Loutkar.online

Drtina, Michal: Kultura je strategický nástroj rozvoje

Jiří Sulženko je programovým ředitelem ve společnosti Plzeň 2015, o. p. s., kde spolu s uměleckým šéfem Petrem Formanem koordinuje přípravy a zodpovídá za program projektu Evropské hlavní město kultury Plzeň 2015. Je absolventem Katedry produkce a doktorského studia na Katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Získal šestiměsíční stipendium na Queen Margaret University College v Edinburghu a byl řešitelem grantu Fondu rozvoje vysokých škol Nové výzvy managementu kultury. Pracoval jako ředitel společnosti Kulturní Jižní Město, o. p. s., externě a později interně jako pedagog na katedře produkce DAMU, v produkci, PR a marketingu Divadla Archa v Praze a jako výkonný ředitel pražské komorního divadelního Studia Damúza.

Můžete přiblížit, jak se projevuje loutkářská tradice v programu projektu Evropské hlavní město kultury Plzeň 2015?

Loutkové věci reflektujeme nejenom obří loutkou, kterou jste mohl vidět v zahajovacím programu, ale především v konkrétních projektech. Před koncem loňského roku byl v Plzni k vidění výtvarně-loutkový zážitek, umělecký kolotoč Le Manège Carré Senart Francoise Delarozièra (výtvarníka a konstruktéra obřích loutek Royal de Luxe, o kterých se v loňském roce v Loutkáři psalo). S loutkářstvím souvisí z mého pohledu i sezóna nového cirkusu. Nejenom proto, že jsou to kočovníci, ale jejich způsob práce s materiálem a objekty je velmi blízký loutkářskému světu. Domnívám se, že poetika loutkového divadla a nového cirkusu má k sobě hodně blízko. Ale to může divák nejlépe porovnat sám, například nyní na představení L\’homme Cirque Davida Dimitriho.

Z ryze loutkářských projektů bude uvedena výtvarná inscenace Aladin, kterou s česko-francouzským týmem vytvořil v roce 2013 výtvarník a divadelník Matěj Forman v divadle Theatre du Jeu de Paume v Aix-en-Provence ve Francii. Tuto inscenaci jsme koprodukovali v době, kdy se Marseille stalo evropským hlavním městem kultury. Výpravná inscenace je určena pro celou rodinu a plzeňskému publiku se představí v únoru a v březnu a pak následně v září v rámci festivalu Skupova Plzeň. A tím nejrozsáhlejším projektem, kterým se vracíme k tématu plzeňského loutkářství, je výpravná výstava díla Jiřího Trnky.

To znamená, že Skupova Plzeň letos bude?

Ano, bude v mimořádném podzimním termínu od 3. do 6. září a bude mezinárodní. Já doufám, že se řediteli divadla Alfa podaří tímto ročníkem nastavit nové směřování tohoto festivalu.

Když se řekne Plzeň, mnoho lidí si představí pivo, ale mnozí si vzpomenou na Skupu, na Spejbla a Hurvínka. Snažili jste se v programu Plzně reflektovat i tyto fenomény?

O tyto fenomény jsme se neopřeli, protože existuje kontroverzní vztah Skupa a Divadlo Spejbla a Hurvínka. My v programu rozvíjíme velice intenzivně Trnku a jeho práci, která je se Skupou spjata. Slavný plzeňský rodák se tak poprvé dočkal souhrnné profilové výstavy, která ukazuje nový pohled na Trnkovu tvorbu. Výstava Ateliér Jiřího Trnky představí plzeňského rodáka nejen jako tvůrce animovaných filmů, ale také jako malíře, sochaře, loutkáře a ilustrátora a prolne se s výstavou Trnkova Zahrada 2, která interaktivní formou oživí jeho slavnou knihu. Trnka se pro náš projekt stal osobností, kterou se hlouběji zabýváme, protože jeho práce má přesahy do ilustrace a především filmu, tedy k novým technologiím, což je naše téma.

Snažíte se tedy rozšířit pohled na tradici, která je s Plzní spjata?

V programu máme čtyři velká témata: umění a technologie, vztahy a city, příběhy a prameny a tranzit a menšiny. Vzhledem k prvnímu zmíněnému tématu nás zajímá, jakou vazbu na nové digitální technologie mají tradiční umělci nebo řemeslníci věnující se tradičnímu řemeslu. U Trnky je to obzvlášť zajímavé, protože se na výstavě podíleli lidé, kteří dělají digitální animace, jako například Noro Držiak, který je držitelem Českého lva za výtvarné řešení filmu Alois Nebel. Na výstavě má dvě digitální instalace, které vznikly moderní technologií, ale ctí Trnkovu estetiku. A zajímavá z pohledu moderních technologií bude i výstava Zahrada 2, kterou připravuje Trnkův vnuk Matyáš. Ten pracuje například s technologií čidel sledování pohybu, jejichž pomocí probouzí Trnkův film.

Toto jsou spojení, která nás zajímají. Posouvají totiž vnímání umění a přitahují mladou generaci.

Jakým způsobem bude projekt hlavního města kultury pokračovat po jeho ukončení?

Pracujeme na tom, abychom v Plzni připravili podmínky pro vznik kreativního inkubátoru, což je, zjednodušeně řečeno, prostor pro talentované podnikatele v oblasti tvůrčích průmyslů, tj. grafiky, programátory, designéry, producenty, kteří v inkubátoru získají zázemí a propojení se světem byznysu, a tím pádem se mohou postavit na vlastní nohy a následně si založit své studio či firmu. Tento inkubátor by měl fungovat v prostoru DEPO 2015, který je nedaleko centra. V této době máme připraveny vzdělávací programy, které by měly mladým tvůrcům pomoci. Zakládáme v Plzni tradici festivalu světla, který také pracuje s digitálními technologiemi a výtvarnými instalacemi. Kromě toho připravujeme se Sladovnou Písek interaktivní výstavu Stroj času. Ta by měla připravit cestu pro následné interaktivní výstavy, které by měl organizovat právě tým pracující ve zmíněném inkubátoru. Jde nám především o budování udržitelnosti takto vzniklých projektů.

Projekt Plzeň 2015 tu je už pět let, nevznikl při zahájení 17. ledna, takže předpokládám, že posledním prosincem letošního roku také neskončí, ale pojede dál. A nejenom proto, že jedním z kritérií hodnocení ze strany Evropské komise je udržitelnost projektů.

Inkubátor měl ale být ve Světovaru.

Projekt Světovaru si prošel velmi složitým obdobím. V průběhu rekonstrukce se přišlo na toxický materiál, který byl v izolaci. Jeho odstranění prodloužilo dobu realizace projektu, čímž se město dostalo do situace, že přišlo o dotaci ze strukturálních fondů. Hradit celou rekonstrukci z rozpočtu města pak nebylo v jeho možnostech. Přestavba industriálního prostoru v inkubátoru ale je součástí přihlášky Plzně do projektu. Bylo tedy nalezeno náhradní řešení v projektu Depo 2015. Dobrat se výsledku a v průběhu dubna prostor otevřít je také těžké, ale věříme, že se vše povede. Prostor bude skromnější, ale účelu vyhovující.

Nebude mít tato změna vliv na již získanou cenu Meliny Mercouri a s ní obdrženou finanční dotaci?

Cenu jsme dostali také proto, že jsme výbor přesvědčili, že to s projektem DEPO 2015 myslíme vážně. Souvisela s celou přípravou programu, především s evropskou dimenzí a zapojením obyvatel do projektu.

Takže se spoluprací místních obyvatel a umělců jste spokojeni?

Myslím, že se nám podařilo zapojit velký počet místních organizací a spolků. Máme výbornou spolupráci se Západočeskou galerií, Západočeským muzeem, Divadlem Alfa, s Divadlem J. K. Tyla, s Galerií města Plzeň, ale spolupracujeme také s mnoha neziskovými organizacemi i jednotlivci. Naším úkolem je inspirovat tyto spolupracovníky pohledem ze zahraničí a nastartovat nějakou formu spolupráce místních a zahraničních institucí či umělců.

Je však potřeba říct, že kdybychom připravili pouze lokální festival, tak bychom nedostali žádný titul Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Vlastně se dá říct, že hledáme vyvážený průnik těchto dvou světů. Získaný titul města a následně realizovaný projekt však dává ty nejlepší možnosti, jak vrátit Česko mezi evropské partnery. Mám někdy pocit, že si Češi vystačí tak trochu sami a nepotřebují žádnou spolupráci.

Z čeho tento váš pocit pramení?

Když se podívám, jak fungují evropské divadelní scény a systémy, tak jsme v Česku velmi pozadu. České repertoárové divadlo není schopno finančně ani organizačně pozvat soubor ze zahraničí, není schopno ho finančně ani organizačně zabezpečit. V mnohých divadlech není jednoduché překonat zažité rituály a pověsit jinak světla a mnohdy není možné představení ani prodat, jelikož divák není zvyklý chodit na kasu, mimo předplatné. A že by české divadlo vyrazilo za hranice? To jsou pouze speciální případy, například divadlo DRAK, Divadlo bratří Formanů, Farma v jeskyni nebo svého času divadlo Alfa.

Jestli budeme schopni využít projekt Plzeň 2015 k tomu, aby jednotliví umělci navázali kontakty se světem, tak to bude skvělé. V Čechách se zahraniční spolupráce daří například Tanci Praha, který je schopen fungovat mezinárodně. A také v divadle Archa se občas něco objeví, skvěle pracuje Cirqueon, ale jinak nic. Ale nerad bych někoho urazil.

Když jsme se studenty dělali seznam českého exportu, tak se jasně ukázalo, jak v posledních letech počet představení odehraných v zahraničí strmě klesá. Jediný, kdo byl ještě schopen fungovat v evropském kontextu, byl český tanec, ale ten zase má tak špatné institucionální zázemí, že tanečníci vyhoří po třech, čtyřech letech a jdou třeba jako Kristýna Lhotáková pěstovat bylinky.

Nejde spíš o jazykovou bariéru?

Myslím, že to tak není. Například Polák Kristyan Lupa nebo Krzysztof Warlikowski fungují evropsky i celosvětově. My nikoho takového nemáme. Jak jsem říkal, vystačíme si sami. Jsme takový český ráj. A v Plzni je to ještě větší ráj.

Ale zájem o české loutkářství v zahraničí stále existuje. Nebo ne?

Ano, proto jsem zmiňoval hradecký DRAK, Formany, svého času Alfu a vlastně i Naivní divadlo. Jejich účast na veletrhu Performing Arts – APAP je správný příklad toho, jak má divadlo získávat kontakty a prodat se, tedy pokud této příležitosti využijí.

Co je tedy podle vás pro české divadelníky nutnost?

Spolupracovat, nečekat, že vás někdo pozve na festival, ale aktivně spolupráci vyhledávat. V Evropě existuje síť IETM (Informal European Theatre Meeting), z České republiky, ze všech divadel a festivalů, je v této sít pouze pět členů. Na APAP zve Divadelní ústav zhruba čtyři divadelní uskupení, Yvona Kreuzmannová na Tanzmesse přivedla další taneční skupiny a propaguje tak český tanec. Jednou za čas udělá české centrum sezonu českého divadla v Edinburghu, kde se prezentují další české soubory… Ale vlastně většinou nikdo z těch souborů nevyužije příležitost a nezajistí si turné.

Asi je třeba mít takových aktivit více. Ale to je samozřejmě o penězích. Částky, které rozděluje ministerstvo kultury pro zahraniční spolupráci, jsou mizerné, zároveň se k tomu přidávají omezené možnosti českých center, které mají také velmi malé budgety, takže jejich možnosti fungování jako exportního činitele jsou mizivé. Tedy až na výjimky, jako je centrum ve Vídni nebo v Bulharsku. V Česku vlastně neexistuje kulturní diplomacie.

Takže není problém v tom, že bychom světu neměli co nabídnout?

Nejsem pesimista, který by tvrdil, že v Česku není kreativní obsah. Ten tady máme.

Je větší problém nechuť umělců, nebo absence dlouhodobější kulturní vize státu?

To jsou spojené nádoby. Jednak je Česká republika velmi mizerně zapojena do evropských vztahů, o čemž jsem se přesvědčil v rámci příprav našeho projektu evropského hlavního města kultury, a za druhé je zde nedostatečnost našeho vnímání evropských struktur. Právě o změnu tohoto vnímaní se v našem projektu snažíme.

Jak jsem již říkal, neexistuje žádná strategie kam a jakým způsobem exportovat českou kulturu, nepoužívá se ani jako nástroj kulturní diplomacie ani jako nástroj pro budování mezinárodních vztahů. Například Poláci, když chtějí ve své strategii dělat východní partnerství, tak založí projekt v rámci institutu Adama Mickiewicze a podporují spolupráci mezi všemi zeměmi od Polska až po Kavkaz. Češi žádný takový cíl nemají. Nikdo nevyřkne myšlenku, že bychom mohli chtít mít silné kulturní vztahy s Polskem, Rakouskem nebo Německem. Zároveň je třeba říct, že tento stav nezávisí jenom na institucích, ale také přímo na umělcích, kteří musí sami chtít hledat partnerství a „objevovat svět“.

Myslíte, že tomu tak je i u nezávislých divadel, neziskovkách a spolcích?

V okolí, které vnímám, to lepší je. Například Spitfire Company, Farma v Jeskyni nebo DOT504, když jsem v oblasti pohybového nebo tanečního divadla. Z činohry si na žádný takový soubor nevzpomínám. Z loutkového divadla asi částečně Divadlo Continuo.

A čím konkrétně můžete pomoci umělcům, kteří by chtěli navázat nějakou mezinárodní spolupráci?

V rámci našeho projektu jsme založili kurzy art managementu, kterými v současné době prošlo už tři sta lidí. Projekt obsahuje jedenáct modulů, které rozšiřují absolventům obzor v umělecké práci. V Plzni se v letošním roce chystá řada konferencí, například OpenUp nebo Město přátelské ke kultuře, mezinárodní konference o vzdělávacích programech v muzeích, mezinárodní festival Divadlo, který domácí část programu koncipuje jako showcase českého činoherního divadla pro zahraniční novináře a promotéry. Nejenom při těchto událostech se mohou naši umělci potkat se zahraničními partnery. Například sedmnáctého dubna bude v Plzni konference A Soul for Europe, které se zúčastní ředitelé evropských měst kultury a aktivní lidé na poli kultury v Evropě.

Myslím, že těmito akcemi vytváříme ty nejlepší a nejjednodušší podmínky pro setkávání. Jdete na konferenci, vyměníte si vizitky, dáte si kávu a příští rok už spolupracujte.

To je všechno krásné, ale v normálních podmínkách těžké. V rámci projektu evropské město kultury máte zásadně lepší finanční možnosti než běžné kulturní instituce.

Když to vezmu ve vyjádření peněž, tak máme jeden z nejnižších rozpočtů, co kdy evropské město kultury mělo. Pracujeme se sedmnácti miliony euro, tedy zhruba se 450 miliony korun na pět let, tedy i včetně programu, který se realizuje v tomto roce. Wroclaw (600 tisíc obyvatel) měla tyto peníze pouze od ministerstva kultury, Marseille (1,600 mil. obyvatel) měla třikrát takový rozpočet, Linec (cca 200 tisíc obyvatel), který je velikostí srovnatelný s Plzní, měl rozpočet 60 milionů euro. Kouknu-li na rozpočet jinak, tak se náš pětiletý finanční objem rovná polovině ročního rozpočtu Národního divadla, nebo zhruba tříletému rozpočtu divadla J. K. Tyla v Plzni, takže když si k tomu přidáte, že náš projekt má změnit image města, že má být marketingovým nástrojem města, že má posunout kulturní scénu nejenom v Plzni, ale i na celostátní úrovni, tedy, že udělá evropský kulturní program a ještě bude fungovat dál a udržitelně, tak to jsou poměrně složité úkoly. Navíc je třeba říct, že polovinu tohoto rozpočtu platí město Plzeň, což je také neobvyklé, protože běžně se rozpočet dělí na třetiny mezi město, kraj a stát. Tady většinu nákladů nese na bedrech město Plzeň, protože pochopilo roli projektu.

Tím se dostávám k tomu, k čemu by náš projekt měl sloužit úplně nejvíc. Měl by začít dávat dobré argumenty pro to, aby byla kultura vnímána jako nástroj společenského i hospodářského rozvoje, aby byla motorem pro změnu ve společnosti a tím pádem měla lepší pozici pro získávání financí, protože kultura není popelka ani třešnička na dortu, není přídavkem ani pouze zábavou nebo ozdobou. Kultura je strategický nástroj rozvoje společnosti. Město Plzeň tuto funkci kultury pochopilo a cítí, že tento impuls změní způsob, jakým se lidé budou vzdělávat, potkávat, jak sem budou jezdit turisté, jakým způsobem bude toto město fungovat na dalších mnoho let. Toto se povedlo v Linci, který je pět let po projektu Evropské hlavní město kultury jako vyměněný. Změnil image, je to město na kulturní mapě Evropy nejen díky Ars Electronica Center.

Takže jestli je někde podstata naší role, tak je to v tom, že musíme být dlouhodobým rozvojovým projektem a mít jedinečnou příležitost ukázat, že kultura je důležitý hráč, což by v důsledku mělo pomoci všem podfinancovaným kulturním institucím. Musí se však stát stejnými hráči ve svém oboru, musí fungovat jako motory společnosti, nesmí být uzavřenými kulturními institucemi, které fungují sami pro sebe, ale musí být hráčem ve společnosti, což evropské hlavní město kultury je už z podstaty, jak je tento projekt nastaven.

Napadá mne otázka, zda vydrží město Plzeň takové financování kultury i po ukončení projektu…

Naším cílem není na dalších deset let požadovat od města takové prostředky jako nyní. Všichni vědí, že finance v tomto rozsahu určitě nebudou, ale my nastavujeme nějaké principy, nějaké změny v procesech. To znamená, že jsme přinesli nástroje na komunitní financování, nástroje na fundraising, nástroje na vzdělávání. A znovu se vracím k projektu DEPO 2015, z kterého nebude pouze kulturní centrum, ale místo kreativního byznysu, takže by se mělo do velké míry samo financovat a být financovatelné z evropských peněz. Jediné fixní provozní náklady, které zůstanou do dalších let, jsou z nového divadla. Všechny menší projekty, které bychom rádi zachovali, mají udržitelné náklady v řádech stovek tisíc, ale mají dopad na celou šíři města.

Nicméně. Město Plzeň se v přihlášce zavázalo k udržitelnosti projektů, takže je jasné, že něco ze svého rozpočtu vydat bude muset. Je ale jasné, že to nebude oněch 250 milionů v průběhu dalších pěti let.

Mluvil jste o úspěšnosti Lince. Existuje úspěšný projekt i mezi hlavními městy kultury z bývalého východního bloku?

Například rumunské Sibiu a příklad jednoho z největších divadelních festivalů v Evropě. Začal v roce, kdy město bylo evropským hlavním městem kultury. Jeho pokračování sebou nese spokojené hotely, obchody, spokojené diváky a následně celé město.

Co nejvíce těší programového ředitele projektu Plzeň 2015?

Velice se mi líbí program, který připravil Petr Forman, ať jde o divadelní představení, nebo sezonu nového cirkusu. Jde totiž představení, která jsou na hraně divácké dostupnosti a zároveň špičkové kvality, která nemá kompromisu. To je hranice, na které je možné přesvědčit byznysmeny k tomu, že si řeknou: „Ano, toto podpořím, protože to považuji já i moji klienti za dobré a vyplatí se mi do toho vložit své peníze.“

Na téhle hraně je výstava Jiřího Trnky a mnoho našeho programu. Právě hledání hranice vysoké kvality a široké dostupnosti je něco, o co se v Česku mnoho projektů nepokouší. My jsme do toho nucení sami sebou, kritérii Evropské komise pro hodnocení úspěšnosti projektu i tím, že soukromé peníze velice potřebujeme, protože máme malý rozpočet. Třicet milionů, které jsme získali ze soukromých peněz, nemají v Česku obdoby a jsou důkazem toho, že zmíněnou hranici dostupnosti a kvality umíme najít a byznysmeny o tom přesvědčit. A víme, jak těžké to v České republice je. Jak pomalu roste počet místních patriotů, kteří chtějí kulturu podporovat.

Loutkář 1/2015, s. 28–32.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.