Malíková, Nina: Pokus o druhé zdolání řeky

Pokus o druhé zdolání řeky

Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, a přece se o to řada z nás, i s tím rizikem, že ani my, ani řeka nebudeme stejní, pokouší. Jestli tenhle pokus stojí za to, se většinou potvrdí až v jistém časovém odstupu. Vánoční inscenace Hej, mistře! v hradeckém DRAKu je z tohoto rodu.

Nechci na pokraji jara vyvolat reminiscenci vánočního času, pro který byla a je tato inscenace určena; zaujal mě pokus o druhé vkročení na stejnou a přece v něčem odlišnou půdu jedné inscenace. Jejím zásadním problémem bylo, a do jisté míry stále je, že paralelně rozvíjí, či přesněji řečeno se střídavým úspěchem snoubí dva, možná tři těžko související příběhy – osudový závod dvou českých průkopníků lyžařství a dobrých přátel Hanče a Vrbaty s příběhem Ježíškova narození a konečně i nejznámější zlidovělou Rybovou vánoční mší Hej, mistře, v hradecké interpretaci evokující podkrkonošské muzicírování známé z pohádek Marie Kubátové.

Každý z těchto několika námětů (včetně andělíčků provozujících populární Rybovku či paralela mezi narozením Jezulátka a Hančovým poselstvím k jeho nenarozenému synkovi) by možná vystačil na samostatnou inscenaci. Tvůrcům (pod scénářem a režií je podepsán Filip Huml, velký vklad do inscenace je třeba připsat na konto i výtvarníku Robertu Smolíkovi, který pro ni vytvořil u nás zcela konstrukčně ojedinělé klávesové loutky pro celý betlémský příběh a loutky voděné zezadu s celou řadou dalších technologických vychytávek pro příběh lyžařský) se celá tahle hora neutříděného materiálu v inscenaci ještě barokně rozrostla a vyznat se v ní mohl dost těžko nejen divák, ale jako by se v něm, zahlcení takovou náručí možností, hůře orientovali i oni sami.

Nechci moc do široka rozebírat všechna dramaturgická úskalí zvolené struktury, nelze je ale opominout. Dobře vystopovatelná je linie regionální pocty českým lyžařům a jejich přátelství, která je široce pojednaná zejména na samotném počátku, menší plochu má ostýchavě a jaksi obřadně zpracovaný „orloj“ pohyblivých figur kolem pouti Svaté rodiny do Betléma a naopak bujaře je rozehraná rovina lidového muzicírování, které se odehrává v nebeské krajině za účasti Hanče, který se na „onom světě“ ocitl ve finále svého životního příběhu.

Viděla jsem inscenaci Hej mistře! dvakrát a pokaždé v pohnutém, jemně sentimentálním vánočním čase, s vánočně a svátečně naladěným a natěšeným publikem. Při prvním zhlédnutí se tvůrci netajili tím, že všechno ještě není dotažené, hotové, sešlo se zde hodně handicapů – od účinkujícího režiséra, který si ke složité stavbě přibral ještě hereckou roli německého závodníka Bartela, přes Václava Poula, který odehrál představení opíraje se o francouzské hole, až po rozpačitou manipulaci se Smolíkovými klávesovými loutkami, o jejichž ovladatelnosti nebyli podle všeho herci zcela přesvědčeni. A k tomu všemu obří loutka Pánaboha (vypadal spíše jako Krakonoš), která se poněkud nemotorně pohybovala ve druhém podlaží zadního jeviště.

Vánoční atmosféra a diváci odpustili mnohé, míň si asi odpouštěli samotní aktéři i režisér. Zasněženou vánoční krkonošskou krajinou se zkrátka na jevišti honilo moc zajíců najednou – Rybova mše, neokázalé zpracování betlémského příběhu, sté výročí smrti Hanče a Vrbaty (zúročené invenčněji v inscenaci Vosto5 v Slzách ošlehaných mužů), český patriotismus a národní hrdost, lidová betlemářská tradice i společné vánoční zpívání. A tak se v DRAKu po roce pustili do stejného titulu znovu.

Vzniklo sice stejně košaté představení, které spojuje ono těžce spojitelné, ale najednou bylo Hančovo „nanebevzetí“ nějak pochopitelnější, dalo by se říci i radostnější, lehčí. Jeho stylizovaný let na lyžích nad vánoční krajinou, který mu dovoluje dostat se v halucinačních představách mezi figury oživlého betlému a zejména mezi andělíčkovskou kapelu, vzalo příběhu smutnou notu, aniž by nějak zlehčilo vážnost obou příběhů. Václav Poul se stal vědoucím a chápajícím Pánebohem a komentátorem, Dušan Hřebíček jako Bohumil Hanč (a posléze Archanděl Gabriel) mohl uplatnit svou jedinečnou schopnost tragikomiky, pohybové stylizace i hudební účasti v laické kapele – zkrátka inscenace se rozsvítila, povyskočila a potvrdila své oprávnění v dračím repertoáru.

Určitě se stane – už svým načasování na vánoční čas, jednou z těch stálic, o které se bude moci divadlo ještě určitě nějakou sezónu kolem Vánoc opřít. A pro mne to byla jedna z cenných zkušeností potvrzujících fakt, na který se v posledních letech v našich divadlech (a nejen loutkových) už zcela zapomnělo, a který býval právě u DRAKu jedním z výrazných znaků stylu tohoto divadla, a sice že práce na inscenaci nekončí premiérou, naopak; že se někdy vyplatí i za cenu skřípění zubů, nedůvěry i lenosti vrátit k práci, kterou považujeme za nedokončenou ještě jednou a třeba i trochu jinak. Ten risk a ta důvěra v možnost realizace původního záměru tentokrát stála rozhodně za to.

Divadlo DRAK, Hradec Králové

Hej, mistře!

Scénář a režie: Filip Huml, výprava: Robert Smolík, dramaturgie: Dominika Špalková.

Psáno z premiéry 30. 11. 2013 a reprízy 13. 12. 2014

Loutkář 1/2015, s. 22–23.