Přelet nad loutkářským hnízdem

Kalfus, Pavel; Vyšohlíd Jiří; Schenková, Bela; Dvorská Dietrich, Marta; Bečka, Marek; Böhm, Jiří: Ze vzpomínek kolegů a studentů

Pavel Kalfus

S Markétou jsem v Naivním divadle spolupracoval poměrně často. Byla kmenovou režisérkou a několik inscenací se nám povedlo natolik, že ve své době byly i oceněny. Švec Dratvička, Poslechněte, jak bývalo, Turandot ukrutnice, to jsou ty nejlepší a nejznámější, ale bylo jich podstatně víc.

Byla šéfkou uměleckého souboru, režisérkou, ale formovala se z postu herečky a to byl její fenomén v režijní práci. Proto uměla být k hercům tvrdá a zároveň si uvědomovala, kam až může. Sama jako herečka byla velmi dobře vybavena, dobře pracovala s hlasem, zpěv jí nedělal potíže a dobře dovedla vodit loutky – právě končila éra \„javajek\“, kde byla požadována detailní přesnost, vytvářející jakýsi akademický styl, (někdy nazývaný herecká manýra). Tato šikovnost v této době byla velmi užitečná a zároveň konzervativní. Nové inscenace, které používaly odkrytou animaci, začaly vyžadovat jiný vztah k loutkovému materiálu, jinou animaci loutek, ale Markétu to nezaskočilo. Uměla se poučit, byla pracovitá a ctižádostivá. Naivní divadlo často používalo práci externích režizérů: Středa, Makonj, Krofta, Vašíček, ale i zajímavé režiséry z jiného divadelního druhu: Horanský, Kačer, Rajmont. Spolupráci s nimi si nenechala ujít. Sama věnovala kreativním úkolům, inscenacím, které režírovala, typické znaky své osobnosti. Organizaci, kterou měla v malíčku, dovedla radostně uplatňovat ve chvílích, kdy režírovala \„celosouborovku\“. Ve své generaci byla značně nadprůměrně vysoká (dnes je to normální výška) a možná i to ji podpořilo v tom, že dovedla tak samozřejmě organizovat a velet. Ale když byla této povinnosti zbavena, přestala být dámou a uměla i zlobit. Nikdo si k ní moc nedovoloval a nikdy se nenechala odstavit na druhou kolej. Uměla také dobře neslyšet.

Jako režisérka nechávala si od nás (scénografů) nabídnout celou vizuální část inscenace. Hlavním bodem vzájemné domluvy bylo určení žánru a druhu loutek, od kterého se pak odvíjelo prostorové řešení, eventuálně kostýmy. To je více méně standardní způsob spolupráce, ale byla tam vždycky důvěra. Neměla ambice vyjadřovat se výtvarnými prostředky, ale byla ke scénografům pozorná a nabízené prostředky se snažila využít. Když s některým třeba dílčím nápadem nesouhlasila, nemělo smysl dále ho prosazovat. Bylo třeba nabídnout něco jiného.

Měla ráda jasnost prostředků, přehlednost děje a důsledné vysvětlení problému. V tomto ohledu ji většinou nemohli pomoci výtvarníci, ale Iva Peřinová. Ta pro inscenaci žila až do premiéry a dovedla jasně vysvětlit to, o co třeba Shakespearovi jde (Komedie omylů). Ale musím se přiznat, že poslední léta preferuji, když v divácích zůstane něco nedořečeného, tajemství.

Před lety jsme s Markétou cestovali po Francii s divadélkem po dětských zařízeních, dvěma auty čtyři lidé a fundus představení. Posléze nás dohonil ideologický dohlížitel. Já s Markétou jsme měli vzadu vyndaná sedadla, takže k nám se nevešel. 80 dní jsme téměř každodenně seděli vedle sebe v autě. Prohovořili jsme kde co. Markéta se toho o mně dozvěděla asi poměrně hodně a já o ní rovněž. Dozvěděl jsem se o mnoha životních zástojích. Ale třináctých komnat měla jistě několik. Myslím, že do nich nepustila nikoho.

Myslím si, že na světě neexistuje lidská bytost, která by o Markétě věděla všecko.

Jiří Vyšohlíd

Moje první setkání s Markétou, a to jako režisérkou i herečkou, se odehrálo v roce 1964 ve Středočeském loutkovém divadle Kladno, kam jsem nastoupil po absolvování loutkářské katedry DAMU, jak bylo tenkrát zvykem, \„na umístěnku\“. Takže první šoky ze setkání s profi prostředím loutkového divadla (rok 1964!!!) včetně toho, že mojí první rolí byl námořník Jeff z \„Bleděmodrého Petra\“ – ovšem v činoherním provedení (živák) a já jsem šel na školu asi jako jeden z mála kvůli loutkám! Takže setkání s Markétou patřilo na Kladně k nejpříjemnějším okamžikům. Bohužel si nevzpomínám na konkrétní věci – je to příliš dávno. Co ale určitě vím, že jsem Markétu obdivoval taky jako loutkoherečku. Měl jsem za sebou školení od Emila Havlíka z ÚLD, a tak jsem byl potěšen setkat se s někým, kdo hru s loutkou cítí stejně.

Bohužel jedna kladenská sezóna byla poslední příležitostí setkat se s Markétou pracovně. Dál už následovala jen přátelská setkání na festivalech a hostovačkách, kde jsem měl možnost zhlédnout některé z Markétiných opusů v Naivním divadle v Liberci. Pak už jsem spíš jen slyšel od jiných slova chvály na její působení na škole. A to chvály nemalé.

Vzpomínám na ni s obdivem a láskou.

Bela Schenková

Má osobní vzpomínka na Markétu Schartovou pochází z roku 1985. Když jsme se jako studenti DAMU doslechli, že s námi bude Markéta zkoušet představení Loupežníci na Chlumu, nastalo velké vzrušení a očekávání. Vše bylo tak, jak tamtamy hlásaly.

Markéta přerušila stereotyp, který v té době na škole vládl, vlila do nás novou energii, ale hlavně vedla dialog, z kterého vznikaly nápady všech zúčastněných. Atmosféra při zkoušení byla příjemně uvolněná a ponoukala k nápadům, otevřenosti, vstřícnosti, zvídavosti a radosti. Co víc si přát?! Markéta věděla, co dělá… Vydolovala z nás maximum a my jsme si vzpomínku na tuto dobu uchovali dodnes.

Markéta patří k těm, kteří dobrodružství na jevišti celý život podnikají, přivážejí a nabízejí. Nezůstala nikdy stát na místě, ale kráčela celý život dál. K tomu je ovšem nutné mít nejenom talent, ale i odvahu a chuť.

Markéto, objímám tě.

Marta Dietrich Dvorská

Před pětadvaceti lety – v roce 1989 – jako by to bylo včera – režírovala paní profesorka Schartová na loutkářské katedře studentské představení. Já jsem jí asistovala…

Vybrala pro nás, studenty čtvrtého ročníku, Tylovu hru Lesní panna aneb cesta do Ameriky. (Titulní postavou této žertovné báchorky je nadpřirozená postava – víla – lesní panna Jasana.)

Paní režisérka: A teď Jasana tím kouzelným proutkem pořádně švihne učitele Isidora přes zadek.

Asistentka: Ale… Mohu?… zdá se mi neúměrné, když kouzelná víla – lesní královna – používá fyzickou sílu. Nemusela by se přece snižovat k takovým lidským metodám.

Paní režisérka: I bohyně na Olympu byly občas kruté. Někdy lidé na jinou sílu neslyší. A vůbec – královny si mohou dovolit všechno!

A protože paní režisérka a maminka mají vždycky pravdu, Jasana Isidora samozřejmě proutkem švihla. Markéta Schartová byla prostě nezpochybnitelnou autoritou. Byla a je královnou loutkového divadla!

Marek Bečka

Na úplně první setkání si nepamatuju, přebil ho zážitek z klauzur těsně porevolučních, které se konaly v Řeznické. Jako čerstvý absolvent jsem všechno věděl a znal a s chutí diskutoval. Markéta tam měla, mimo jiné, inscenaci Poslechněte, jak bývalo (alespoň myslím, že to bylo ono) a studenti hráli s marionetami vypůjčenými z fundusu, pravděpodobně libereckého. A já, chtěje nějak neotřele pojmenovat tu práci, nazval jsem Markétu fundusovou režisérkou. Hned potom, co jsem to vyslovil, mi došlo, jak urážlivě to zní, a snažil jsem se celou situaci nějak zachránit. Nepodařilo se mi to, jenže Markéta se zasmála, břitce mi odpověděla, a pak mi tu chvilku občas s potutelným úsměvem připomínala. \„Co bys chtěl od fundusové režisérky…\“.

Markéta jako učitelka byla především neúnavná. Jakmile se jí zdálo, že by práce studentů mohla být jen mechanická a nic nového by nepřinesla, hledala jiný postup, jiné možnosti. Své studenty měla ráda tím správným, spravedlivým způsobem. Oceňovala pracovitost, ale uměla také studenta potrestat, když si to zasloužil, a po zvážení všech pro a proti se s ním dokázala také rozloučit. Sledovala své žáky i dál po škole, měla o nich přehled a jemně jim, pokud to potřebovali, dál pomáhala. Za to všechno ji studenti milovali a milují.

Kdybych napsal, že to byla jedna z nejúžasnějších žen, se kterými jsem se v životě potkal, bude to pravda, a přece to nevystihuje nic. Markéta byla žena, která se prosadila v mužském světě, a přitom neztratila nic ze své ženskosti, byla energická a uměla být tvrdá na sebe i na druhé, jenže byla zároveň dobrá a spravedlivá. Uměla odpouštět a nemstila se. Byla chytrá a nedávala to ostatním moc najevo, uměla nenápadně pomoci a poradit, a k tomu všemu měla úžasný smysl pro humor.

Markéto, děkuju.

Jiří Bohm

Markéta Kočvarová Schartová, mezi studenty přezdívaná Schartys nebo Scharkéta. Elegantní dáma, často viděná s šálem kolem ramen, obdařená přirozenou autoritou, oplývající obrovskou energií a smyslem pro organizovanost. Rovněž milovnice opery, dobrého vína a francouzského jazyka. Poprvé jsem se s ní setkal v pátek 28. března roku 2008, kdy probíhalo první kolo přijímacího řízení. Atmosféra tam byla nebývale příjemná a pro mě samého nezapomenutelná. Myslím, že jsme vlastně jedni z mála studentů, kteří něco takového vůbec

mohou říct. A za to vděčíme zejména Markétě Schartové. Jsem nesmírně rád, že i přes výrazný věkový rozdíl si vůči nám nevytvořila odstup, nýbrž se nám stala osobou velmi blízkou.

A to, že k nám měla blízko i ona, dokazuje už jen způsob, jakým nás oslovovala: \„Mí oblíbení studenti\“. Těmito hřejivými slovy začíná první dopis adresovaný mně a mým spolužákům po prvním roce stráveném na DAMU. Každé léto jsme totiž netrpělivě čekali na dopis, v němž Markéta hodnotí uplynulý rok. Byla to taková tradice a troufám si tvrdit, že každý z nás se těšil nejen na slova v něm obsažená, ale i na fakt, že nám vůbec do schránky přijde nějaký dopis. Velmi vytříbený styl, jazyková vybavenost, obratnost, a vůbec psychologická linka dopisu jakoby kopírovaly kvality Markétina pedagogického talentu.

Markéta coby vedoucí našeho ročníku jednoduše splňovala všechny předpoklady dobrého manažera. Pečlivě plánovala, organizovala, vedla a v neposlední řadě motivovala. Již v prvním ročníku nám umožnila stanout na profesionální divadelní scéně. Seznámila nás s celou řadou inspirativních lidí, kteří ovlivnili naše divadelní vnímání a v konečném důsledku i naše směrování. A čeho si velmi považuji, vedla s každým z nás – ačkoli jsme byli naprosto odlišní – takový dialog, jaký jsme potřebovali a jaký nás hnal kupředu. Ve škole jsme si chodili promluvit \„na kůži\“, což byla šifra pro pohodlnou sedačku v kanceláři alterny, a když jsme si od DAMU chtěli odpočinout, šli jsme společně do hospody. Co bych zde nerad opomenul zmínit, byl její smysl pro humor doprovázený notnou dávkou cynismu. V tradičním dopise po třetím ročníku nám například napsala: \„A já zjišťuji, že čím déle Vás znám, tím méně jsem k Vám kritická. Tak nevím, je to tím, že jste opravdu dobří, nebo já podléhám stařeckým emocím? Ve vašem vlastním zájmu předpokládejte tu druhou možnost.\“

Strávili jsme překrásné čtyři roky na DAMU, které jsme završili inscenacemi, o nichž se mluví dodnes a z nichž jednu dokonce stále uvádíme. Zapomněl bych Vám říct, Markéto, že

poslední představení Já, hrdiny bylo zcela vyprodané. Dokonce jsme přidávali židle. A krom toho, že hrajeme stále jako ročník, divadlu se věnuje každý z nás. Na tom nesete velkou zásluhu.

Mohl bych jistě mluvit delší dobu, to by ale stejně nezměnilo fakt, jak moc si Vás vážíme a jak moc Vás milujeme. Závěrem si dovolím upravit jistou divadelní frázi. Jak Vás znám, docentko Schartová, tak byste nám s lehkostí, klidem a elegancí všem tady popřála: \„Zlomte vaz, mí drazí!\“

A já na to protentokrát musím odpovědět: \„Vem Vás anděl, Markéto!\“

Loutkář 6/2014, s. 34–36.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.