Přelet nad loutkářským hnízdem

Kerbr, Jan: Tomáš Dvořák režíruje Jonáše Hořáka

Liberecké Naivní divadlo předvedlo jako výroční premiéru (k pětašedesátinám svého vzniku) novou hru Víta Peřiny Třetí gong aneb Loutky hrají divadlo v nastudování Tomáše Dvořáka. Komedie pro nejmenší herce vychází ze zádrhelů divadelního provozu a jako taková osloví nejvíce ty, kteří mají s divadlem profesionálně co do činění.

Ředitelka Tháliina stánku ve městě, které holduje zimním sportům, představuje loutkohercům hostujícího režiséra Jonáše Hořáka (zvukomalba jména je „narážkou“ na známého tvůrce a inscenátora tohoto kusu víc než zřetelnou), který přijel nastudovat klasiku, konkrétně Bezhlavého rytíře Ivy Peřinové. Není to jediný text s Naivním divadlem spjaté autorky, který bude v opusu připomínán, na jevišti či filmových dotáčkách se objeví loutky z inscenací jejích her. Pro představitelku Adléty je angažována nová posila, jediná členka souboru totiž odešla na mateřskou dovolenou a „své o tom ví“ šaramantní kolega Marcel se svůdnými kotletami. A opravdu, vzápětí na první čtenou opožděně doráží Helenka Nová, atraktivní blondýna, která ovšem o hraní divadla, natožpak o vodění loutek, neví pranic. Do Liberce (v kreslených filmových intermezzech lze město podle neklamných znaků již bezpečně identifikovat) přijela především za zimními sporty a při jejich provozování postupně téměř likviduje své kolegy, kteří si s ní smlouvají schůzku (svůdník Marcel jako první). Sporty (bruslení, skoky na lyžích, curling) totiž neovládají a přijdou při nich k úrazu, a tak například Marcelovi přibude na tvář k vyzývavým kotletám náplast na nose, jinému z kolegů utrhne manipulace při curlingu ruku, která pak musí být přišita. Při těchto sportovních schůzkách dochází ke komickým situacím, při nichž muži konečně pochopí, že Helence nešlo o flirtování (Nová: „No řekni! Co může být krásnějšího než nedělní bruslení?“, Marcel: „Měl jsem jinou představu o společném večerním sportování!“).

Druhou dějovou linii tvoří nácvik Bezhlavého rytíře s čím dál víc invalidním souborem, režisér stále mění koncepci i z hlediska používání typu loutkového divadla (zkouší se s marionetami, dojde i na maňásky, javajky, manekýny, stínohru), doyena souboru s již poněkud přestárlým hlasem zbavuje inscenátor škrtáním výjevů postupně replik, až tu poslední přiměje herce nahrát a zvuk pomocí halu umělecky zdeformuje. Kromě toho má režisér Jonáš strašné sny o prázdném divadle při premiéře. Na filmových dotáčkách hledí jeho oko do sálu, kde poprvé není nikdo, pak jen jeden divák, až je nakonec přece jenom sál zaplněn – především čtyřiceti loupežníky z Alibaby, dalšího titulu Ivy Peřinové – a na poslední volné místo se prodírá čert. Konečně tedy lze rozezvučet třemi údery gong. Jelikož nácvik inscenace probíhal s obtížemi (nakonec se koncepce vrací k marionetám), nedlouho před premiérou dojde k přidané noční zkoušce, na níž se dějí hrozné věci, bezhlavý rytíř a jiné zlověstné figury se objevují v životní velikosti (tedy velikosti loutek, zobrazujících jednající umělce, kteří „zkoušeli“ s menšími marionetami – jedna z nejpůvabnějších položek inscenace). Jde ovšem o sen unaveného Hořáka, ten se po probuzení definitivně rozhodne předvést Bezhlavého rytíře „činoherně“. Z výše naznačeného děje je zřejmé, že narážky a jemnosti v textu i inscenaci skryté ocení především divadelní praktici, mnohým (a především dětem) zůstane leccos opravdu zahaleno.

Jevištní dílo se vyznačuje výtvarnou stylovostí, Ivan Nesveda ke svým loutkám z fundusu (postavy z inscenací zmiňovaných her Ivy Peřinové) přidal figury další, neméně půvabné v stylizaci charakterů, promítaná černobílá kreslená intermezza působí lehce zlověstně. V libereckých reáliích, jakými jsou vstup do Naivního divadla, prostor před zimním stadionem či od města ne příliš vzdálený lyžařský skokanský můstek, dovádějí ikonky panáčků, eventuálně do sebe narážejí procovské automobily. Je v tom obsaženo „napětí“ mezi realitou sportovní a realitou kulturní? Trochu hororové napětí vnášejí do jevištního dění také loutky dvou asistujících postav při sportovních výjevech, připomínající svým „designem“ mimozemšťany. Peřinova hra nabízí inteligentní verbální humor, který zdatní protagonisté spolehlivě předávají publiku. Vedle osvědčených loutkoherců Michaely Homolové, Barbory Kubátové, Tomáše Bělohlávka, Adama Kubišty, Filipa Homoly a Marka Sýkory se ve Třetím gongu „objevuje“ poprvé nový člen souboru Dominik Linka. Přimlouval bych se ovšem za to, aby v programech bylo uvedeno obsazení (tedy kdo koho), divák si pak má možnost vytvořit k loutkohercům vztah jako k jiným, často i méně zdatným hvězdám. Inscenace se vyznačuje parametry kvalitního divadla, i když nepopírám, že jsem od souboru viděl opusy ještě výraznější i originálnější. Cílovým divákem si při této dost rafinované podívané nejsem zcela jist, za sebe ovšem mohu říci, že jsem se bavil velice dobře.

Naivní divadlo Liberec, Vít Peřina: Třetí gong aneb Loutky hrají divadlo. Režie Tomáš Dvořák, výprava Ivan Nesveda, hudba Vratislav Šrámek. Psáno z premiéry 25. 10. 2014.

Loutkář 6/2014, s. 24–25.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.