Přelet nad loutkářským hnízdem

Malíková, Nina: Mráz, led a ztracená paní Scottová

Je to určitě velmi ošemetná věc inscenovat v hradeckém DRAKu po brilantním Posledním triku Georgese Mélièse životopisný příběh, který – stejně jako u Mélièse – vychází z deníku hlavního hrdiny.

Ale všechno popořadě: inscenace autorského dua Jarkovský-Vašíček (s použitím deníku polárníka Roberta Scotta) na počátku vyhodí opravdu vysokou kartu. Myslím tím úvodní scénu, kdy se rodinná idyla manželů Scottových (Robert Falcon Scott – Václav Poul, Kathleen Scottová – Ivana Bílková) přeruší sluhou přineseným telegramem. Telegram přikrytý jídelním příklopem je položen na stůl a po jeho odkrytí na stole není nic jiného než hlava Scottova rivala Amundsena (Filip Huml), oznamující fakt, obsažený v telegramu: „Jedu na jih, s úctou Amundsen!“. Scott políbí svou ženu a vzápětí mizí ve stole jako v díře v ledu stejným směrem jako jeho budoucí soupeř. Vydává se na cestu za svým snem, na které ztratí nejlepší přátele (Edward Wilson – Jiří Vyšohlíd, Henry Bowers – Milan Žďárský) a nakonec svůj život. Tato scéna je výtečnou metaforou, gagem, který už následující obrazy pro mne nepřekonaly.

O Scottových osudech se dovídáme ze střídavého prolínání četby jeho deníku a z hraných partií dokumentující jeho cestu. Příběh, který je nazván „Amundsen kontra Scott“ sleduje pouze Scottovy osudy, Amundsen, kterému autoři zjevně příliš nepřejí, se objeví v poněkud nelichotivém světle až při klíčové scéně, kdy se konečně Scott dostává k vytouženému cíli, aby zjistil, že na Jižním pólu už vlaje norská vlajka. Divadelně vyprávěný příběh o „cestě za snem“ je vlastně tzv. „puťovkou“, v níž se sice aktéři nesetkávají s dalšími postavami, ale pokud jde o útrapy, životní zkoušky a nepřízeň osudu si se schématem té pohádkové v ničem nezadají. Jde o sled etud, v nichž inscenátoři nezapřou (Jakub Vašíček – režie, Kamil Bělohlávek scéna a loutky, kostýmy Tereza Venclová a neopominutelná hudba Ondřej Müller) svůj nesentimentální vztah k dobrodružným příběhům, které by mohly do sentimentu vyústit. Místy připomíná cesta Scotta a jeho dvou přátel cimrmanovské Dobytí severního pólu (včetně kostýmů, které rozhodně nejsou příliš „polárnické“) někde – zejména v tragickém závěru – se ale oni otrlí inscenátoři neubránili emotivně silným momentům. Cesta a různé zdolávání ledových překážek i nepřízně počasí začínají ale být v průběhu divadelního času trochu jednotvárné (zde nepomáhá ani důmyslná práce se světlem, stínohra či vtipně použité plošné magnetické loutky), s dramatickým časem se zachází dost volně, a teprve v poslední třetině dostává inscenace větší spád.

Ptala jsem se sama sebe několikrát, o čem vlastně je? O síle přátelství? O tom, máme-li v cestě za svým snem právo využít i jiné životy než svůj vlastní? A docela mě začal zajímat osud opuštěné paní Scottové, která čte z posmrtně doručeného deníku svého muže. Co prožívala asi ona? A co znamená, že v jednom momentě dokonce vyzve rodinného sluhu (Pavel Černík), který doprovází řadu akcí polárníků odehrávajících se na bíle vypolstrované scéně hrou na housle, aby si k ní ke stolu přisedl? A co představuje ta půvabná ledová vločka (podle textu Antarktida, v podání Barbary Humel) v levém portále, která svým vokálem dodává akcím dramatičnosti? A jak to, že to Amundsen vyhrál? Podle interpretace hradecké inscenace (v ostrém kontrastu s historickou pravdou) se zdá, že to nebyla tak úplně fair play, ke které Amundsen Scotta svým telegramem nepřímo vyzval.

Divadlo DRAK, Hradec Králové

Amundsen kontra Scott

Režie: Jakub Vašíček, scénografie: Kamil Bělohlávek, Tereza Vašíčková, hudba: Ondřej Müller, dramaturgie: Tomáš Jarkovský

Premiéra: 11. 10. 2014

Loutkář 6/2014, s. 22.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.