretaci. Předloha není právě nejkvalitnější, ale před marionetovou scénou jsou dva spolupracující vypravěči, kteří občas pomocí plošných loutek či obrázků posunou děj, herecky byli dobří a loutky slušně voděné, takže mělo představení půvab sousedského divadla. Lektorský sbor ocenil soubor za hereckou a loutkohereckou práci. Druhým tradičním souborem bylo LD „Martínek“ Libáň, které si vybralo k nastudování Skákavou princeznu Jaroslava Dvorského. Řada lidí prý v představení hrála poprvé. Soubor se pokusil o nový přístup – v úvodu osloví děti, pak postaví v zatím prázdném zeleném portále scénu a v něm odkrytě vodí marionety. A občas dál komunikují jednotlivci s dětmi. Zůstali ale na půl cesty, protože se nedozvíme, proč právě tuhle pohádku hrají tímto způsobem a co je na ní zajímá.

Dostávám se k dětským souborům, které usilovaly o postup na LCH i Dětskou scénu. Soubor EMBETE, ZUŠ Střezina Hradec Králové, nastudoval předlohu Jiřího Polehni (na motivy textu lidových loutkářů) Jenovéfa, kněžna z Brabantu, v jeho scénografii a režii. Děti byly autentické, ale občas nebylo jasné, co bylo skutečným záměrem a co kouzlem nechtěného. Nejsou vypracované situace a pointy a leccos výtvarně i herecky splývá. Škoda, že se nepodařilo přivést děti k nadhledu nad příběhem. Ale je otázkou, jestli to není nad jejich možnosti.

Soubor Malé dvě, ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř, přivezl inscenaci O Šmolíčkovi. Vrátil se k adaptaci klasické pohádky K. J. Erbena, kterou hrál už v loňském roce. Na scéně vidíme paraván s dřevěnými vrátky, vedoucími na stůl před ním. Paraván je tvořen z pruhů různého textilu, takže se mezi nimi dá hrát, je dozdoben jehličnatými větvemi, protože pak začnou létat také šišky, které jelen shazuje svým parožím. Jelen je loutka, kterou má jeho představitel přidělanou na tričku a paroží znázorňuje pozlacenýma rukama. Šmolíček je malá loutka a jezinky jsou vytvořeny hlavičkami přidělanými na hřbetech rukou dívek a jejich prsty hrají tělíčka jezinek s nohama. Zvolené prostředky jsou funkčně využívány. Ne zcela čitelná je ale pointa příběhu, kdy jelen původně varoval Šmolíčka, že už ho příště nezachrání, ale pak ho zachraňuje. Objevují se holé dívčí ruce a klademe si otázku, co to znamená. Že jim jelen serval hlavy, a tak je potrestal? Nebo že je to nebezpečí pro nás pro všechny? I přes tuto otázku udělil lektorský sbor souboru cenu za inspirativní zpracování známé předlohy a doporučil inscenaci na LCH.

Soubor My (Convivium), ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř, pracuje pod vedením Jarky Holasové v tomto složení prvním rokem a prý se chtěl zabývat nešvary dneška. Vybral si maňásky, protože se domníval, že rakvičkárna se k tomuto tématu hodí. Pracovali s paravánem rozčleněným do více oken – hracích prostorů –, což je ve výsledku trochu limitovalo. Místy jsme se neorientovali v jednotlivých situacích, ale učit se pracovat s maňásky bylo pro soubor určitě přínosné.

Soubor Miss Blechy Jaroměř nastudoval v úpravě a režii Jany Dvořáčkové předlohu Michala Frimla Tři prasátka a vlk. Na scéně je stůl a před ním na zemi leží polštářky, z nichž se postupně stávají prasátka. Nejdříve hezké zavázání rohů polštářků jako uší prasátek nastaví princip, že všechno bude vznikat před námi. Ale pak se polštářky otočí a vidíme, že to tak nebude, protože mají našité oči a jsou připravené. Také budování domečků neodpovídá základní myšlence pohádky, že čím víc práce se na stavbu domečku vynaloží, tím je bytelnější a ochrání prasátka před vlkem. Takže se v podstatě nehraje o ničem.

To představení DLS Blechy Jaroměř potěšilo o něco víc, především tím, že příběh vymysleli dva kluci, kterým je 7 a 8 let. Příběh, který hrají v úpravě a režii Jany Dvořáčkové, nese název Kterak Kašpar hvězdy sčítal. Odehrává se maňásky na paravánu s několika jevišťátky a s vypravěčem. Je to hezký nápad, který se ale spíš vypráví, než děje. A poněkud mimo je recitace Hrubínovy básničky, k níž jsou vyzvány děti. Ale Adama Zajíčka a Dandu Novotného ocenil lektorský sbor za autorství inscenace.

Pravidelně se setkáváme se soubory z chlumecké ZUŠ vedenými Romanou Hlubučkovou. Letos tu byly hned tři. Soubor Za dveřmi, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou, se představil se Sakiho Nevhodnou pohádkou, která bývá poměrně často inscenovaná dětskými soubory, i když to není právě téma pro děti. Nemůže tak dojít ke střetu dětí s dospělými, když dospělí jsou také hráni dětmi. Cestují vlakem: uprostřed stojí paraván, který představuje okno ve vlaku a po každé straně jsou tři židle, tedy kupé, v němž cestuje babička s dětmi a cizí pán. Pokud vypráví babička, odehrává se příběh stínohrou, když začne pán, paraván se otočí a jsou využity různé, poněkud nesourodé prostředky. Také není dostatečně dotažen rámec a ne zcela zřetelně oddělené situace, kdy jsou děti postavami v kupé a kdy hrají ve vyprávěné pohádce. Ale jinak jsou děti příjemné, vzájemně spolupracují a komunikují a rozumějí si, což bývá u souborů vedených Romanou pravidlem.

Stejně tomu bylo i u souboru Zip, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou, v představení Kouzelná zahrada podle předlohy Jiřího Trnky. Dívky byly přirozené, ale v řadě věcí jsme se jen obtížně orientovali, a pokud někdo neznal předlohu, bylo to pro něj určitě ještě složitější. Dívky si na dvorku četly z Trnkovy knížky, pak hrály vybrané příběhy s panenkami a prádlem, které na šňůry na začátku pověsily, ale protože si vybraly z předlohy hned tři různé části, bylo to poněkud roztříštěné a leccos nečitelné. Nejlépe dopadlo představení Jak se Janek vydal za štěstím z knihy Kočičí král Pavla Šruta v podání souboru Tak jo!, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou. A to i přesto, že je to soubor nový a jde o jeho první společnou inscenaci, kterou pod vedením Romany připravil. Byl to ale úkol přiměřený věku dětí. Scénu a loutky si soubor vyrobil sám. Hrají na nízkém praktikáblu, na němž je roztahována a obracena dekorace, která je v podstatě obrázkovým leporelem znázorňujícím jednotlivá zastavení. Hraje se malovanými plošnými loutkami vedenými na tyčce shora. Při prosvícení domečku je použita i stínohra. Jednotlivá zvířátka se děti pokoušejí rozdílně charakterizovat. Inscenace má jednoduchý a pevný řád a děti cítí situaci a sebe vzájemně, i když na krajské přehlídce se občas trochu zasekly a vznikly tak problémy s fázováním. A při úprku loupežníků z domečku byl také trochu zmatek. Ale v každém případě jde o celek čistý a autentický. Lektorský sbor udělil souboru cenu za miniinscenaci a doporučil jej na LCH i na Dětskou scénu.

Tak tolik letošní přehlídka a už nezbývá než se těšit na tu příští pod novým názvem!

Loutkář 3/2015, s. 32–34.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.