Přelet nad loutkářským hnízdem

Vašíček, Pavel: Loutkářská katedra DAMU – prvních 20 let (1952-72)

Jak už bylo řečeno, o prezentaci školy na V. divadelním festivalu a semináři v Karlových Varech bohužel nemohu podat žádné svědectví (snad výzva na konci minulého pokračování nezůstane oslyšena). Do nové sezóny asi posluchači nenastupovali s valným optimismem. Asi ne náhodou se schylovalo k další explozi! Dne 30. 3. 1963 uspořádala divadelní fakulta AMU konferenci o práci loutkářské katedry. Hlavní referát přednesl doc. dr. Erik Kolár, diskuse byla bouřlivá, obzvláště se v ní angažovali studenti II. a IV. ročníku. Jiří Švec z absolventského ročníku mi napsal: \\\„Přes sliby nedošlo ke splnění našich požadavků, aby byly zařazeny do výuky další předměty, např. estetika, dějiny umění. Především nás pobouřila ztráta Loutky, třeba i náhradní, ale vhodné. Vedení katedry se nám zdálo neschopné a s mladým radikalismem jsme navrhovali raději zrušení katedry\\\“.

O 2 dny později reagoval otevřeným dopisem Jiří Středa (absolvent z r. 1956). Mj. v něm napsal: \\\„Sedm kritických bodů, které ve svém referátu označil dr. Kolár za průběžné nedostatky katedry, plně charakterizuje neuspokojivou situaci na škole. Odstraněním těchto nedostatků – dr. Kolár hovoří o podceňování herecké výchovy, o roztříštěnosti výuky, o zdůrazňování kvantity nad kvalitou při výběru posluchačů i v průběhu studia, o kádrovém vybavení katedry – může dojít k podstatným změnám, k zlepšení stavu výuky na škole. Především je třeba zvýšit nároky na adepty této školy. Brát přísná měřítka nejen při přijímacích talentových zkouškách, ale i při zkouškách postupových. Dovolit absolvovat jen těm nejlepším… Ale i práce profesorů, docentů a odborných asistentů by měla doznat změn… Nelze dogmaticky setrvávat na metodách výuky a zkušenostech, které přinesly první semestry existence loutkářské katedry.\\\“Učitel, můj vzor\\\„– by na umělecké škole nemělo být nahrazováno jen funkčním postavením přednášejícího\\\“. (Vám, kdo sledujete historii studentských vzpour na KL DAMU, jak se je v tomto seriálu pokouším mapovat, asi neušlo, že řeč je vlastně stále o tomtéž, problémy se stále opakují, ale následují vždy jen kosmetické změny, aby při příštím výbuchu opět byly vysloveny obdobné stesky i obdobné sliby.)

V další části svého dopisu se J. Středa zabývá herectvím s loutkou, odmítá dogmatickou aplikaci systému Stanislavského na loutkové divadlo a volá (po kolikáté už?) po tom, aby se škola už konečně pokusila formulovat metody výchovy herectví s loutkou. Závěrem si pak klade otázku, \\\„odkud se bere ta velká skepse posluchačů IV. ročníku, kteří jsou dosavadním studiem tak znechuceni, že ztrácejí důvěru k profesi, kterou si před čtyřmi lety vybrali? Neschopnost profesorů a nedůvěra k jejich umělecké práci? Vždyť žáci těchto profesorů již do roku 1956 působí v různých loutkových divadlech… Shrnutí jejich dosavadní práce nepřináší právě obraz marnosti a beznaděje. […] Jsou to i celé kolektivy, které ovlivňují celkový charakter našeho divadelnictví. Černé divadlo, Divadlo masek, ale i skupiny uvnitř některých divadel. V Liberci, v divadle v Karlových Varech, Hradci, v pražském Sluníčku, a sám se hrdě hlásím k tříleté práci malé skupiny v Teplicích, která i za svízelných podmínek dovedla udržet krok s vývojem našeho divadelnictví.\\\“

Odpověď na Středovu otázku lze částečně vyčíst výše, jak ze vzpomínky Jiřího Švece, tak ze mnou vložené závorky. I argumentace úspěchy mladých tvůrců – s níž lze souhlasit – zazněla po několikáté jako argumentace typu \\\„Situace je vážná, nikoli však zoufalá\\\“, nahrazující skutečné změny.

Při probírce všemi těmi vzpourami jsem vždy přiřknul část odpovědnosti i studentům, a myslím, že i na následujících slovech J. Středy mohl být kus pravdy: \\\„Někdy mi vaše jednání připomíná postoj sebevědomého\\\“zralého\\\„umělce. Jako byste se již dávno našli.\\\“. Následná proklamace však asi vyznívá přece jen poněkud idealisticky, zvláště v situaci, v níž se studenti-absolventi právě nacházeli. \\\„Zkuste svůj temperament zapojit do hledání svého místa v divadelním umění. Nenechte se tam postrkovat. Diskutujte o všech událostech v našem divadelnictví. Domáhejte se návštěv v našich divadlech. Nenechte si ujít žádnou příležitost pohovořit si s pracovníky našich loutkových divadel i divadel zahraničních. Čtěte, studujte staré materiály, piště, vymýšlejte, hrajte. Pak nikoho nenapadne, že léta takto prožitá byla marná a zbytečná\\\“.

(Bez komentáře: Ze 13 tuzemských posluchačů ročníku 1959/63 se v oblasti loutkového divadla výrazněji uplatnili jen Jana Halířová, Ilda Pullmannová-Pitrová, Libuše Staňková a Jiří Švec. Významnou posilou maďarského loutkářství se ovšem stali Géza Balogh a Gyula Urbán.)

Středův otevřený dopis přetiskl ČsL v čísle 5/1963, spolu se slibem \\\„Ke konferenci, která byla nesena značně kritickým duchem, se ještě vrátíme.\\\“. Pokud tušíte, že se tak nikdy nestalo, tušíte správně. Podobně jako v případě Halíkovy diskuse se studenty na jaře 1960, i tato bouře zůstala bouří ve sklenici vody. A nenašel se žádný Radovan Krátký, který by ji třeba i po dvou letech znovu připomněl. A ČsL neinformoval ani o události, o níž se rozepisuji dále.

Nešťastný školní rok 1961/62 totiž přinesl ještě jednu velmi významnou změnu. Z postu vedoucího katedry odstoupil doc. dr. Erik Kolár. Kolár se během posledních let ocital mezi mlýnskými kameny – jako realista nemohl nevidět, že škola nefunguje ideálně a že bouřící se studenti mohou mít v lecčems pravdu, na druhé straně měl pochopitelnou potřebu toto své \\\„dítko\\\“ chránit, bránit a hýčkat. Protože se mi – opět přes značnou snahu – nepodařilo získat relevantní svědectví, spolehnu se tedy na Jiřího Středu, který se životem a dílem dr. Kolára zabýval asi nejzevrubněji. Na str. 401–2 svého rukopisného románu beletristicky zrekonstruoval možný Erikův rozhovor s manželkou Šárkou…

\\\„Letos skončím s vedením katedry,\\\“ oznámil Erik Šárce. Bylo to na jaře roku 1962.

\\\„A tomu mám věřit?\\\“ podivila se Šárka. \\\„Vždyť bez té školy nemůžeš být.\\\“

\\\„Neříkám, že odejdu ze školy, jenom složím funkci,\\\“ rozhodně zdůraznil Erik. \\\„Budu dál přednášet režii a dramaturgii. Je nejvyšší čas, aby katedra dostala nový impulz.\\\“

\\\„A můžeš mi prozradit, kdo by měl přijít s novým impulzem?\\\“

\\\„O tom samozřejmě nebudu rozhodovat já. Vím jen to, že devět let v čele katedry je opravdu doba, kdy člověk přestane vnímat řadu menších chyb. Konečně, co mohlo být dobré na počátku padesátých let, dnes nemusí platit. Loutkové divadlo se výrazně proměňuje.\\\“

\\\„Snad nechceš říci, že je současná koncepce katedry cílem kritiky?\\\“

\\\„Ano, je to tak. Často jsem přemýšlel o slovech kolegy Bezděka, který se na tom karlovarském klání snažil některé problémy pojmenovat. Hovořil o tradici loutkářského umění, o nějž se zajímají nejvzdělanější teatrologové a historikové jako o předmět vědeckého zkoumání, navíc obdařený lákavou dávkou kuriozity. Ale ti, kteří se dnes chystají hrát divadlo, odmítají vidět loutku v podobě, které se jí dostalo v obrozenecké době, tím méně v dobách loutkomilů dvacátých let.\\\“

\\\„Doufám, že se nepovažuješ za loutkomila?\\\“

\\\„Ale nedovedu často zabránit jejich vlivu. To všechno zpomaluje přechod k divadlu, které nedočkavě očekávají mladí adepti loutkářství. Právem se bouří proti metodice, která má své kořeny v minulosti. Vnímají okolní vlivy ostatních divadelních druhů a žánrů. Proto je na škole tak oblíbený Honza Dvořák, který s minulostí nikdy neměl nic společného. A když, tak se do ní vrací jen pro inspirující momenty.\\\“

\\\„Představa, že bys ustrnul někde na konci třicátých let, kdy se ti tak dařilo, je pro mne nepřijatelná,\\\“ odmítala Šárka všechna Erikova zdůvodnění nadcházející rezignace. \\\„Čím budeš mít méně úkolů a povinností, tím budu šťastnější, ale toto zdůvodnění mě nepřesvědčuje. Studenti budou vždycky nespokojeni.\\\“

\\\„Nejde samozřejmě jen o studenty. Osobně velice těžce nesu rozhodnutí ministerstva školství a kultury, jímž nám byla bez náhrady odejmuta studijní scéna Loutka na Václavském náměstí. To je moje osobní prohra. Pravděpodobně jsme nepřesvědčili o významu této scény při výchově nové loutkářské generace.\\\“.

\\\„Víš velmi dobře, že to není otázka, zda scéna plnila své poslání, ale že to byl tlak, který vyvinul Jiří Suchý. Měl množství vlivných příznivců. A tak se po těch letech vaší dřiny znovu prokázalo, že profesionální loutkářství je až někde na periferii zájmů.\\\“

\\\„To je ovšem neobyčejně smutné konstatování,\\\“ povzdechl si Erik.

\\\„Stejně tak mě pobouřil článek Radovana Krátkého z minulých Divadelních novin,\\\“ neskrývala Šárka své rozhořčení. \\\„Kde v sobě našel tolik jedovatých výpadů proti vedení katedry? Čím se kdy zasloužil o české loutkářství?\\\“

\\\„Je dvojnásob bolestivé, že jeho názory silně ovlivňovali někteří členové Divadla Spejbla a Hurvínka. Je tam teď druhou sezónu dramaturgem.\\\“

V těchto místech se debata zastavila. Bylo až příliš mnoho nestravitelných faktů, které se nashromáždily po desetileté existenci této školy. Erik dlouho žil s vnitřním uspokojením, že škola má k dispozici řadu fundovaných profesorů a trochu lehkomyslně omlouval ty, kteří přinášeli jen řemeslo. Jako by zapomněl na své předsevzetí vychovávat především osobnosti. Ale pak se ještě vrátil k výhradám, které měla valná část posluchačů vůči studijním plánům.

\\\„Já s řadou jejich argumentů po dlouhém zvažování souhlasím. Jde především o podceňování herecké přípravy. Pak je tu jistá roztříštěnost výuky. Převládá kvantita nad kvalitou. To samé lze říci o výběru posluchačů. Vedeme k absolutoriu často i méně talentované. A konečně neuspokojivé je kádrové vybavení katedry. Chci se prostě na celou problematiku výchovy loutkoherců dívat tak trochu zvenku. Nerozhodovat o všem, co se týká učebních plánů, dramaturgie školních představení i obsazování jednotlivých oborů novými pedagogy.\\\“

\\\„Jestliže máš pocit, že budeš svobodnější, čiň, jak myslíš.\\\“

(Prosím, srovnejte s výše uvedenými texty o článku R. Krátkého a divadle Loutka.)

K přiklepnutí Loutky Semaforu došlo až nějaký čas po premiéře \\\„Jonáše a tingl-tanglu\\\“, tedy nejdřív v létě 1962, a J. Suchý to tehdy rozhodně neměl snadné. A že na těch Krátkého úvahách o přetíženosti vůdčích duchů, která při nejlepší vůli neumožňuje věnovat potřebné množství energie právě škole, asi něco bylo, potvrdil v r. 2006 v mottu ke vzpomínce, u příležitosti 30. výročí Kolárova úmrtí přetištěné ze staršího samizdatového sborníku a nazvané \\\„Erik katedrální\\\“, výtvarník a pedagog Václav Havlík: \\\„Já: Prosím vás, mohl bych mluvit s Erikem? Paní Šárka: Nezoufejte! Právě by mohl být někde nad Vysočinou. Vrací se z premiéry Bajaji z Banské Bystrice. Čekám ho kolem půl jedenácté, ale nejspíš pojede rovnou z letiště na vyšetření žlučníku do Motola a pak má uměleckou radu v ÚLD. Ve čtyři hodiny bude u rektora a o půl šesté má zahájit výstavu keramiky Jarky Fílové. Potom doprovodí nějaké loutkáře z Lyonu do Laterny magiky. V noci pojede do Magdeburku na seminář. Generálku v Kováčku už asi nestihne /nejspíš to byla generálka studentů KL/ – pozn. P. V.). Voláte kvůli té recenzi do Loutkáře anebo kvůli osnovám na katedře? Mám mu něco vyřídit?\\\“ (ČsL 2006/3; pozn.: rozhovor se zřejmě odehrál na jaře r. 1968)

Ať už rozhodování probíhalo tak, jak to vylíčil Jiří Středa, či poněkud jinak, nic nemění na faktu, že z čela katedry odešla osobnost, která svým formátem, vzdělaností a mezinárodním rozhledem své okolí převyšovala, osobnost, která se asi nejen pro mne stala personifikací a symbolem tohoto učiliště… A zůstávala jí i poté… (Kolárovi nástupci dr. Eva Vodičková a Zdeněk Raifanda obdobné zosobnění katedry zcela jistě už nepředstavovali.) Jako moudrý člověk využil možnosti rozhodnout se sám… Nedlouho nato byl sice zvolen prorektorem a jmenován mimořádným profesorem, nicméně (to bylo jeho oblíbené slovo) ještě ve znamenitém rozhovoru, který s ním u příležitosti 60. narozenin vedl Oldřich Augusta (Čsl 1966/3), tedy po čtyřech letech, lze cítit v pasáži věnované KL i stín trpkosti.

\\\„E. K.: Na přípravě loutkářské katedry AMU jsem pracoval už před třiapadesátým rokem. Samozřejmě ne sám. […]

O. A.: Když tě tak poslouchám, mám dojem, jako by založení vysoké školy nebyl žádný problém.

E. K.: Problém? Problémy tehdy při založení bezpochyby nějaké byly. Už si na ně nevzpomínám. Ale založit katedru není nic proti tomu mít ji a jít s ní krok za krokem dál. Teprve pak problémy rostou a rosou a přerůstají nám přes hlavu.

O. A.: To je důvod, proč jsi rezignoval na vedení katedry?

E. K.: Naprosto ne. Vedl jsem katedru 9 let a moje koncepce byla tehdy dost kritizována. Nedělal jsem to patrně dobře. A myslím si, že když někdo něco nedělá dobře, má toho nechat. Vždy a všude. Od té doby jen přednáším: režii a teorii loutkového divadla. Rád. […]

O. A.: Co je na pedagogické práci na takové škole to nejvýznamnější?

E. K.: Nejde – podle mne – jenom naučit řemeslo. Daleko důležitější je rozvíjet žákovu osobnost. Za nejvýznamnější pro sebe považuju objevit, jak na to jít. A jak sloučit teorii s praxí. Na to není recept. Snažím se najít svou osobní metodu přizpůsobenou osobnosti žáka. To by nebylo možné, kdyby člověk neměl ty mladé rád. A kdyby se jim nesnažil rozumět i tehdy, kdy s nimi nemůže souhlasit. Nebo už neumí souhlasit.\\\“

V tomtéž roce (1966) umožnil dr. Kolár Karlu Makonjovi i mně, abychom mohli studovat režii, přestože se toho roku neměla otvírat. Dva roky nato, při asi nejzásadnější studentské bouři (která se posléze rozšířila na celou fakultu), jsme se s ním (a s katedrou) střetli. Dr. Erik Kolár se nám (na rozdíl od některých jiných) snažil rozumět…

–––––

Vážení čtenáři! Již téměř 2 roky otiskuji na stránkách Loutkáře tento seriál, který se rozrostl více, než jsem původně proponoval, a tak jsem dospěl teprve do konce prvního desetiletí katedry. Nijak jsem netajil \\\„bílá místa\\\“, která se mi přes veškerou snahu nepodařilo naplnit, v naději, že se ozve někdo z pamětníků. Někdy se tak stalo, spíše však ne. Nyní všechna dosud otištěná pokračování shrnu do jednoho celku a informace, jež jsem získal až ex post, do nich zapracuji. Zároveň budu pokračovat v mapování dalších let, ale rozhodl jsem se, že výsledky svého bádání zveřejním (bude-li kde), až budu mít jistý náskok (zatím jsem texty dával dohromady číslo od čísla) a budu si jist, že počet míst, \\\„kde jsou jen lvi\\\“, nepřesahuje únosnou míru. Práci však pokud možno dokončím, ať už v jakékoli podobě a třeba i \\\„do šuplíku\\\“. Je to možná poslední šance, jak zachovat některá jména, počiny a události pro budoucnost (a třeba i pro práci vskutku vědeckou, kterou toto moje spisování samozřejmě není).

Mnozí z Vás, starších kolegů, jste mi pomohli, ať už zásadně, nebo alespoň dílčím detailem či cenným materiálem (a to i k rokům budoucím, ještě nezpracovaným). Dovolte proto, abych využil této příležitosti a již teď Vám všem poděkoval (v pořadí, v jakém jste přicházeli na školu).

MOC DĚKUJI: Stáně Procházkové-Neumannové, Karlu Brožkovi, Míně Hradské, Evě Zapletalové, Mileně Glogarové, Jitce Dvorské, Pavlíně Kuschmitzové, Andě Čisárikové, Vráťovi Schilderovi, Ildě Pitrové, Jirkovi Švecovi, Ivici Ozábalové, Jirkovi Vyšohlídovi, Pepíkovi Borkovi, Pavlu Kalfusovi, Pavlu Polákovi a Evě Janěkové. V neposlední řadě pak i šéfredaktorce Nině Malíkové. Pokud jsem, nedej Bože, na někoho zapomněl, pak se moc omlouvám a pokusím se o nápravu. Rád bych zdůraznil, že i nadále budu vděčen za jakoukoli kritickou připomínku, opravu, doplnění, osobní vzpomínku (o materiálech z té doby nemluvě), ať už k prvnímu či druhému desetiletí. Můj mail: pavel.vasicek@divadloalfa.cz

Snad na shledanou se těší

Pavel Vašíček

Loutkář 6/2014, s. 9–11.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.