Přelet nad loutkářským hnízdem

Klíma, Miroslav: Markéta Schartová v roli pedagoga

Složitost umělecké pedagogiky je známá odnepaměti a opakovaně řeší spor mezi normativními tendencemi a nezbytností obhajovat prostor na permanentní experiment. Kultivovat talent a podílet se na výchově budoucích umělců je tedy úkol nadmíru těžký a složitý. Je z oblasti, která při akcentu na uvolněnou kreativitu nesmí vynechat jakoukoli příležitost k racionální reflexi, protože musí chápat tvorbu jako akt plného vědomí, nikoli ovšem vědecký, deskriptivní či naplánovatelný, ale obeznámený, vědoucí. Vědoucí si značného počtu doposud neznámých, často jen naznačených či dokonce náhlých asociativních souvislostí. A to nikoli v rovině dopředu analyzující, ale svobodně tvořivé.

Ani v historii proslavené školy a dílny nakonec nevychovávaly nové umělce tím, že učedníci kopírují Mistra, ale tím, že si talent našel svou cestu tu v návaznosti na Mistrovi, tu v kontrastu s Mistrem. Vždy se ovšem uplatnilo to, že návody a poučení nad vynikajícími díly jsou nezbytné a obohacující, neboť vnímavým odhalují procesy, vrstvy, principy díla, a tak otevírají nové možnosti. Avšak chápány jako návod na vytvoření dalšího geniálního díla neomylně selhávají. V podstatě každé nové velké a trvale působící umělecké dílo vyžaduje novou odpovídající uměnovědnou teorii. Nebojme se této skutečnosti, neboť skutečně velkých uměleckých děl hodných tohoto označení se rodí minimum. Bohužel si je obklopujeme a špiníme balastem děl populárních či dokonce záměrně popularizovaných, které jsou nejspíše a mnohdy jen lepšími tu horšími odvary děl excelentních. Pokud nejde o schválnosti křečovitých jinakostí či dokonce podvody. Ale i ty k umění patří.

Trojí vrstva v pohledu na studium divadelnosti, ke kterému směřuje dnešní pedagogické myšlení a zkušenosti některých kateder, se skládá z citlivé a navýsost individuální kultivace talentu, rozvoje psychosomatických schopností i dovedností a ovšem z vědomostí, širokých znalostí přesahujících úzký oborový zájem. Výjimky samozřejmě i tady lze identifikovat.

Pedagog se pro svoji činnost na tomto poli kvalifikuje různě. Jedna z možností je nepřehlédnutelné dílo, které za ním stojí či v němž nadále pokračuje. V této oblasti se docentka Markéta Kočvarová-Schartová mohla prokázat v řadě divadelních profesí. V herecké žije doposud řada pamětníků jejích vynikajících hereckých a animačních dovedností především v kladenském divadle. Jako režisérka promluvila jednak do trendu zrovnoprávnění loutkového divadla ostatním druhům, jednak se věnovala růstu autorského talentu Ivy Peřinové. Tu první snahu lze doložit inscenacemi, které spolu s díly Josefa Krofty našly právem ohlas jak divácký, tak i v odborné veřejnosti. Například O věrném milování Aucassina a Nicoletty, Turandot ukrutnice, Komedie omylů, Markéta Lazarová, a v druhé linii jsou to představení jako Poslechněte, jak bývalo, Putování dona Juana aneb Epidemie sevillská, Pohádky na draka.

V divadelním provozu prokázala značné šéfovské kvality, neboť projevila schopnost řídit loutkovou scénu Naivního divadla v Liberci vedle populárního Studia Ypsilon tak, že tato tvorba nežila ve stínu slavnějšího souboru (ostatně i souborové prolínání bylo obvyklé), ale byla uznávaným subjektem, což se naplno potvrdilo po odchodu Ypsilonky do Prahy. Uměla vytvořit prostor i pro jiné poetiky než její, například inscenace tzv. mateřinek, které se staly jednou z charakteristik Naivního divadla s řadou významných ocenění a s ohlasem především dětských diváků. (Polák, Kalfus) Pečovala o soubor a jeho růst v jednotlivých osobnostech, což je pro budoucí pedagogiku velmi důležité (Z. Schmidová, J. Hoskovcová, K. Novák, H. Fantlová, Z. Peřina, J. Švec, D. Palenčár, M. Kopecký, V. Poul a další). Spolupracovala s dramaturgií až tak, že vedle píšícího ředitele O. Augusty spojila své tvůrčí síly s I. Peřinovou, nejuznávanější autorkou v této oblasti. Ve své šéfovské funkci vítala – nikoli jako konkurenční – hostování jiných režisérů a pozvala řadu významných osobností. (J. Kačer, M. Horanský, K. Makonj, P. Vašíček, J. Krofta, I. Rajmot a další.)

Toto vše dohromady se stalo základem pedagogického působení M. Schartové na katedře alternativního a loutkového divadla divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze, kterou v týmu Josefa Krofty pomáhala nově po roce 1989 vybudovat. Ujala se na dlouhou dobu nejprve sama starosti o hereckou práci s loutkou, a to nikoli jako pouhou řemeslnou dovednost, ale především jako prostředek pro nejlepší možné vyjádření obsahu sdělení, které je směřováno k divákům pomocí strukturovaných divadelních obrazů. Opakovala, že nejde o nácvik animačních schopností v podobě mechanické – dovednosti lze podle ní při dostatečném zájmu a vůli nacvičit dle konkrétní potřeby inscenace – ale jde o hledání možností, jak skrze loutku oživenou v subjekt sdělit to, co nelze sdělit tak jasně, bohatě, nápaditě a lapidárně hereckou postavou. Vytvořila a realizovala svůj cyklus jakožto variantu studijního programu a nazvala ho „Divadlo herce a loutky“. Nebyla pedagogem, který se snaží ovlivnit posluchače, aby sledovali, rozvíjeli a rozmnožovali její inscenační styl. Naopak jejím cílem bylo objevování růzností s tím, že za nejdůležitější považovala souznění s vnitřním ustrojením mladého tvůrce. Čili nevytvářela svou školu, ale otvírala dveře a okna svěžím nápadům. Trvala ovšem vždy na schopnosti reflexe a sebereflexe, takže naplňovala ideu školy jako místa vědomého poznávání a objevování. Proto tak ráda spolupracovala s ostatními kolegy katedry. Ze své zkušenosti vždy chápala a prosazovala u studentů nezbytnost týmové divadelní spolutvorby. Vzájemné provázanosti.

Příjemným ohlédnutím pedagoga za svým dílem je nepochybně řada zajímavých inscenací a absolventů, kteří našli svou cestu a stali se inspirující součástí vývoje divadelních aktivit v nejrůznějších oblastech, podobách a experimentech současného divadla. Diváci a studenti si jistě vzpomenou z posledních let na inscenace Čardym Niny Sadur, Divadlo Noir Johna Sinclaira, Titus Andronicus_Let mouchy Williama Shakespeara, Hra Ondřeje Lážnovského, Velmi společenské tance Jiřího Havelky, Krajina paměti – Paměť krajiny, společný česko-polský projekt, My funny games autorská inscenace, Já, hrdina – česká (mašín)érie, Masakr v Paříži Christophera Marlowea a další. Pro spravedlivost by bylo vhodné, avšak nemožné vyjmenovat všechny studenty a absolventy, kteří nepochybně cítí, že byli svojí docentkou Markétou Kočvarovou-Schartovou ovlivněni a vzpomínají na její pedagogický podíl na jejich uměleckém vývoji. Byla jich velmi slušná a dnes již reprezentativní řada.

Pedagogické gesto M. Schartové lze charakterizovat jako řízená, záměrná, citlivá a energii rozdávající spoluúčast na sebehledání a opatrovnická péče naplněná citlivostí k mladým kreativním tvůrcům na počátku cesty.

Loutkář 6/2014, s. 32–33.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.