Přelet nad loutkářským hnízdem

Malíková, Nina: Šťastná divadelní zastavení s Markétou

K životnímu jubileu Markéty Schartové (nar. 20. 4. 1934) jsme již delší dobu připravovali materiál, který by se dotkl její tvorby (a vztahu s další významnou dámou českého loutkového divadla – Ivou Peřinovou, se kterou ji pojilo nejen kolegiální pouto, ale také řada velmi úspěšných inscenací), její pedagogické práce a stop, které zanechala v lidech, kteří měli to štěstí se s ní potkat.

Dávali jsme dohromady někdy neuchopitelné střípky ze setkání, práce, pomoci ostatním. Řada lidí nám ještě slíbila vyprávění o její životní pouti – nejvíce jsem si slibovala od začatého a už nedokončeného rozhovoru s Karlem Brožkem – někteří poslali povzbuzující gratulace a zdravice. Věděli jsme, že již delší dobu Markéta zápasí s ubýváním sil a všichni jsme se báli, aby místo článků k jejím narozeninám jsme se nakonec nemuseli smířit se smutným faktem. Obavy se staly skutkem. Markéta, která si nikdy nestěžovala, nikdy nikoho svými bolístkami a trápeními nezatěžovala, odešla (12. 11. 2014) 80 let mladá, důstojně a tiše, hrdá a nezlomená až do posledního okamžiku.

V životě neměla nic zadarmo, ale nikdy to nám, kteří jsme možná měli někde na počátku šťastněji rozdané životní karty, nedala najevo. Působila jako silná nepochybující osobnost, jejíž vnitřní zranitelnost jsme mohli jenom tušit. Byla kritická k sobě a kritická ke svému okolí – s jednou výjimkou – tou byli „její“ studenti, které bránila vždycky jako lvice. Myslím, že se po úspěšné režijní kariéře doslova našla v práci ve škole. Byla důstojnou, spravedlivou a chápající učitelkou, docentkou, děkankou, kolegyní. Nezapřela, že je původně herečkou – řada dalších postů byly i její role, které si někdy vychutnávala, někdy je s poslušností, která je daná dobrým hercům, a s precizností sobě vlastní „jen“ trpělivě absolvovala. Vážila si chytrých kolegů, kteří ji obklopovali, a jejich přátelství mělo pro ni velkou cenu. Nikdy si nepostěžovala, že neměla možnost vystudovat vysokou školu (jejími univerzitami byla doslova divadelní angažmá), a přesto nepřestávala na sobě soustředěně a cílevědomě pracovat – ať už to bylo při studiu jazyků, odborné literatury, kritiky, nebo jen prosté četbě literárních i dramatických děl. Dobře zpívala a uměla kouzlit s hlasem, výmluvná byla gestikulace jejích rukou se štíhlými dlouhými prsty. Rovná jako svíce s vysoce vztyčenou hlavou. Měla rozhodně i literární talent a její postřehy z loutkářských festivalů v časopise Loutkář si v ničem nezadají s „profesionálními“ kritiky. Pro všechny, kteří jsme měli možnost znát ji trochu blíž, byla prostě jen Markétou, ale byl to pro nás pojem shrnující všechno, co její bytost obnášela – zkušenost, nadhled, humor, soudnost a pochopení.

Ale nebyla to nedotknutelná „železná lady“ – měla pochopení pro trápení, lásky i omyly. Nesnášela ale vytahování se, svatouškovství či neupřímnou ušlápnutost. Nikdy neobtěžovala svým soukromím a starostmi, byla prostě správný vůdce, který nesmí dát najevo pochyby, i kdyby ho sebevíce uvnitř trápily. Jakkoli se zdá, že to s rolí vůdce, v tomto případě vůdkyně, nejde dohromady, Markéta nikdy nepotlačovala svou ženskost – ve svých režiích, funkcích i v životě.

Moje první setkání s ní a její prací bylo neuvědomělé. Měla jsem to štěstí, že jsem byla očitým svědkem reprízy dnes již legendární inscenace Smrti Tintagilovy v Brožkově režii (a Tománkově výpravě) na festivalu doprovázejícím v roce 1969 kongres UNIMA v Praze, který byl na dlouhou dobu naším posledním kontaktem se zahraničními loutkáři. Markéta Schartová v inscenaci hrála statečnou sestřičku vězněného Tintagila. Scéna, v níž se loutka její Ygrain snaží dobušit na zavřená obrovská železná vrata, za kterými se marně dovolává její pomoci utýraný bratříček, byla v naší společensko-politické situaci natolik výmluvnou metaforou, že zvedla celou sovětskou delegaci ze sedadel a donutila k odchodu. Neušila jsem tenkrát, kdo hrál Ygrain, ale na přesvědčivou práci s loutkou (šlo o velmi stylizovanou tyčovou figuru, která neskýtala mnoho pohybových možností), na to zoufalé gesto plné emocí si pamatuji dodnes.

Je možné, že jsem za sporadických návštěv Středočeského loutkového divadla na Kladně viděla hrát Markétu ještě vícekrát, ale v paměti mi uvízly až její práce spojené s Naivním divadlem v Liberci. Bylo to v 80. letech, kdy byla opravdu na vrcholu svých tvůrčích sil a udivovala diváky a kritiky jedním výtečným představením za druhým. Začalo to půvabnou a hravou inscenací Poslechněte, jak bývalo (1978) inspirovanou kramářskými písněmi, kde uplatnila svůj smysl pro nadsázku i muzikálnost, přes oceněnou inscenaci Čert, Káča a beránkové (1980), kde v její režii excelovala v roli Káči její oblíbená herečka Helena Fantlová, následovaly v rychlém sledu Pohádky na draka (1980), které odstartovaly pouť tohoto titulu Ivy Peřinové po množství profesionálních i amatérských scén u nás i v zahraničí, „souborovka“ O věrném milování Aucassina a Nicoletty (1981).

Představení O věrném milování Aucassina a Nicoletty jsem shodou okolností viděla až na festivalu v Charleville-Mézières na počátku 80. let, a s pobavením sledovala reakce publika, které se rozdělilo na dvě skupiny – jednu, která absolutně bez výhrad přijala hravé převyprávění starofrancouzské chantefable, a druhou (sestávající z loutkářských tradicionalistů) vyděšenou a pobouřenou z toho, jak si mohou loutkáři tolika způsoby dělat legraci z něčeho tak vážného, jako je strastiplný příběh těžce zkoušené osudové lásky! Není třeba dlouze dokazovat, že právě rozpustilý duch tohoto textu, který už v originále jemně persifluje známý příběh Tristana a Isoldy, se potkal v osobě Markéty Schartové s jeho jedinečnou interpretkou. Markéta – režisérka zde zúročila všechno, co v sobě po léta jako herečka pečlivě ukládala – zpěvnost, lyričnost, schopnost předat práci s loutkou založenou na výrazné expresi, citlivost k jevištnímu partnerovi, smysl pro nadsázku a jevištní zkratku, kterou tolik obdivovala u Studia Ypsilon, jehož práci na liberecké scéně pozorně sledovala, a v neposlední řadě přehledné aranžmá několika se prolínajících divadelních rovin.

O věrném milování Aucassina a Nicoletty zahájilo úspěšnou éru Markéty Schartové režisérky, kdy dávala – už i jako umělecká šéfka souboru – sobě i souboru, na jehož růstu se programově podílela, stále náročnější úkoly. Následovala Turandot (1982) s nezapomenutelnými výkony Vlasty Špicnerové a Zdeňka Peřiny, Markéta Lazarová (1983) s překrásnými štíhlými loutkami Ivana Antoše, Putování dona Juana (1985), Sedmero krkavců (1987) a konečně vzhledem k okolnostem (premiéra byla v dubnu 1989!) velmi statečná inscenace Ze života hmyzu (1989), ve které režisérka, autorka i soubor dali naprosto jednoznačně najevo svůj občanský postoj i kritický názor na stav společnosti.

S Markétou Schartovou – jako s již renomovanou režisérkou, jsem se setkala po letech, tentokráte jako dramaturg, v Divadle Lampion na Kladně. Bylo to v jakémsi mezidobí, kdy odešla z Naivního divadla a věnovala se plně práci na nově koncipované katedře alternativního a loutkového divadla. Setkaly jsme se celkem třikrát – na Bruncvíkovi Jarmily Čermákové (1994), na Začarovaném volovi Jany Synkové (1996) a Sněhurce (1997) v adaptaci Jana Schmida. Obě poslední inscenace byly velkým diváckým úspěchem a znamenaly v repertoáru Lampionu výraznou barvu. Markéta je vytvořila „lehkou rukou“, s řadou hereckých i loutkářských fórů. Myslím, že to bylo všechno i tím, že jí s námi a nám s ní bylo na Kladně, kam se po létech takto úspěšně vrátila, dobře.

Třetí část mých zastavení s režiemi Markéty Schartové patří Divadlu Minor, které se na počátku milénia snažilo (i díky výraznému přispění právě Markéty Schartové) o větší propojení této scény s nově se profilující katedrou KALD DAMU. Měla jsem možnost zpovzdálí sledovat zkoušky na inscenaci Rozum a štěstí (Markétina nejen režie, ale i vlastní adaptace Werichovy pohádky), které probíhaly v ještě nezprovozněném novém prostoru Divadla Minor ve Vodičkově ulici. Inscenace z roku 2000, ve které dominovaly vůdčí herecké osobnosti divadla (Vlasta Špicnerová a Zuzana Skalníková), dala řadu příležitostí mladým hercům, kteří teprve do loutkářského života vstupovali. Další inscenace, pod kterou byla Markéta Schartová v Minoru podepsaná jako režisérka, bylo o rok později Sedmero krkavců (2001), kde se představil hned celý ročník studentů KALD včetně tehdy ještě studenta Roberta Smolíka, který zde vytvořil jako svou absolventskou práci překrásné řezbované loutky, které jsou dodnes ozdobou na našich i zahraničních loutkářských výstavách. To už bylo období, kdy se Markéta věnovala naplno škole a její režie, či spíše citlivý pedagogický dozor, byly spojeny s klauzurními pracemi studentů KALD – ať už v Divadle v Řeznické (Poslechněte, jak bývalo), Dejvickém divadle (Švec Dratvička) či na školní scéně (mj. Písničky s lidojedem).

Popsat bohatý a naplněný život a tvorbu Markéty Kočvarové-Schartové je úkol nad mé síly. Nejdou mi z hlavy všechna ta oficiální, společenská i neoficiální setkání s ní, probírám se dlouhým seznamem rolí (její Salome ve Vašíčkově režii Černošského pánaboha v Naivním divadle v Liberci!), a stále na něco zapomínám. Jedno je ale jasné – jsem moc ráda, že jsem se mohla s touto osobností ojedinělého talentu potkat a někdy se k ní snad i přiblížit.

Loutkář 6/2014, s. 30–31.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.