Přelet nad loutkářským hnízdem

Drtina, Michal: Festival plný impulsů

Ve znamení zajímavých divadelních podnětů, několika diskusí a 450. výročí narození Williama Shakespeara se nesla devatenáctá Babkárská Bystrica 2014. Anglickému dramatikovi byly v doprovodném programu věnovány tři akce, výstava Shakespearové prechádzky v snoch, promítání filmu Hamlet podniká finského režiséra a scenáristy Aki Kaurismäkiho a mezinárodní konference Wiliam Shakespeare a jeho interpretace v loutkovém divadle. V hlavním programu potom inscenace Sen noci svatojánské polského Teatru lalek Banialuka v Bielsku-Białej.

Výjimečné postavení v programu letošního festivalu mělo site specific Začnite s vysťahovaním. Autorský projekt studentů loutkoherectví a scénografie Katedry loutkové tvorby VŠMU Bratislava, Ateliéru klaunské scénické a filmové tvorby JAMU Brno a Konzervatoře Jána Levoslava Bellu v Banské Bystrici vznikl pod režijním a dramaturgickým vedením Kataríny Autilisové a ve výtvarném konceptu Markéty Plaché v prostoru zámečku Radvanských. Projekt byl věnovaný 70. výročí Slovenského národního povstání, k čemuž odkazoval i jeho název. Vycházel totiž z hesla, kterým 29. srpna 1944 v osm hodin večer vydal Ján Golian rozkaz k ozbrojenému vystoupení slovenské armády proti německým okupačním jednotkám, a tím začalo SNP: „Začnite s vysťahovaním… mesta, štátu, myšlienok v hlave, špiny v duši. Povstaňte!“ Interpreti v uvedeném projektu balancují na hranici strachu a odvahy, odporu a podrobení se, lásky a nenávisti, zkoumají vztahy mezi lidmi ve vyhroceném období války, pokoušejí se o svůj pohled na události, na zlobu, utrpení i osudy obyvatel Banské Bystrice ve vypjaté době, a přestože spíše alternativní, patřil k mým největším zážitkům, a to především výběrem tématu.

Vlastně celý festival byl pro mne zajímavý především tím, že zařazené inscenace v dětské i dospělé části obsahovaly zajímavá společenská témata, třebaže ne každé provedení mi konvenovalo. Z osmnácti představení bylo pouze jedno takzvaně odpočinkové, a to inscenace Mironescópio: The Love Machine portugalské skupiny A Tarumba – Teatro de Marionetas, Lisabon. Jako by se Loutkové divadlo na Rázcestí v Banské Bystrici usilovně bránilo možné budoucnosti, ve které vyrůstají děti bez fantazie a z nichž se následně stávají jedinci, kteří udělají jen o málo víc, než co jim vnukne schopný manipulátor.

O impulsu prvního setkání s divadlem

Je-li pro dítě divadlo způsobem poznávání světa, pak by se první festivalový impuls dal také nazvat impulsem poznávacím. Nabídl celkem čtyři inscenace pro nejmenší diváky.

Banskobystričtí se již několik let zabývají divadlem pro věkovou skupinu dětí od 10 měsíců do 3 let. A právě tomuto publiku byly určeny dvě inscenace Akvabatolárium Bábkového divadla na Rázcestí a Klipi-Klapi, Klipi-Klap maďarského Loutkového divadla Bóbita, Pécs. Obě zmíněné inscenace používají stejný přístup k dětskému divákovi: umožňují dětem ve vymezeném prostoru volný pohyb a ty, přiměřeně svému věku, vnímají nabízené podněty rytmických zvuků, opakujících se hlásek, slov nebo celých rýmů, melodických popěvků či hudebních námětů, a pokud chtějí, aktivně se představení účastní. Odvážnější mají možnost vydat se na větší „průzkumnou výpravu“, ti méně odvážní se drží v blízkosti svého rodiče, s jehož přítomností představení počítá.

Další dvě inscenace, tedy Kolo, kolo mlýnské polského Divadla Atofri z Poznaně a O beránkovi, který spadl z nebe Naivního divadla Liberec, jsou určeny dětem od dvou let a ve svém principu nepočítají v rámci představení s interakcí dětí, tu si nechávají až po jeho skončení. Snaží se tak zaujmout malé sedící diváky střídající se směsicí zvuků, hudby, tvarů, barev a herecké akce. Liberečtí navíc také velmi zřetelným příběhem, který svým provedením baví i přítomné starší sourozence a rodiče.

Inscenace pro takto malé diváky mají svá specifika, která vycházejí z fyziologických potřeb a způsobu poznávání světa dětmi dané věkové skupiny. Bylo potěšující, jak tyto potřeby autoři zmíněných inscenací ctili a dokázali je využít ve prospěch společného setkávání dětí a jejich rodičů s divadlem. A tak mi na jazyku zůstala pouze otázka vhodnosti volby materiálů ve scénografii polské inscenace Kolo, kolo mlýnské a popisnosti scény maďarského Klipi-Klapi, Klipi-Klap. Šlo v ní o popisně iluzivní, barevně výraznou, skoro až kýčovitou látkovou nápodobu přírody, která však podle mého názoru nevybízela k hravosti ani k zapojení fantazie. U polské inscenace se mi v provedení scény naopak hravosti dostávalo, ale nerozuměl jsem zvolenému materiálu: dřevo, kamínky a kousky kovu jsou doplněny neosobním průhledným nebo modrofialově zabarveným plexisklem. Škoda, domnívám se, že je třeba dbát na estetiku scénografie a ovlivňovat tak estetické vnímání nejen dětí, ale především rodičů, a v uměleckém hledání se nepřizpůsobovat pouze funkčnosti.

O impulsu lidských vztahů

Pro děti bylo k vidění ještě dalších pět inscenací ve věkové kategorii prepubescence a dvě inscenace ve věkové kategorii pubescence. Dramaturgii festivalu se v tomto ohledu podařilo namíchat opravdu zajímavý a inspirativní vzorek inscenací, který ukázal na pestrost přístupů při zpracování příběhů pro děti a mládež. Potěšující bylo zjištění, že všechny zde uvedené inscenace využívají moderní loutkové postupy ke sdělení příběhu, neměly touhu pouze pobavit, ale předkládaly dětem vážnější životní témata. Například téma smrti v nonsensovém absurdním příběhu Dobrú chuť, vlk! banskobystrického Divadla na Rázcestí, téma vnitřní a vnější krásy v inscenaci Pes (Pří)tulák pezinského divadla Piki, téma prosté lidské touhy být milován v inscenaci Opravdu, aneb O chlapcovi, který kreslil Bratislavského bábkového divadla nebo téma hledání přátelství v inscenaci O rytíři bez koně Loutkového divadla v Košicích.

Většina z uvedených inscenací pro děti mladšího školního věku vznikla již v roce 2012 a za dobu, kdy se uvádějí, si odnesla mnoho ocenění z různých loutkových festivalů. Proto si dovolím zastavit se pouze u dvou představení z této kategorie.

Námětem bratislavské inscenace Opravdu aneb O chlapci, který kreslil byla na světovém kongresu ITI a ASSITEJ v Manile 2006 oceněná hra AAHR!!!. Inscenátoři bratislavské inscenace však změnili hlavního hrdinu z ptáka na chlapce. Domnívám se, že rozhodnutí nebylo právě šťastné. V úvodní části, v které chlapec vytváří svůj svět fantazie, tato změna problémy nedělá, ale postupem času se jednotlivé obrazy rozkládají na množství mikropříběhů, v nichž se ztrácí motivace přechodů mezi realitou a chlapcovou fikcí a v závěru, kdy se všichni mění na ptáky s lidskou hlavou, si už nejsem jist vůbec ničím, ani tím, po čem vlastně chlapec touží, co hledá a co nachází. Původní hra je přitom psána jako příběh ptáka, který touží najít přítele a místo, kde bude doma. O čem ale bylo představení, které jsem viděl?

Příběh O rytíři bez koně Bábkového divadla v Košicích byl orámovaný postavou spisovatele píšícího právě to, co se vzápětí začne odehrávat na scéně. A pravděpodobně postava spisovatele je důvodem scénografického konceptu, který tvoří zmenšená knihovna. Ta je sice využívána umně a zdánlivě vytváří mnoho variabilních prostředí, ale její vztah k příběhu mi unikal, stejně jako postava spisovatele, který se ke konci hry již nevrátil a jeho linie zůstala nedořešena.

Obě zmíněné inscenace svým pojetím posouvají původní textové předlohy. V prvém případě jsem si kladl otázku týkající se čitelnosti nového konceptu, u druhé jsem se ptal, zda zvolená scénografie a přidaný rámec podporují přijetí inscenace.

O impulsu revolty

Jak se zdá, současná tvorba pro děti a mládež se nedrží standardního pojetí pohádek, ale porušuje zažité konvence klasických pohádkových schémat, přičemž hry reflektují přirozený rostoucí zájem dětí o reálné lidské vztahy. Tento zájem potvrzovaly mimo jiné i reakce na dvě představení pro pubescenty: Alenku podle knihy L. Carrolla Alenka v říši divů souboru VŠMU Bratislava a Marvina Divadla loutek Ostrava. A právě Marvin tanečníka a performera Dudy Paivy byl pro mne příjemným překvapením. V programu k inscenaci autor přiznává inspiraci vlastními autentickými vzpomínkami na dětství a povídkami britského spisovatele Sakiho. Zpracování, v němž kombinuje speciální loutky s tancem, je pro tohoto autora typické, stejně jako loutky z pryžové pěnové hmoty. Scéna, loutky i kostýmy vychovatelek jsou dimenzovány tak, že Marvin v jejich kontrastu vypadá jako malý chlapec. O to víc vynikají přísné výchovné metody, kterými se vychovatelky snaží Marvina usměrňovat: mučí ho hladem, zamykají jej do klece či se snaží nůžkami vystřihnout jeho tetování. Ale mají jednu slabost: milují Mickey Mouse, zhmotnělou postavu z dílny Walta Disneye, kterou dostane Marvin jako dárek k narozeninám od svých rodičů. Fakt, že rodiče místo osobní gratulace pošlou pouze dárek, však probudí Marvinovu revoltu proti zažitému řádu dospělých a začíná si uvědomovat sám sebe, utíká do své fantazie, prožívá první lásku. Reakce dětských diváků v hledišti byly od začátku velmi silné a dalo se podle nich usuzovat, že je pro ně příběh čitelný, přestože se v inscenaci hovoří pouze pohybem. Kladné hodnocení ostatně potvrdilo i rozhodnutí dětské poroty, která tomuto představení udělila první místo, možná i proto, že jejím členům byl Marvin věkově blízký a s jeho problémy souzněli.

Z mého pohledu je však příběh v několika místech nedořešený a na scénu se dostávají postavy na základě jednání, které není zcela čitelné. Stejně tak je pro mne nečitelná utržená ruka staré chůvy.

O impulsu témat

Loutková divadla se postupně navracejí k tvorbě pro dospělé a zdá se, že se jim daří bojovat s léty zažitým klišé, že tento typ divadla je určen pouze dětem. Jak bylo vidět na jednotlivých produkcích, i loutkové divadlo pro dospělé může nabízet širokou škálu inscenací a rozmanitost témat. K vidění bylo lehce erotické představení pro pobavení Mironescópio: The Love Machine portugalského souboru A Tarumba, dále melodramatický příběh zrazené lásky, který prezentovala nezávislá skupina Odivo Láska P a vášeň B, loutková feérie slavné komedie W. Shakespeara Sen noci svatojánské Teatru lalek Banialuka v Bielsku-Białej, náboženské mystérium o pravdě a strachu Bartimejove pašie Andreje Kalinky a Ivana Martinky a jejich bratislavského uskupení Med a Prach. Nebo kovově drsná inscenace Hygiena krve brněnského Divadla Líšeň, ve které je využito prolínání původních textů nacistických pohlavárů s texty současných neonacistických webových stránek. Tímto srovnáním se z pouhého připomínání historie stalo aktuální téma, na které je nutné reagovat. A nejenom divadelně. Zmínit zasluhuje i téma verbálního a neverbálního násilí na ženách, kterému se věnuje banskobystrické studio T.W.I.G.A v inscenaci Diagnóza: Slovo. Inscenace se věnuje sexistickým a vulgárním slovům a narážkám, které jsou běžně užívány v řeči. Ukazuje, jak je možné takovými slovy znevýhodňovat a manipulovat nejen ženy, ale i mladší nebo podřízené osoby. Zajímavé bylo použití chóru hereček jako jednající postavy. Nenašel jsem však smysl úvodního povídání životních příběhů tří žen sedících v hledišti. Jejich, ač velmi silné a velmi osobní, výpovědi mne naladily na zcela jiné divadlo.

O impulsech nedivadelních

V rámci festivalu se konalo i několik společenských setkání, během nichž se mluvilo o významu a postavení umění a kultury na Slovensku, o zájmu diváků, o financích nebo o divadelních festivalech v zahraničí. Problémy, které zde zazněly, byly velmi podobné těm, které se řeší i v jiných zemích, Česko nevyjímaje. Bohužel i v Banské Bystrici se takové diskuse konají v okruhu lidí, kteří o problému vědí a není nutné je o potřebě divadla, respektive o potřebě umění a kultury obecně, přesvědčovat. Vtáhnout do debaty místní, krajské, celostátní politiky nebo média se však daří pouze výjimečně. Přitom festival Bábkarská Bystrica zcela evidentně potvrdil, že loutkové divadlo není mrtvé. Že má kvalitní repertoár pro dětského i pro dospělého diváka, který podněcuje fantazii, rozvíjí kreativitu, reflektuje vážná společenská témata. Tím dokazuje, že stejně jako v historii i v současnosti má loutkové divadlo co nabídnout. Současnost potvrdila kvalita letošní Babkárské Bystrice, návaznost na tradici pak zápis slovenského loutkářství na Reprezentativní seznam kulturního dědictví Slovenska v roce 2013 i zápis českého loutkářství na českou verzi tohoto reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví.

Věřím, že současná snaha Slovenské i České republiky o společný zápis loutkářství na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO bude mít podstatný vliv na konání jubilejní dvacáté Bábkarské Bystrice v roce 2016.

Loutkář 6/2014, s. 26–29.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.