Malíková, Nina: Cesta za poklady Alibabovy jeskyně

Bruselské soukromé muzeum při Divadle Peruchet nazval jeden náhodný návštěvník Alibabovou jeskyní. Já jsem se mohla v rámci 2. ročníku Evropských dnů loutkového divadla, které bruselské Královské divadlo Peruchet (Théatre Royal du Peruchet) pořádalo, na vlastní oči přesvědčit, nakolik jde o nadsázku či skutečnost. Účel cesty byl v podstatě dvojí – podívat se na soukromé loutkářské muzeum, které provázela pověst místa s utajenými poklady, a znovu navázat na přátelské kontakty s belgickými loutkáři, které mají předlouhou historii.

Pro vztahy mezi českými a belgickými (valonskými i vlámskými) loutkáři najdeme řadu důkazů už ve „zlatém věku loutkového divadla“, kterým bylo nesporně období dvacátých a třicátých let, a to nejen u nás, ale ve střední Evropě vůbec. Po zásluze mezi mezinárodní aktivity spojující evropské loutkáře patří vznik UNIMA (Belgie byla jednou ze zakladatelských zemí) jako vyústění všech společných snah o zviditelnění tohoto divadelního druhu, který se nejen hlásil o slovo, ale už přispíval výrazně do formování moderního evropského umění a kultury vůbec.

Po II. světové válce se v historii vzájemných vztahů vyskytují jména jako José Géal (dnes Toone VII) či Hubert Roman (toho zasvěcoval do tajů loutkářského umění během jeho pobytu v Praze v 60. letech uplynulého století francouzsky mluvící Zdeněk Bezděk). Královehradecký Jan Dvořák je spojen jako režisér s několika inscenacemi loutkového divadla dynastie Contrynů v Mechelenu, kde před časem režíroval Orffovu Carminu Buranu Karel Brožek. Největší otisk české školy ovšem překvapivě zanechali Erik Kolár a Jan Malík právě v Bruselu a v Divadle Peruchet.

Důkazem toho je Biserka Assenová, která přišla do Prahy z Bulharska studovat režii a dramaturgii na pražské loutkářské katedře AMU. Po absolutoriu se její nejrůznější divadelní cesty a osudy na lince Sofie–Praha–Brusel propojily. Biserka Assenová se totiž v Bruselu koncem 60. let potkala se svým budoucím mužem – Fransem Jegeneauem, kterého zasvětila do právě nabytých zkušeností z pražské školy. Spolu s jeho výtvarnou poetikou a osobitou technologií klasických marionet vytvořili jako tvůrčí dvojice osobitý styl divadla Peruchet, který dnes – spolu se svou matkou – dotváří jejich syn Dimitri Jageneau.

Soukromá sbírka, která se posléze stala základem Mezinárodního loutkářského muzea, byla založena v roce 1938 prvním ředitelem divadla Peruchet Carlo Spederem (1898–1985), ale její podstatná část je spojena s osobností Franse Jageneaua (1927–2010), druhého ředitele této scény. Ten ji v roce 1958 v souvislosti s hostováním řady významných evropských loutkářských souborů při příležitosti slavné bruselské Světové výstavy a jím samotným organizovaného I. mezinárodního loutkářského festivalu v Bruselu (diváci mohli vidět např. slavné salcburské marionety, ale i naše Divadlo Spejbla a Hurvínka) doplnil a učinil později neodmyslitelnou součástí divadla, které vedl. O deset let později, v roce 1968, divadlo přesídlilo do téměř pohádkového stavení bývalé zemědělské usedlosti, na které upomíná nejen charakter dobové hospodářské přízemní stavby, ale také půvabné a fortelné kamenné žlaby, které jsou dnes součástí interiéru divadla. V umělecké čtvrti na jihovýchodě Bruselu, v těsné souvislosti moderního sídliště, v budově, která vypadá jako ilustrace z nějaké pohádkové knížky, působí a hraje divadlo Peruchet dodnes.

Loutky z 25 zemí, které tvoří základ sbírky a kterých je přes 3 000 (některé jsou opravdu unikátními kusy reprezentujícími loutkářskou historii 20. století), odpočívaly až do roku 1983 v krabicích i trezorech divadla, aby je v muzeu, které rodina na bývalém statku vytvořila v těsném sousedství divadelního sálu, vyzvedl jejich majitel znovu na světlo a zpřístupnil veřejnosti. Užasla jsem nad loutkami Niny Jefimovové, které znám jen z encyklopedií a o nichž jsem si myslela, že je jako unikátní kousky mají jen v Moskvě, figur Sergeje Obrazcova, ale jsou zde i hohensteinští maňásci Maxe Jacoba a zástupci lidových hrdinů od Guignola po portugalského Dona Roberta, groteskní maňásci italské rodiny Ferrai z Parmy, kteří by se určitě moc líbili Věře Říčařové jako blízcí příbuzní jejích loutek pro Štíska Bonaventuru, a zcela ojedinělá kolekce historických starých figur pro loutkovou verzi komedie dell’arte. Pozoruhodná je i reprezentace loutek (tyčových, stínových, maňásků) z Indie, Číny, Tchaj-wanu, Indonésie, Nepálu, Japonska, Barmy, Kambodže, Thajska i Turecka. Záměrem je i to, že zde chybí typičtí reprezentanti belgického tradičního loutkového divadla Tchanches či Woltje, který je hrdinou loutkových příběhů zejména ve slavném bruselském divadle Toone.

Vlastní divadlo s historií zasahující do konce 30. let – což je patrné zejména na starých loutkách z období Carla Spedera, ale zejména z tvorby zručného výtvarníka a technologa Franse Jageneaua – hraje výlučně marionetami na nitích s originálním řešením vahadla, a tak nepřekvapí i repertoár, kde se objevují pohádky (Perrault, Andersen, bratří Grimmové), ale i revuální čísla (např. klavírista a tanečnice pro Ravelovo Bolero), mající řadu shodných znaků s obdobnými scénkami v pořadech Skupy, Podreccy, ale i Teschnera. Z této doby je dodnes na repertoáru populární Louskáček, Čtyři roční doby a také příběh malého Mozarta. Jedním z nejúspěšnějších titulů byl v roce 1984 Tintin v Tibetu vycházející výtvarně i obsahově z oblíbeného komiksového seriálu Georgese Rémiho-Hergé s chlapeckým hrdinou Tintinem.

A jak je to s názvem divadla? Myslela jsem si původně, že to nějak souvisí s papouškem. Peruchet mi totiž neodbytně připomínal podobně se píšící slovo papoušek – perroquet, ale je to úplně jinak. Peruchet vyšlo ze zkomoleniny „ théâtre de mon père–cheri“ (divadlo mého milovaného tatínka), jak nazvala divadlo svého otce dcerka zakladatele Carla Spedera.

Dimitri Jageneau, který statečně převzal pomyslné pádlo vratké lodičky loutkářského podnikání, se vrhl na zviditelnění Divadla Peruchet, ale také na docenění muzea, jehož sbírky stále doplňuje. Dělá vše pro to, aby se toto muzeum dostalo do povědomí publika a zaznamenalo uznání loutkářské odborné veřejnosti. Jeho cílem je ukázat nejen historii loutkového divadla, ale i široké možnosti a podoby tohoto umění. Jednou z cest k tomuto cíli je určitě i pořádání mezinárodního festivalu, pro který letos získal hosty z Portugalska, z Francie (Compagnie Philippe Genty, která zde uvedla obnovenou inscenaci Gentyho slavných Zigmund Follies/Zigmundových bláznovství), z České republiky (Naivní divadlo s Markétou Schmidovou ve one-woman show Jak chodil Kuba za Markytou a Tři přadleny) a sympatickou dvojici bratří Monticelliů z Teatro del Drago z italské Raveny, kteří zde uvedli lidovou komedii s populárním hrdinou Fagolinem.

„Musíme se vracet k minulosti, abychom mohli jít dál,“ říká své krédo na závěr našeho setkání Biserka Assenová, která dodnes mluví krásně česky a nepřestává vzpomínat na svá učednická léta strávená ve „zlatých šedesátých“ v Praze. Do rodiny loutkářských muzeí a stálých expozic soukromých sběratelů přibylo, či spíše znovu se o své místo na slunci hlásí další, jehož jméno si už teď řada z nás poznamenala do svých adresářů – Collection Peruchet při stejnojmenném bruselském loutkovém divadle. Pověst nelhala – návštěva Alibabovy jeskyně mi rozhodně stála zato.

Loutkář 3/2015, s. 20–21.