Drtina, Michal: Hledám, protože nechci ustrnout na jednom místě

Blanka Josephová-Luňáková se zabývá divadlem v nejrůznějších podobách (loutkovým, alternativním i činoherním, divadlem poezie, divadlem hraným dětmi, divadlem pro děti a mládež, divadlem pouličním). V posledních zhruba patnácti letech vyučuje soukromě i v rámci divadla Alfa herectví, vede různé workshopy (Loutkářská Chrudim), účastní se mezinárodních projektů (La Caravanne des dix mots, Platform 11+), několik let vede arteterapii psychicky nemocných v plzeňském pacientském sdružení Krystal a v posledním roce pracovala na divadelním projektu s cizinci žijícími v Plzni.

Vidím, že jsi hodně činorodá, ale co je pro tebe v současnosti z toho všeho, co děláš, podstatné?

Pro mě je nejdůležitější, abych věděla, že má moje práce smysl. Pracuji na zajímavých projektech v divadle, vedu hereckou školu, občas i semináře na Loutkářské Chrudimi a stále se pokouším hledat něco nového. Ale třeba práce s psychicky nemocnými je pro mě hodně důležitá. Momentálně se taky kromě herecké školy pro dospělé a dramaterapie věnuji divadlu, které hraje sociální roli.

Tím myslíš projekt s cizinci, na kterém jsi poslední rok pracovala?

Ano, pracovala jsem s cizinci žijícími delší dobu za hranicemi v projektu, který jsem nazvala Sám mezi lidmi. Snažil se zachytit jejich pocity a zážitky a divadelně je vyjádřit. Pro mě byla tahle zkušenost velmi zajímavá, protože jsem něco podobného sama zažila při svém pobytu ve Francii, a obdivuji každého, kdo v sobě našel odvahu žít jinde. Já to po několika letech vzdala a vrátila se domů.

Jak ses k tomuto projektu dostala?

Vymyslela jsem si ho. Četla jsem knihu Věry Linhartové Když hodiny padaly z věže, ve které jsou zaznamenány drsné osudy mladých Ukrajinek, které přijely do Čech s nadějí, že tu najdou pro sebe i pro své děti nový domov. Já jsem si říkala, že v Plzni je také hodně cizinců a že by mě lákalo jejich osudy ztvárnit divadelně. Tak jsem to udělala a pod křídla si mě vzalo EHMK. Stala jsem se součástí projektu Chaloupka strýčka Toma, který nabízel cizincům a menšinám v Plzni možnost zapojit se do různých kulturních aktivit a získat příležitost pro osobní rozvoj. Ten můj projekt začal v lednu 2014 a byl završen premiérou letos v březnu. Nyní se bude až do června hrát několik repríz představení, které z naší práce vzniklo.

Jak bylo náročné pracovat na divadelní podobě s tak různorodou skupinou cizinců?

Velmi, jenom půl roku jsme hledali podobu divadelního jazyka, abychom si rozuměli. Mezi cizinci byli Ukrajinci, Bělorusové, Rusové, a ti jsou zvyklí na „velké divadlo“ s kulisami, kostýmy, šminkami a já mezi ně přišla s hadicemi, mirelonovými trubkami a s loutkovými principy. Oni se toho skoro štítili a vůbec nechápali, jak by z něčeho takového mohli udělat divadlo. Takže jsme se půl roku učili mluvit stejným divadelním jazykem.

A jaký význam vidíš v inscenaci, kterou jste připravili?

Pro mě má víc úrovní, především v sociální oblasti. Jednak je důležitá pro samotné aktéry, kterým nabízí osobní rozvoj. Potom je samo o sobě podstatné každé odehrané představení. Destigmatizuje totiž problémy imigrantů, kteří v něm o sobě lidsky vypovídají. A v neposlední řadě mě nutí přemýšlet o celém mém činění. Například o tom, kde je hranice mezi altruismem a egoismem a jestli ve svém činění nejsem moc egoistická.

Co tě vede k takovým úvahám? Máš nějaké negativní zkušenosti z reakcí lidí?

Vlastně nemám, naopak. Spíš jsou to moje vlastní pochyby, protože cítím, jak veliký význam má tahle práce pro mě osobně, a jak „podporuje moje ego“. Protože si říkám: já sama se na tom učím a posunuju dál… tak pro koho to vlastně dělám? Pro sebe? Pro lidi? A k tomu přichází reakce od aktérů, kteří mi děkují, jak jim práce se mnou pomohla, a mnohdy i reakce od veřejnosti. Zrovna nedávno jsem měla telefonát s paní, která mi děkovala, protože poté, co viděla na jevišti duševně „nahaté lidi“, rozhodla se radikálně vyřešit dlouholetý problém v rodině. Díky představení získala odvahu, a to je úžasné.

Jsi v Alfě, tedy v divadle hrajícím zejména pro děti. Je tedy tvoje páce na projektech protikladem pohádek?

Proč protiklad? Žádný protiklad v tom nevidím. Stále jde o výpověď, o divadlo. Jediný rozdíl je v tom, že představení v divadle hraju pod vedením režiséra a v projektech jsem sama sobě vším. A v divadle Alfa se už dávno nevěnujeme pouze pohádkám. Loutkové divadlo se přece nehraje jenom pro malé děti. To je takový předsudek. Uvádíme inscenace pro děti i dospělé. A nejenom to. S Martinou Hartmanovou vedeme už sedm let dramatické dílny pro děti a adolescenty. Martina má ty mladší, já vedu starší.

A to je tedy to, co tě stále drží u loutkového divadla?

Ano, asi nejvíc kolegové z Alfy, to pevné přátelské zázemí a pak ta neustálá možnost hledání a nalézání. Anebo nenalezení. Ale i to mě rajcuje. Pro mě je nejhrůznější představa, že už nebudu mít co nabídnout, že ustrnu na jednom místě.

Loutkář 2/2015, s. 26–27.