Zahálka, Michal: Co spadlo z nebe nad loutkářským hnízdem

(Zápisky z Přeletu 2014)

O víkendu na přelomu října a listopadu by se dalo podnikat leccos. Vzhledem k tomu, že to byl letos jeden z posledních záchvěvů slunného podzimu, by se dalo třeba odjet z města a jít do lesa. Neodjel jsem, zůstal jsem, strávil jsem ten víkend v Minoru a – jak zpívala jistá drobná Francouzka – ničeho nelituju.

Přelet nad loutkářským hnízdem je skvělá možnost doplnit si resty, připomenout si dříve viděné a koncentrovaně přehlédnout stav českého loutkářství. A také (protože jde o přehlídku špiček oboru, na které má každá inscenace jakousi kvalitu a jakési příznivce) ohledat své vlastní divácké libosti a nelibosti, protože ty máme, marná sláva, všichni – a o těch svých jsem popsal následující stránky.

Pokud jde o ten stav českého loutkářství, podal festival zprávu jaksi zmnoženou. Česká loutková divadla hrají pro dospělé i pro ty nejmenší děti, výborně i trochu hůř (a dodejme, že někdy i dost mizerně, to ale v Minoru k vidění nebylo), s loutkami i bez nich. Jde-li to nějak zobecnit, já to neumím. Nápadné (a vysloveně potěšující) mi ovšem připadá jedno: jak dobré divadlo vzniká právě pro ty nejmenší diváky. S tím souvisí i první věc, kterou jsem si o sobě uvědomil – že asi vcelku předčasně infantilním, protože inscenaci O beránkovi, který spadl z nebe (Naivní divadlo Liberec), jejíž cílovou skupinou je kategorie 2+, nejenže pokládám za vrchol celé přehlídky, ale vůbec za jeden z vrcholů českého divadla uplynulého roku. Čtveřice herců (Diana Čičmanová, Barbora Kubátová, Filip Homola a Adam Kubišta) tu navazuje tak nestrojený, upřímný kontakt s divákem, že je to malý zázrak; ani stopa po pitvorném podbízení, ale zcela rovné partnerství, jaké aby člověk (nejen) v dětském divadle pohledal. Na motivy knížky Freda Rodriana vznikl jednoduchý, hravý scénář (Vít Peřina a kol.) se strukturou uzavřených \„čísel\“ spojených obloukem, v nichž vyniknou nejrůznější možnosti loutek a dřevěných hraček. A režisérka Michaela Homolová inscenaci vede v místy zvláštně zklidnělém tempu, v němž je (omlouvám se za poněkud zjitřený slovník) přímo hmatatelná jakási magie divadla a síla okamžiku. Závidím těm, pro které byl Beránek prvním setkáním s divadlem, a doufám, že si ten první dojem v jiných divadlech nezkazí. Víc, myslím, nemusím k této mnohokrát recenzované inscenaci dodávat. Velice příjemným zážitkem bylo i Batosnění, hříčka režisérky Moniky Kováčové, scénografky Zuzany Vítkové a herců Lucie Valenové a Dana Kranicha, která míří dokonce už na diváky od deseti měsíců. Opět tu vidíme jak vhodně zvolenou hereckou stylizaci, tak působivou výtvarnou stránku. Obří peřina s kapsami plnými nejrůznějších (především látkových) loutek – figurky z klubíček, punčocháčovitý slon, panenky, to všechno v jednoduchých výstupech s nesmírně pozitivní energií. Je to divadlo, které má bezesporu potenciál rozvíjet fantazii – a výprava je tak lákavě měkká a hebká, že se vůbec nedivím malým divákům, kteří se v průběhu představení odhodlali proplížit na scénu.

Další inscenace, která (alespoň dle svého tvrzení) míří na dětské publikum (věková adresa 6+), je svou estetikou radikálně odlišná – Z tajného deníku Smolíčka Pé (stejně jako Batosnění v produkci DAMÚZY). Tým pod vedením režiséra a herce Jakuba Vašíčka tu rozehrává apokryfní pohled na známou pohádku, která se do jisté míry rozpouští v zábavné jízdě plné písniček a hlášek. Řada fórků cílí vysloveně na dospělé publikum (vedle táty Jelena má Smolíček i strejdu Daňka, folkového písničkáře) a není asi úplně jisté, do jaké míry jsou šestileté děti s to docenit onen boční přístup rozehrávající motivaci jeskyněk (v němž na znamenitou chuť lidského masa jeskyňky upozorní užvaněný kouzelnický králík, který v rámci turné po tichomořských ostrovech nedopatřením snědl svého pána), já osobně jsem se ale každopádně bavil velice. Důvtipné jsou loutky využívající různé možnosti čepic: Jelen s Daňkem jsou obvykle představovaní živými herci, kteří mají na hlavě čepice s parožím, čas od času se ale může s čepicí hrát jako se samostatnou loutkou – a jeskyňky jsou potom v základu nevzhledné tuhé beranice, které samy stojí, a v momentě převleku se mohou jednoduchým otočením naruby změnit v krásnou princeznu, tučňáka nebo raka. Scénář je vtipný a herci – v čele se strhující Johanou Vaňousovou v roli ukecaného králíčka s kulometnou dikcí – nesmírně zábavní. Nikoho tak nakonec nemusí moc trápit, že klasická pohádka tentokrát dostala co proto.

Jaroměřský soubor Děvčátko a slečny, další z mnoha názvů řadu let pracujících mladých loutkářů pod vedením Jarky Holasové, s pohádkou naložil ve dvou svých letošních inscenacích výrazně jinak – vrátil se k jejich francouzským barokním variantám z pera Charlese Perraulta a na jejich podkladě vystavěl jevištní tvary potěšující právě tím, jak se pokorně a zároveň nápaditě vracejí ke kořenům příběhů, jejichž původní podoby jsou v mnohém překvapivé. Na Přeletu bylo k vidění Kázání děvčátkům a slečnám, které kombinuje Perraultovu Červenou Karkulku s barokním kázáním – obě linie se prolínají a dohromady tvoří rámcující příběh o tom, jak mladá dívka (Karkulka) dospěje. Oba své historické zdroje navíc tři loutkářky doplňují obšírným \„přednáškovým\“ průvodním slovem; práce s loutkou (starožitná panenka jako manekýn a stínohra) je tu sice podstatná, ale zaujímá poměrně omezenou a přísně ohraničenou plochu. Atmosféru podtrhuje přítmí osvětlené jen svíčkami a hudební doprovod na violu da gamba. Tvar je to divácky poněkud náročnější, mnohomluvný, ale v mých očích nesmírně poutavý. Musím ovšem podotknout, že ze čtyř příležitostí, kdy jsem měl možnost Kázání v průběhu roku vidět, se mi zdálo pražské publikum zdaleka nejméně pozorné a nejméně ochotné jít s tvarem, který není nějakým způsobem primárně vtahující. A netýká se to jen tohoto představení: přeletové publikum se mi vytrvale zdálo nějakým způsobem ofrněné a dost málo zvědavé. Moc si s tím nevím rady.

Do jisté míry na to – alespoň se mi zdálo – doplatila všechna tři představení amatérských souborů, která přehlídka (velice správně a záslužně) nabídla. Z Poniklé přijel sólový loutkář Tomáš Hájek, který neustále ohledává divadelní možnosti meotaru; tentokrát si zvolil výrazně vážné téma závislosti, pro něž našel materiál v Bulgakovově povídce Morfium, a na jevišti zpodobňuje volný pád venkovského lékaře k naprostému sebezničení. Na Hájkovi si vážím mimo jiné toho, že se vždy pokouší o něco nového, než s čím měl úspěch minule; tentokrát je jednak nebývale posílena činoherní rovina (Hájek představuje bratra ústřední postavy, který si listuje v jejím deníku), jednak se poprvé objevuje fototisk na průsvitné fólie a výrazněji i práce s pevnými rekvizitami na projekční ploše. A opět: inscenaci jsem viděl poněkolikáté a v Minoru jsem poprvé měl dojem, jako by si publikum říkalo, že to je nějaké divné a pomalé a depresivní.

Zdaleka nejhůř potom dopadla Škoda času plzeňských Rámusů (r. Zdeňka Vašíčková), která byla na Chrudimi vesměs vnímaná jako vrchol celé přehlídky a působila davové nadšení. Psal a mluvil jsem o té inscenaci už tolikrát, že se – s dovolením – pro jednou formulačně vykradu. Za východisko si soubor vzal čtveřici půvabných povídek Daniely Fischerové a vyhnul se umělé hladivosti, s níž k těmto textům často přistupují recitátoři. Místo toho jsou všechny drobné příběhy inscenovány (formou sólových výstupů s \„loutkami v širším slova smyslu\“) s dosti surovou estetikou (včetně naháčů oděných jen do papírové krabice a kouzelného stromu, který představuje pípa), jež v nich rozkrývá druhdy obrušované ostny. Ještě výraznější je ale formální rámec, který předznamenává už samotný titul: na začátku na scénu dorazí všichni účinkující a oznámí, že z nejrůznějších důvodů nemají čas představení odehrát, a tak si vrhem kostky určí pořadí, v němž se jednotlivé příběhy odehrají, a následně časový limit, po němž předají štafetu dál. V rozporu s oním časovým presem ale nikdo se svým příběhem nespěchá, naopak jsou všechny vybudovány s důrazem na půvab pomalého plynutí času a opakované akce. Postupně se tak rozvypráví všechny čtyři příběhy a na jejich dokončení si divák vždy docela dlouho počká, což posiluje ono téma času a toho, jak stále mluvíme o jeho nedostatku, a přitom s ním neumíme zacházet. Zhruba takhle nějak jsem to po Chrudimi napsal v Lidových novinách a ani po pražském představení nemám dojem, že bych na tom měl něco měnit – pravdou však je, že ačkoliv nemám dojem, že by v Minoru princip představení nějakým způsobem selhal, u publika prošlo prakticky bez reakcí. Nějak bych nám všem přál pro příště více otevřenosti, ochoty přistoupit na nezvyklou estetiku a chuti se dívat pořádně.

V nesporné výhodě jsou za takové konstelace kusy, které jsou už svou povahou předurčeny k tomu, že zkrátka strhnou. To je třeba případ inscenace Čert tě vem! plzeňské Alfy: text Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka je úderný, překvapivě pointovaný a výborně napsaný (z velké části v důvtipných, jazykově hravých verších), režisér Tomáš Dvořák s výtvarnicí Danou Raunerovou jej inscenují jako rychlý sled uzavřených výstupů s křiklavě různými stylizacemi a způsoby zapojení loutky, které sjednocuje rámec divadla na divadle. A Milena Jelínková s Pavlem Borovským to nesmírně šarmantně a sebeironicky hrají – a navíc v divadelně-faustovském rámci dojdou k pointě, která mě i při opakovaném zhlédnutí dojala. Zcela imunní vůči potencionálně netečnému publiku je potom Poslední trik Georgese Mélièse z královéhradeckého Draku. Inscenace režiséra Jiřího Havelky a výtvarníka Marka Zákosteleckého se stala nejúspěšnějším kouskem festivalu a ke svým četným oceněním si pro letošek připojila i putovního Erika. Toliko jen pro pořádek – jinak už o Posledním triku všichni včetně mě napsali snad úplně všechno. Zkrátka je to nesmírně dovedně udělané, zábavné divadlo, které je v tuhle chvíli asi vůbec nejviditelnějším reprezentantem českého divadelnictví v zahraničí. A je to tak dobře.

Pomluvil jsem tady festivalové publikum – a přitom před sebou hrnu inscenace, u kterých jsem tak či onak divácky selhal sám. Nejvíc mě to mrzí u Dne osmého Divadla Continuo: viděl jsem představení se spoustou silných obrazů a s nesmírně poutavou atmosférou, něco, co chci někdy určitě vidět znovu. Ocenil jsem živou hudbu, propracované svícení a krásné dřevěné loutky Heleny Šťouračové a Michala Puhače. Obsah se mi ale místo ucelených příběhů slil do změti motivů, u nichž jsem jen občas pochytil dílčí smysl. V celku inscenace jsem už smysl nenašel – jestli to ale přičíst na vrub dramaturgii nebo své vlastní divácké indispozici, to nevím. Podobně polovičatě jsem se naladil ještě na Kouzelnou flétnu aneb Nesahejte na génia Petra Vacka a Milana Hugo Formana – u té si cením hravé a propracované hudební stránky, jako divadlo mi ale přišla spíš dost nevzrušivá. Historické loutky a stolní loutkové divadlo jsou krásné, ale moc se toho s nimi nepředvede, ba dokonce se místy zdá, jako by naopak skoro stály v cestě – není podle mě vůbec náhodou, že největší hity Mozartovy opery (koloraturní árie Královny noci či duet Papagena a Papageny) se tu bez loutek úplně obejdou. A jestli je z toho zamotaného (a všelijak zcizovaného) hodinového výcucu ze Schikanederova libreta zajímavý samostatně stojící příběh, tím si vůbec nejsem jistý, ale se znalostí předlohy to neumím moc posoudit.

S Marvinem ostravského Divadla Loutek, jehož tvůrcem je slavný Duda Paiva, jsem se minul takřka dokonale, jakkoliv pro pořádek podotýkám, že má i své výrazné příznivce. Možnosti loutek z pěnové hmoty jsou samozřejmě fascinující, ale u Marvina se mi nezdálo, že by předvedly něco víc, než co už jsem viděl v o poznání lépe postavených inscenacích – a příběh o chlapci, kterého trýzní tři obludné vychovatelky, byl v mých očích traktovaný tak samovážně a okázale, že se naprosto míjel s jakýmkoliv emocionálním dopadem. Všechno tak čisté a jasné – kruté a omezené vychovatelky jsou mimořádně kruté a mimořádně omezené, čistá romantická láska je čistá a romantická, jak to jen jde. A k tomu kombinace loutek, činohry a výrazového tance – ten je sice v provedení hlavního představitele Filipa Staňka technicky přesný, ale i tak ke mně promlouval jakousi okázalostí a popisností. Neupírám Marvinovi několik výrazných obrazů, v úhrnu jsem se s ním ale bohužel dost trápil.

Jedenáctku domácích souborů doplnil slovenský host – inscenace Cholstomer (Príbeh koňa), kterou vytvořili studenti loutkářské katedry VŠMU Ivana Macková (výtvarné vedení Markéta Plachá) a Peter Tilajčík pod pedagogickým vedením Kataríny Aulitisové. Komorní představení má ohromně silnou atmosféru, ztišené momenty se střídají s vrcholnou expresí, Tilajčík coby herecký sólista je v pravém slova smyslu uhrančivý – a vůbec největší předností celé věci je hojnost výrazných obrazů, v nichž se střídají různé výtvarné přístupy a styly. Zvlášť mě upoutala práce se světlem a drátěná loutka – a vrcholná scéna dostihu koňů na kolečkách patří k těm, které si budu pamatovat dlouho. Je možná jen škoda, že příležitost předvést interní školní tvorbu nedostala – vzhledem k jisté míře kritiky, která jejím směrem proběhla na \„přeletovém\“ semináři v Divadelním ústavu – také pražská KALD DAMU. Jednak pro tu konfrontaci, jednak proto, že z letošních klauzur by se zastoupeníhodné kousky bezpochyby vybrat daly: přinejmenším sólovka Pravda čtyř krví, jejíž autorkou je protagonistka Batosnění Lucie Valenová.

Na tomtéž semináři se také dost výrazně problematizovala současnost českého loutkového divadla. Neviděl bych to tak bledě: jestliže české loutkářství vyprodukuje do roka přinejmenším (podtrhuji přinejmenším) tři opravdu špičkové (podtrhuji opravdu špičkové) inscenace a jestliže těch velice slušných se poskládá dost na jeden festival (a ještě nějaké zůstanou opomenuty), je to přece docela dobrá zpráva. Kolik v těch slavných \„zlatých šedesátých\“ připadalo v českém divadle mizerných inscenací na jednu – dejme tomu – Radokovou Hru o lásce a smrti? Jistěže je české loutkářství v krizi, stejně jako je v krizi všechno ostatní a stejně jako všechno ostatní vždycky v krizi bylo. \„Ustavičná krize všeho všudy,\“ říká tomu jeden kolega. V Torstu teď vyšly eseje Josefa Topola a tohle jsem si z nich vypsal: \„A přitom je divadlo neustále v krizi, jako společnost a pomalu celý svět je neustále v krizi. Pro útěchu si říkávám: A kdy nebyl? Proto místo čtení románů si už léta radši listuju v dějinách, abych zas znovu došel k poznání: A kdy nebyl? […] Přistihujeme se někdy, my starší, jak nostalgicky vzpomínáme na legendy, na celé divadelní epochy, delší nebo kratší, na osobnosti, na herce, režiséry, šéfy divadel, divadelní kritiky a tak dál. Jako by tu už nic takového nebylo a nebude. Jenomže z toho pocitu se divadlo nedá tvořit, nemělo by pokračování. V tom je divadlo podobné životu, jako všecko, co z opravdu žijících lidí opravdu vzniká.

Takže to nevidím tak pochmurně. Možná děláme nedokonalé divadlo a píšeme nedokonalé drama. Taky žijeme v nedokonalém světě. Bůh ví, k čemu to všecko povede. Ale snad jde o to aspoň o něco usilovat. A nechat tady svou stopu pro ty, co zákonitě přijdou.\“

Loutkář 6/2014, s. 38–41.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.