Malíková, Nina: Důstojná pocta Jiřímu Trnkovi

Podstatným rysem zatím poslední souborné výstavy věnované Jiřímu Trnkovi, nazvané prostě Jiří Trnka – Ateliér/The Studio, je skutečně koncepční a nelehké zachycení jeho mnohovrstevnaté umělecké osobnosti. Je to výstava, ze které dýchá Trnkův postoj ke světu a jeho rozmanitostem, ale také výstava hravá, tajuplná, romantická i veselá – jako by se styl vyprávění Trnkovy knížky Zahrada rozprostřel do jejích nejrůznějších oddílů zachycujících Trnkovu práci, směřování, osobní přátelství i osudy.

Přehledné a divácky atraktivní je dělení do několika kapitol, které zachycují jak Trnkův život, tak proměny jeho tvůrčího zaměření – od divadla, přes film po knižní ilustrace i volnou tvorbu. Od Trnkovy mužné tváře s charakteristickou jizvou na tváři v řadě autoportrétů sledujeme v dalších exponátech jeho lásku k loutkám a jejich uplatnění v divadle i filmu, okouzlení divadlem, krajinou, spolupráci a přátelství s výraznými osobnostmi divadla, filmu a literatury i tajemné nahlédnutí v čase do jeho ateliérů – řezbářského, malířského i filmového. A všude stopy až horečné produkce v nejrůznějších směrech a námětech – od krajin po sochy, od olejů po knižní ilustrace. Jako by se celý svět pro něj stal jedinečným ateliérem pro vlastní tvůrčí fantazii a tvorbu.

Výstava je to jedinečná v tom, že se její tvůrci (především autor, syn Jiřího Trnky Jan, ale i kurátoři Marcel Fišer a Michaela Mertová a Pavel Vašíček) nenechali zahltit monumentalitou a rozsáhlostí Trnkova díla a snažili se zde prezentovat především ducha oné trnkovské jedinečnosti, líbeznosti i mužnosti, který vyzařuje z jeho loutek, obrazů i filmů. Humor, lyričnost, romantika, ale i záliba v lidských radostech a požitcích života, tresť „toho nejlepšího ze tří hlavních disciplín, kterým se umělec v průběhu života věnoval a kterými se proslavil doma i v zahraničí, tedy tvorby filmové, tvorby ilustrační a tvorby volné (obrazy a plastiky).“

Najdete zde ale i spoustu dalších nenápadně prezentovaných zajímavostí – například přiznané předobrazy Trnkových přátel (včetně vlastního autoportrétu) pro loutky z filmu Árie, prérie či letmo zmíněnou spolupráci významných divadelních umělců (Peška, Fialky) na pohybovou partituru jeho loutkových filmů.

Moc mě potěšily citlivě zrestaurované loutky z Dřevěného divadla, ale i z loutkových filmů, až po loutku, která je soukromým žertíkem vystavovatelů a možná i samotného Trnky: jako šperk je zde nasvícená, adjustovaná a vystavená malá plastika z moduritu nazvaná Plivník, která vypadá jako by byla uhnětena z chlebové střídky. Ve světle se třpytí i jakoby potutelně usmívá svému výjimečnému postavení, a přitom je to jedna z desítek drobných plastik, které dělal jen tak mimovolně pro radost sobě i svému okolí.

Na své si kromě vizuálních vjemů přijdou i návštěvníci v možnosti si zde „zaanimovat“, udělat vlastní svět v originálním interaktivním pískovišti SandyStation či se nechat okouzlit v podzemních klenutých místnostech Galerie města Plzně proměnou stěny, která po nasvícení nabízí za poloprůhlednou pavučinou minulosti nečekaný pohled do realistické rekonstrukce Trnkova ateliéru. Dobře jsou využity i jiné prostory galerie, jejichž výklenky na dvou místech simulují stylizovaný pohled do zahrady ve čtyřech ročních obdobích, inspirovaný v tomto poetickém audiovizuáním díle pohledem z okna v Trnkově atelieru v Turbové ulici v Košířích i jeho knížkou Zahrada.

K nadšené zprávě o pozoruhodné výstavě bych chtěla ještě přičíst možnost návštěvníků zvolit si interaktivní promítání Trnkových filmů či sledovat animované listování v jeho knižních ilustracích. Výstavu završuje výtečně udělaný katalog s řadou pamětnických svědectví i zasvěcených studií, jehož velmi dostupnou cenu ještě zatraktivňují i kvalitní reprodukce Trnkových známých i méně známých děl.

Výstava, která si tak trochu musela počkat (původně měla být její prezentace už ke 100. výročí narození Jiřího Trnky v roce 2012 v Praze), stojí rozhodně za vidění. Příležitostí pro její realizaci byl projekt Plzeň – evropské hlavní město kultury 2015, kde je výstava výrazným doplňkem řady dalších akcí i výzvou pro mimoplzeňské návštěvníky, aby do Plzně vážili cestu. Pocta plzeňskému rodákovi a výjimečnému umělci světového formátu je to opravdu důstojná.

Loutkář 1/2015, s. 38–39.