Malíková, Nina: Erik 2014

Již několikráte jsem si (nejen v Loutkáři) povzdechla, že to s tím ERIKem vůbec není jednoduché. Jak snadné bylo rozhodnout se pro jeho existenci, dát všemu snění o loutkářské ceně trojrozměrnou konkrétní podobu a v prvním ročníku, kdy se ERIK objevil na scéně (1997), ho zcela bez komplikací a s velkou slávou udělit.

Ale jak nejednoduché bylo všechno v následujících ročnících. Kdo bude hlasovat? Jen členové, nebo i nečlenové UNIMA? Členové předsednictva? Kdy se bude hlasovat? Bude to znamenat počin sezóny nebo roku? A otázek přibývalo. Vytvořil se seznam oslovených odborníků, divadelníků a kritiků, byla vytvořena pravidla zahrnující detailní systém bodů pro hlasování a znovu všem vysvětlovat, že nejde o cenu Přeletu atd…. Ale zase nás letos Erik dostal! Začalo to v důsledku neuváženou výzvou, že oslovení mohou svůj hlas zaslat na adresu UNIMA anebo osobně odevzdat nejpozději v průběhu Přeletu (potud se tedy nic neměnilo), ale kámen úrazu byl tentokráte v nenápadném upozornění, že hlasování končí po posledním představení Přeletu (opět nic zdánlivě nového). Jenže tentokráte bylo představení zrovna jedním z potenciálně možných uchazečů o Erika… Nastal chvat se sčítáním, spěchem zúčastněných za dalšími divadelními povinnostmi… Zkrátka poučení pro příště: ukončit hlasování nejpozději před posledním představením a zajistit, aby tím posledním představením byl buď zahraniční host, nebo starší inscenace, která se nemůže o nominaci ucházet, ale která třeba nemohla být z provozních důvodů na předchozím Přeletu uvedena (letos to byl případ plzeňské inscenace Čert tě vem! z prosince r. 2012), nebo mezi vyhlášením a posledním představením vložit dostatečně dlouhou pauzu, aby veškeré hlasování proběhlo důstojně a bez stresu…

Ale zpátky k tomu, kdo Erika 2014 získal.

Vítězná inscenace Poslední trik Georgese Mélièse získala 39 bodů, na druhém místě se umístila inscenace O beránkovi, který spadl z nebe (27 bodů) a o třetí místo se dělí shodně Divadlo Continuo – Den osmý (5 bodů) a Studio DAMÚZA Z tajného deníku Smolíčka Pé (5 bodů). Hlasovalo 20 oslovených odborníků.

Stalo se již nepsaným pravidlem oslovit tvůrčí tým inscenace, která dostala na další rok do opatrování putovní cenu ERIK. Tentokrát jsme oslovili nejen režiséra inscenace Jiřího Havelku, ale také scénografa Marka Zákosteleckého, jehož podíl na úspěchu Posledního triku Georgese Mélièse je nesporný.

Zeptali jsme se:

Jak si vysvětlujete takový ohlas inscenace Poslední trik Georgese Mélièse?

Čím vás Méliès a jeho osudy zaujaly a co z toho vás pak konkrétně pro vlastní práci na této inscenaci inspirovalo?

Jak to je s eskamotérskými triky, které v inscenaci používáte?

Jsou autentické Mélièsovy?

Zde jsou odpovědi:

Jiří Havelka

Méliès využívá jedinečnou sílu divadla. Myslím osoba Méliѐse, a snad i to představení. Pohybuje se na škále mezi iluzivním a antiiluzivním, buduje naivní fikci a zároveň ji demaskuje. Prostě hraje s divákem hru. Jarda Etlík mi vždycky říkal: iluze je in-lusio, tedy „ve hře“. A hry baví hrát děti i dospělé. Navíc tady sehrála velkou roli šťastná náhoda v setkání lidí. To neovlivníte a děje se to jen zřídka. S Markem Zákosteleckým jsme o společné lásce k Mélièsovi mluvili dlouho, najednou Dominika Špalková nabídla, ať to uděláme v DRAKu, tady byl zrovna čerstvě Dušan Hřebíček a Johanka, plus stabilní část souboru, strašně podstatná část byly dílny a krejčovny, které má DRAK přímo v budově. Takový luxus, kdy se nápad ze zkoušky může rovnou začít realizovat a vyrábět a technologicky domýšlet v dílnách, jsem ještě neměl. Při takhle iluzionistické inscenaci by to snad ani nešlo. Zkrátka bez ochoty lidí pracujících v těch technických složkách v celém DRAKu by to nikdy nevzniklo. A to nemluvím o tom, co technici dělají během představení, včetně plazení se pod jevištěm atd. A nesmím zapomenout na našeho mistra kouzel, Jirku Marka, který nás během chvilky zasvětil do nejstarších a stále fungujících triků a iluzí.

Mě vždycky hrozně braly příběhy pionýrů. Myslím jako průkopníků, ne těch s šátky. Zkoušet něco jako úplně první je víc než vítězit, je to víc než rekord, protože se to nedá překonat. Pionýři šli do neznáma, objevovali, riskovali, ztráceli a znovu riskovali. Každý průkopník třeba letectví nebo čehokoli musel být částečně blázen. A Méliès je navíc kouzelník, iluzionista, totální imaginátor. Nedělejte z toho divadlo! Já ho měl v hlavě hrozně moc let, ale pořád jsem nevěděl kudy na to, nechtěl jsem dělat životopisné představení, věděl jsem, že tady je něco víc, totální hra s imaginací diváka, geniální využití jedinečnosti filmu a divadla, příběh posedlosti a smrti…, ale že z toho nakonec vznikne takovýhle 50minutový koktejl v DRAKu, to jsem netušil.

To je vždycky ta nejhezčí část. Absorpce materiálu. Tady trvala někdy od mých 18 let. Ten Mélièsův příběh, ten jeho první filmový ateliér, ta jeho hlava, kde všechno existovalo úplně konkrétně dávno před natáčením. Jevištně samozřejmě využíval podobné triky jako my – propadla, zrcadla, falešné konstrukce a tak. Mě ale nejvíc bavilo odhalovat a rekonstruovat ty jeho filmové triky. A nemyslím jenom stop trik. On nikdy nehýbal kamerou. Dynamiku vytvářel pouze iluzemi tvořenými před statickou kamerou. Přibližoval na kolejnici tvář ke kameře pro dosažení detailu, vykrýval paravany části scény pro víceexpoziční snímání, pohyboval plátny pro iluzi pohybu, různě přemísťoval malované kulisy, efektně i efektivně používal kovostroj, propadla, tahy… no prostě: Nedělejte to na divadle!

Marek Zákostelecký

Divadlo nemá logiku. Kdokoliv by viděl Poslední trik týden před premiérou, asi by si pomyslel něco o marném boji. Někdy se však stane, že víra ve výsledek je silnější než okolnosti. V tomto případě byla víra všech zúčastněných ohromná. Je však pravdou, že Mélièsův příběh v nás s Jirkou Havelkou dlouho zrál. Vlastně jsme se o něm poprvé bavili na premiéře Děvčátka Moma v Dlouhé, což byla naše první spolupráce. Pak se naskytla možnost realizace tohoto tématu v Ypsilonce s Martinem Dejdarem v hlavní roli, ale sešlo z ní. Prostě to počkalo na DRAK a Dušana Hřebíčka… a zaplaťpánbůh!!! Klaplo to ohromně.

Méliès už byl naší velkou inspirací s Josefem Kroftou při přípravě představení Tří zlatých vlasů děda Vševěda a jak to tedy vypadá, stal se už podruhé inspirací úspěšnou. O imaginaci a vizionářství Mélièsova světa asi není třeba mluvit, ale mě asi nejvíc ohromuje to neskutečné množství práce. To že byl scenáristou, výtvarníkem, trikařem, režisérem i hercem. A pak neskutečné množství radosti v hraní si s filmem!

Některé triky jsou Mélièsovské. Třeba film boje Georgese se Smrtkami je založen pouze na klasickém „stoptriku“, což byl Mélièsův vynález. Jiné triky jsou klasické divadelní a na opravdu eskamotérské jsme měli poradce Jirku Marka. Měli jsme však pouze návod a na všechny technologické finesy jsme museli přijít sami. Tady je důležité napsat, a mnohokrát to zmínil i Jirka Havelka, bez zázemí, nadšení a obrovského množství práce nad rámec povinností dílen DRAKu by Poslední trik prostě nebyl… takže Jirko, Míšo, Terezo a Štěpáne…Díky!!!

Loutkář 6/2014, s. 44–45.