Vedralová, Hana: Papírové divadlo I.

Mezi jednu z podob komorního (až stolového) loutkového divadla patří – podle nejčastěji používaného materiálu – také tzv. „papírové divadlo“, jehož obliba kulminovala v sousedních zemích (zejména Anglie, Německo, Rakousko, Francie) v polovině 19. století. V poslední době se však tato forma loutkového divadla znovu vrací – v řadě moderních mutací a experimentech, nejen co se jeho vizuální stránky týče, ale i v dramaturgii a osobitých autorských počinech.

Papír je vůbec zajímavý materiál pro loutkové divadlo – už svou podstatou nabízí možnost ho nejrůznějším způsobem tvarovat (plisovat, navazovat, vystřihovat, skládat, jeho měkčí formy podobné krepovému papíru kroutit jako textil atd.) či využívat jeho dalších vlastností, jako je třeba tvrdost, pro vytváření nejrůznějších leporelových skládaček. V ukázce z jeho historie i vazeb k současnému českému výtvarnému-loutkovému divadlu vám nabízíme pro inspiraci jeho další znovuobjevované možnosti.

-nm-

PAPÍROVÉ DIVADLO a jeho historie

První papírová divadélka využívala především plochých loutek z papíru, nejčastěji vedených ze strany. Již od svých počátků byla průmyslově vyráběna a sloužila nejen jako hračka pro děti, upomínka pro divadelní diváky nebo příležitost pro rodinná setkání, ale i jako pomyslný archiv velkých činoherních scén. Na stránkách těchto litografických tisků byla často zachovávána podoba slavných představení, včetně kostýmů, podoby portálů i unikátních divadelních efektů. Klasické anglické divadélko tohoto typu vypadá takto: na dřevěném jevišti je zepředu připevněn taktéž dřevěný rám proscénia s nalepeným kolorovaným výstřižkem téhož, zezadu se připevňuje buď opona, nebo kukátko. Z jeviště dále vystupuje dřevěná konstrukce, často celý systém sloupků s kolejnicemi, který slouží pro uchycení a ovládání kulis. Některé tisky byly speciálně navrženy tak, aby po vystřižení a slepení vytvářely dojem plastičnosti, jak známe z některých knih či leporel pro děti. Rozdíl mezi divadélkem anglickým a ostatními evropskými variantami byl především v upevnění kulis.1

K samotnému tisku bylo zpočátku používáno převážně vyrytých měděných destiček. Archy se tiskly černobíle, ale někteří nakladatelé je se svými rodinami podomácku ručně malovali. K prodeji proto byly obě varianty – černobílá i barevná. Později, spolu s rozvojem litografického tisku, ustoupily černobílé verze postupně do pozadí a stále častěji se objevovaly barevné. Součástí balení bylo obvykle proscénium, kulisy a loutky. Dřevěné divadélko se prodávalo zvlášť. Pro přípravu jediné hry bylo vše zapotřebí nejdříve nabarvit, vystřihnout, podlepit tvrdším papírem a upevnit na patřičné místo: loutky na vodicí špejle, dřívka či tvrdý papír, kulisy do úchytů a proscénium na proscéniový rám. Jediná postava byla obyčejně vytištěna hned v několika pozicích, které korespondovaly s vývojem příběhu i charakterem postavy v průběhu představení.2

Postupně se tato historická podoba přetvářela a v každé zemi se technické řešení i forma samotná trochu liší. Později papírové divadlo pomalu přestávalo být doménou rodinných sešlostí a předmětem průmyslové výroby. V současné době se do této kategorie řadí jakékoli loutkové divadlo, jehož základním materiálem je papír. Dnes již neplní funkci uchování vzpomínek na činoherní představení, ale je svébytným žánrem uvnitř loutkového světa. Jedná se tedy převážně o původní inscenace, ať už profesionální, nebo amatérské.3

Pro vymezení české varianty této divadelní formy je zapotřebí nejdříve zabrousit do zahraničí, neboť zde papírové divadlo vzniklo a především evropská výroba byla pro českou produkci velkou inspirací.

Papírové divadlo ve světě nebylo pouze starobylou dětskou hračkou, ze které se radovali hlavně chlapci, ale také věrným společníkem a svědkem života střední třídy minulého století. Jeho kouzlu v dětství podlehlo i mnoho významných osobností jako Charlie Chaplin, Hans Christian Andersen, Robert Louise Stevenson, Charles Dickens nebo Winston Churchill. Většina si ponechala tuto zálibu v podobě sběratelské vášně i do dospělosti.4

Z hlediska historie spočívá největší význam papírového divadla ve věrné dokumentaci tehdejší činohry, která v tomto období zažívá velký vzestup popularity. Nejenže ceny vstupenek byly relativně finančně příznivé, ale návštěvník nadto nemusel být ani příliš vzdělaný, dokonce nemusel umět ani číst, aby představení porozuměl. Díky tomu bylo dostupné opravdu široké veřejnosti. Jako upomínkový materiál si nadšené anglické publikum odnášelo tzv. „theatrical prints“, nebo „theatrical portraits“, kterými nebylo nic jiného než obrázek oblíbeného hrdiny z právě zhlédnutého představení. Pro tyto vzpomínkové pohlednice neexistuje v české literatuře žádný ekvivalent. Nazvěme je tedy „divadelními tisky“.

Vzhledem k omezeným obrazovým materiálům 19. století již nelze přesně určit, které kostýmy či kulisy přesně odpovídaly slavným divadelním premiérám, přesto většina pramenů předpokládá, že tiskařská produkce vydavatelů v letech 1820 až 1850 byla z velké části založená právě na skutečných představeních. V některých zemích byli dokonce jevištní výtvarníci často požádáni, aby svá díla proměnili v miniatury papírového divadla.5 Práce nakladatele však i přes velikou oblibu divadelních zmenšenin nebyla lukrativním zaměstnáním. I zde se jednalo spíše o vášeň než využití příležitosti k proměnění obchodního záměru v zasloužený výdělek. Většina nakladatelů totiž několikrát „recyklovala“ jedny měděné destičky a do kolorování zapojovala obvykle celou rodinu, na zaměstnance již prostředků nezbývalo. Jeden z nakladatelů, I. K. Green, takto dokonce měnil několikrát úředně věk svých vlastních dětí, zřejmě proto, aby je mohl stále využívat jako bezplatnou pracovní sílu.6

Bohužel komplexních literárních zdrojů k této tematice existuje pouze velmi málo. První publikace, ať už A. E. Wilson: Penny Plane Twopence Coloured (1932), nebo George Speaight: Juvenile Drama (1946), se zabývaly pouze tradicí papírového divadla ve Velké Británii. První knihou v anglickém jazyce, která podrobně zmapovala především evropskou tradici této malé divadelní formy, je publikace britského nadšence pro papírové divadlo a herce činohry v jedné osobě Petera Baldwina The Toy Theatres of the World, která byla vydána v roce 1992 nakladatelstvím Zwemmer a shromažďuje většinu doposud známých poznatků. Z ní také bohatě cituje tato práce.

V následujícím stručném přehledu budou přiblíženy počátky papírového divadla v zahraničí a uvedeni jeho hlavní nakladatelé.

ANGLIE

William West versus I. K. Green

Příběh začíná v londýnské ulici Exeter Street, která ne náhodou leží nedaleko divadelního lycea a divadel Theatre Royal, Drury Lane a Covent Garden. S první myšlenkou těžit z jejich blízkosti přišel vlastník obchodu v této ulici – William West (1783–1854). V jeho galanterii bylo kromě obyčejného sortimentu ke koupi i pár hraček a dětské lístky do loterie, které stály půl penny a velmi dobře se prodávaly.

Veliká popularita pantomimy Mother Goose/Matky Husy, která byla na repertoáru Covent Garden mezi léty 1808–1811, byla Westovi v roce 1811 inspirací k vydání prvních „theatrical prints“, divadelních tisků, které obsahovaly vyobrazení osmi hlavních postav z úspěšného představení, každou ve zvláštním okénku. Od té doby byli výtvarníci pravidelně posíláni na představení, aby zachytili skutečné kostýmy a dekorace, a vytvořili tak jejich věrné předlohy pro rytce měděných destiček. V rozhovoru, který William West poskytl do novin roku 1850, říká:

„Nejdříve, jak vidíte, jsme tiskli pouze hlavní postavy představení. Ale lidé si přáli i celá divadla, kam by je mohli umístit. Pár jsem jich zhotovil, ale poptávka tak vzrostla, že jsem musel zaměstnávat tři řezbáře, aby je pro mne vyráběli. První divadlo pro děti se prodalo v roce 1813. Vyráběli jsme kolem padesáti divadel za týden.“7

Podle některých pramenů si nechal William West vytisknout první divadelní tisky Mother Goose u mladého učně Greena. A v roce 1812 přichází na londýnskou nakladatelskou scénu nová tvář – John Kilby Green – s prvním proscéniem. Vzhledem k tomu, že na prvních Greenových arších jsou postavy s Westovými téměř či úplně shodné8, nabízí se myšlenka, že Green mohl zneužít přístupu k Westovým destičkám a zřejmě je „recykloval“ pod svým vlastním jménem, používaje zkratku J. K. Green nebo I. K. Green. Ačkoli podobnost obou tisků je naprosto jednoznačná a prokazatelná, není už zcela jasné, kdo od koho vlastně kopíroval. Green však směle kopíroval práce jiných i po zbytek svého působení, předpokládá se tedy, že prvenství náleží opravdu Williamu Westovi. J. K. Green drží primát alespoň ve vytvoření prvního proscénia – Westovo z roku 1812 se bohužel nedochovalo.9

Westova práce je však velmi cenným historickým materiálem. Většina jeho děl jsou skutečná představení, věrně přizpůsobená magickému miniaturnímu světu dětských divadel. Z měděných destiček Williama Westa se po jeho smrti v roce 1854 nedochovala ani jediná. Mnozí se domnívají, že je všechny na sklonku života raději zničil, neboť neměl rodinu, které by úspěšný podnik mohl předat. Svou prací však nepochybně určil směr nakladatelům, kteří své úsilí také věnovali divadelním tiskům – a to především co do kvality zpracování a umělecké úrovně.10

J. K. Green se pokusil dokonce několikrát přihlásit o své domnělé prvenství ve výrobě papírového divadla. Formulka The Original Inventor (První vynálezce) se objevila na jeho práci hned po návratu do Londýna. Z neznámého důvodu však opět roku 1836 zmizela a znovu se objevila až po Westově smrti, ale ve změněné a troufalejší podobě: The Original Inventor and Publisher of Juvenile Theatrical Prints (První vynálezce a nakladatel divadelních tisků). Neexistují však žádné důkazy o tom, že by West proti tomuto označení za svého života jakkoli zasáhl.

Ač byl J. K. Green jistě rozporuplnou postavou divadelní minulosti, na popularitě papírového divadla nese nepochybně obrovské zásluhy. Dokázal totiž jednoduchou ekonomickou úvahou transformovat tuto dětskou hračku či upomínkový předmět na národní kratochvíli. Tisky nechal nekolorované, zmenšil je a místo za penny (jak bylo v té době běžné) začal prodávat za půl penny. Tato úprava sice poznamenala kvalitu papíru i zpracování, ale běžným zákazníkům vzhledem k lepší dostupnosti evidentně příliš nevadila.11

Greenův podnik převzal po jeho smrti nejdříve John Redington (1819–1876), který pro něj pracoval jako velkoobchodní zástupce. Doposud je však záhadou, jak se

dostal k jeho měděným destičkám. Kromě reedicí většiny Greenových her12, které tvořily většinu jeho portfolia, vydával také různá jevištní průčelí nebo přídavné pásky s orchestřišti. Nejznámější z jeho dílny je průčelí Brittannia, které bylo k dostání ve třech provedeních. Jelikož se The Britannia Theatre nacházelo nedaleko Redingtonova krámku, bylo i oblíbeným suvenýrem jeho návštěvníků.

Nejčastějším hostem Redingtonova obchůdku se stal bezesporu mladý Benjamin Pollock (1856–1937), kterého však původně více než papírová divadla zajímala dcera Eliza. Když se s ní po Redingtonově smrti oženil, vyměnil zároveň profesi úspěšného kožešníka za nejistou existenci nakladatelskou.

Pollock se za svého působení věnoval hlavně reedicím svých předchůdců a vytvořil jen velmi málo původních her. Jeho obchod však vzkvétal, dostávalo se mu velkého věhlasu, jeho papírové divadlo zakoupil kolem roku 1930 i samotný Charlie Chaplin a nechal si je zaslat do Ameriky. Na jeho úspěchu se podílel i spisovatel Robert Louis Stevenson reklamou ve své eseji A Penny Plain and Tuppence Coloured. Velká poptávka však nebyla pro Pollocka jen radostí, ale i velkým závazkem. Na zakázkách pracoval pouze se svými dvěma dcerami a některé objednávky tak dokonce nedokázal vykrývat. Po jeho smrti v roce 1937 nabídla jeho dcera Louisa celý obchod k prodeji.

Na zájemce však čekala až do roku 1944, kdy jej odkoupil Alan Keen. Ten jej také v Londýně co nevidět přestěhoval na lukrativnější místo a ke spolupráci přizval mladého Georgea Speaighta. Jejich společný podnik Benjamin Pollock Limited (1946–1952) se postaral o papírovou renesanci a alespoň prodloužil uhasínající zájem veřejnosti o tuto malou divadelní formu. Přestože vydali i několik nových her v modernějším pojetí, jejich nadšení nebylo následováno patřičnou zákaznickou odezvou, a tak v roce 1952 museli jako poslední londýnští nakladatelé papírových divadel obchod uzavřít.13

O pár let později se francouzská reportérka pro BBC Marguerite Fawdry pokoušela opatřit k synovu divadlu nějaké příslušenství. Zjistila však, že obchod Benjamin Pollock Limited již nefunguje. Odkoupila tedy to, co po něm zůstalo, a založila na adrese Monmouth Street 44 Pollock\’s Toy Museum. K vidění zde byly nejen dostupné vzorky dětských papírových divadel, ale i hračky z edwardiánské a viktoriánské éry. Toto muzeum existuje v Londýně doposud, pouze se přestěhovalo na jinou adresu – Scala Street 1 v samém srdci Londýna.14

Dalším významným anglickým nakladatelem byl i Arthur Park (179?–1863), který začal podnikat v roce 1818. Vydával nejen papírová divadla, ale i dětské knihy, puzzle a další zábavné předměty. Vzhledem k tomu, že za dobu svého působení nevyprodukoval zdaleka takový objem výtisků jako jeho současníci, nebyl za svého života příliš doceněn. Jeho práce je však mimořádně kvalitní a z historického hlediska i velmi cenná. Jako příklad uveďme přebal hry The Miller and His Men, kde je pravděpodobně zachycena přibližná podoba Covent Garden ve 30. letech předminulého století.15

Po Parksově odchodu do Ameriky v roce 1835 přebírá nakladatelství jeho bratr Archibald a pokračuje v podnikání až do roku 1860. Po něm dále přebírá tento rodinný podnik jeho syn Alexander.16

Další nakladatelství Hodgson and Company bylo přes své velmi krátké působení prvním skutečným konkurentem Williama Westa. V nakladatelské branži vydrželo sice pouze osm let, ale i za tuto dobu vydalo přes sedmdesát umělecky poměrně kvalitních her. Jestliže se Park podobě Covent Garden na přebalu hry The Miller and His Men pouze přiblížil, Hodgsonům se podařilo jeho skutečný obraz vystihnout velmi přesně. Po roce 1830 pokračoval pod touto značkou již pouze Orlando Hodgson, jeho práce však ve srovnání s konkurencí nedosahovala takového významu.17

Poměrně úspěšným nakladatelstvím se stal i podnik Skelt. Toto jméno se v souvislosti s papírovým divadlem poprvé objevuje v roce 1835, tedy v éře velké popularizace tisků za půl penny, o jejíž úspěšný start se postaral I. K. Green. Jelikož byla Skeltova verze velmi malá, měřila pouze 19 x 16 cm, a pro samotné hraní zřejmě mírně nepraktická, neměla zdaleka takový úspěch. Skelt se však nespecializoval pouze na levnou produkci. Jeho nejzajímavějším dílem je nedatované proscénium New and Improved Stage Front které nabízel za dvě penny v černobílé a za čtyři v barevné verzi.

William George Webb (1820–1890) pocházel z městečka Surrey, odkud se ve čtrnácti letech vydal do Londýna do učení k nakladateli A. Parkovi. Jako jediný z nakladatelů jako učeň důkladně prozkoumal trh, než se mu podařilo založit vlastní živnost. Zde se učil kreslit, leptat a tisknout, aby mohl světu představit jedny z nejhezčích papírových divadel 19. století. Kromě vydávání Webb také sám hry psal nebo přizpůsoboval některé dětským posluchačům. Když v roce 1890 zemřel, podniku se ujal jeho syn Henry (1852–1933), který pokračoval jako poslední londýnský nakladatel papírových divadel až do roku 1933.18

Webbově práci však nikdy nebyla věnována taková pozornost, jakou by si býval zasloužil. Daleko většího věhlasu v této době dosáhl jiný nakladatel – Benjamin Pollock, který byl pokračovatelem podniku I. K. Greena. Na této skutečnosti se zřejmě neblaze podepsala již zmíněná známá esej spisovatele Roberta Louise Stevensona A Penny Plain and Tuppence Coloured, pro kterou sháněl podklady v roce 1884 právě v Londýně. Spisovatel si uchoval dětskou vášeň a hledal zde své oblíbené „Skelty“. Když se rozhodl pro sepsání oné eseje, Webb mu ochotně zapůjčil svůj obrazový materiál. Jakmile se však přihlásil o honorář, nepohodli se a spisovatel prý tehdy pronesl větu: „To vás bude něco stát, pane Webbe, tohle vás bude stát dobrý kšeft.“ 19 A tak přestože většina obrázků v této eseji pochází z dílny Williama Webba, spisovatel jej označuje za pouhého nakladatelského příživníka, doslova „ubohou kukačku, která se vychloubá hnízdem Skeltů“20 a esej zakončuje slavným, mnohokrát citovaným výrokem: „Milujete-li umění, pošetilost či bystré oči dětí, spěchejte k Pollockovi.“21

Divadelní tisky i celé hry také často sloužily jako přílohy dětských periodik. Jedním z nich byl časopis pro chlapce Boys of England, který jako přílohu čísel od roku 1866 uváděl pravidelně části her na pokračování. Původním cílem nakladatele Edwina Bretta bylo postupné přiložení i dřevěných částí, ze kterých by se dalo sestrojit i komplexní divadlo. Tento záměr se však z neznámých důvodů nedočkal realizace. Nakonec byla pouze uveřejněna příloha se soupisem součástek a podrobným návodem, podle kterého bylo možné divadlo vyrobit.22

Poznámky:

1,5,6,8,10,11,13,15,17,18,20,22 BALDWIN, Peter: The Toy Theatres of the World. London, A. Zwemmer Ltd, 1992.

2 BROWN, Hugo. The Origins of the Toy Theatre. John Kilby Green & the History of the Toy Theatre [online]. 2009. [cit. 2014–05–04]. Dostupné z: http://www.toytheatre.net/JKG-Frame.htm

3 TOMÁNEK, Alois. Podoby loutky. 1. vyd. V Praze: Akademie múzických umění, Divadelní fakulta, 1998, s. 68. ISBN 80–858–8336–8.

4 Edmund Bacon\’s Model Theater Presents: Cinderella. Philadelphia International Airport [online]. [cit. 2014–05–04]. Dostupné z: http://www.phl.org/arts/archivedexhibitions/Pages/bacon.aspx

7 BROWN, Hugo. INTERVIEW BETWEEN HENRY MAYHEW & WILLIAM WEST. John Kilby Green and the History of the Toy Theatre [online]. 2009 [cit. 2014–05–04]. Dostupné z:http://www.toytheatre.net/JKG-Trans-Mayhew.htm

9 BROWN, Hugo. John Kilby Green and the History of the Toy Theatre: Chapter 2.Hugo´s Toy Theatre Website [online]. 2009 [cit. 2014–05–04]. Dostupné z: http://www.toytheatre.net/JKG-History-2.htm

12 BROWN, Hugo. John Kilby Green and the History of the Toy Theatre: Chapter 7. Hugo´s Toy Theatre Website [online]. 2009 [cit. 2014–05–04]. Dostupné z:http://www.toytheatre.net/JKG-History-7.htm

14 Location. Pollock´s Toy Museum [online]. [cit. 2014–05–04]. Dostupné z: http://www.pollockstoymuseum.com/location.html

16 BROWN, Hugo. Publishers Timeline. John Kilby Green and the History of the Toy Theatre [online].

19 BROWN, Hugo. John Kilby Green and the History of the Toy Theatre: Chapter 8.Hugo´s Toy Theatre Website [online]. 2009 [cit. 2014–04–21]. Dostupné z: http://www.toytheatre.net/JKG-History-8.htm

21 BROWN, Hugo. John Kilby Green and the History of the Toy Theatre: Chapter 8. Hugo´s Toy Theatre Website [online]. 2009 [cit. 2014–04–21]. Dostupné z: http://www.toytheatre.net/JKG-History-8.htm

Připraveno a redakčně upraveno z diplomové práce Hany Vedralové Papírové divadlo jako specifická součást české loutkářské tradice

(Pokračování)

Loutkář 1/2015, s. 8–11.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.