Podstatným rysem zatím poslední souborné výstavy věnované Jiřímu Trnkovi, nazvané prostě Jiří Trnka – Ateliér/The Studio, je skutečně koncepční a nelehké zachycení jeho mnohovrstevnaté umělecké osobnosti. Je to výstava, ze které dýchá Trnkův postoj ke světu a jeho rozmanitostem, ale také výstava hravá, tajuplná, romantická i veselá – jako by se styl vyprávění Trnkovy knížky Zahrada rozprostřel do jejích nejrůznějších oddílů zachycujících Trnkovu práci, směřování, osobní přátelství i osudy.
Přehledné a divácky atraktivní je dělení do několika kapitol, které zachycují jak Trnkův život, tak proměny jeho tvůrčího zaměření – od divadla, přes film po knižní ilustrace i volnou tvorbu. Od Trnkovy mužné tváře s charakteristickou jizvou na tváři v řadě autoportrétů sledujeme v dalších exponátech jeho lásku k loutkám a jejich uplatnění v divadle i filmu, okouzlení divadlem, krajinou, spolupráci a přátelství s výraznými osobnostmi divadla, filmu a literatury i tajemné nahlédnutí v čase do jeho ateliérů – řezbářského, malířského i filmového. A všude stopy až horečné produkce v nejrůznějších směrech a námětech – od krajin po sochy, od olejů po knižní ilustrace. Jako by se celý svět pro něj stal jedinečným ateliérem pro vlastní tvůrčí fantazii a tvorbu.
Výstava je to jedinečná v tom, že se její tvůrci (především autor, syn Jiřího Trnky Jan, ale i kurátoři Marcel Fišer a Michaela Mertová a Pavel Vašíček) nenechali zahltit monumentalitou a rozsáhlostí Trnkova díla a snažili se zde prezentovat především ducha oné trnkovské jedinečnosti, líbeznosti i mužnosti, který vyzařuje z jeho loutek, obrazů i filmů. Humor, lyričnost, romantika, ale i záliba v lidských radostech a požitcích života, tresť „toho nejlepšího ze tří hlavních disciplín, kterým se umělec v průběhu života věnoval a kterými se proslavil doma i v zahraničí, tedy tvorby filmové, tvorby ilustrační a tvorby volné (obrazy a plastiky).“
Najdete zde ale i spoustu dalších nenápadně prezentovaných zajímavostí – například přiznané předobrazy Trnkových přátel (včetně vlastního autoportrétu) pro loutky z filmu Árie, prérie či letmo zmíněnou spolupráci významných divadelních umělců (Peška, Fialky) na pohybovou partituru jeho loutkových filmů.
Moc mě potěšily citlivě zrestaurované loutky z Dřevěného divadla, ale i z loutkových filmů, až po loutku, která je soukromým žertíkem vystavovatelů a možná i samotného Trnky: jako šperk je zde nasvícená, adjustovaná a vystavená malá plastika z moduritu nazvaná Plivník, která vypadá jako by byla uhnětena z chlebové střídky. Ve světle se třpytí i jakoby potutelně usmívá svému výjimečnému postavení, a přitom je to jedna z desítek drobných plastik, které dělal jen tak mimovolně pro radost sobě i svému okolí.
Na své si kromě vizuálních vjemů přijdou i návštěvníci v možnosti si zde „zaanimovat“, udělat vlastní svět v originálním interaktivním pískovišti SandyStation či se nechat okouzlit v podzemních klenutých místnostech Galerie města Plzně proměnou stěny, která po nasvícení nabízí za poloprůhlednou pavučinou minulosti nečekaný pohled do realistické rekonstrukce Trnkova ateliéru. Dobře jsou využity i jiné prostory galerie, jejichž výklenky na dvou místech simulují stylizovaný pohled do zahrady ve čtyřech ročních obdobích, inspirovaný v tomto poetickém audiovizuáním díle pohledem z okna v Trnkově atelieru v Turbové ulici v Košířích i jeho knížkou Zahrada.
K nadšené zprávě o pozoruhodné výstavě bych chtěla ještě přičíst možnost návštěvníků zvolit si interaktivní promítání Trnkových filmů či sledovat animované listování v jeho knižních ilustracích. Výstavu završuje výtečně udělaný katalog s řadou pamětnických svědectví i zasvěcených studií, jehož velmi dostupnou cenu ještě zatraktivňují i kvalitní reprodukce Trnkových známých i méně známých děl.
Výstava, která si tak trochu musela počkat (původně měla být její prezentace už ke 100. výročí narození Jiřího Trnky v roce 2012 v Praze), stojí rozhodně za vidění. Příležitostí pro její realizaci byl projekt Plzeň – evropské hlavní město kultury 2015, kde je výstava výrazným doplňkem řady dalších akcí i výzvou pro mimoplzeňské návštěvníky, aby do Plzně vážili cestu. Pocta plzeňskému rodákovi a výjimečnému umělci světového formátu je to opravdu důstojná.
Loutkář 1/2015, s. 38–39.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS