Přelet nad loutkářským hnízdem

Malíková, Nina: Zemřeli

ZEMŘEL KAREL BROŽEK

V noci 21. 10. náhle zemřel režisér, autor a herec Karel Brožek (nar. 28. 4. 1935).

Byl jedním z prvních absolventů loutkářské katedry DAMU a již během studií působil v tehdy začínajícím Divadle Semafor (hrál v premiéře Člověka z půdy partnera tehdy mladičké Pavlíny Filipovské roli, kterou pak v době jeho vojančení přebíral Waldemar Matuška), posléze v černodivadelní skupině pražské Laterny magiky, pro kterou vytvořil i několik vlastních autorských čísel. Výraznou stopu svého režijního rukopisu zanechal v dlouhé řadě českých i slovenských profesionálních loutkových scén. Z jeho tvorby na těchto scénách lze jen těžko vybrat, ale pro pamětníky i ty později narozené alespoň připomenutí těch i pro něj nejvýznamnějších: Středočeské loutkové divadlo na Kladně – posléze Divadlo Lampion, které jako ředitel také vedl (Smrt Tintagilova, Střevíčky pro Oxanu, Stvoření slunce, Paní Bída, Slovenské pohádky, Jablka mládí, Racek Jonathan Livingston, Macbeth), Divadlo dětí Alfa (Žižka na hradě Rábí, Ze starých letopisů), Naivní divadlo Liberec, brněnské Divadlo Radost (Balada a Otvírání studánek), Ústřední loutkové divadlo (Zlatovláska), ze slovenských divadel režíroval v Bratislavě, Banské Bystrici, Žilině, Nitře a naposledy v Košicích (Karneval na popravišti), v činohře v Divadle Jaroslava Průchy na Kladně (nezapomenutelná Hlava XXII, Amadeus), ale zejména v Klicperově divadle (Zazie v metru, divácky veleúspěšná Balada pro banditu), kde se 11. 10. 2014 uskutečnila také jeho poslední premiéra – Erbenova Kytice. Fenoménem v historii českého loutkového divadla se stala jeho loutková varianta opery Don Giovanni, kterou připravil počátkem 90. let pro Národní divadlo marionet v Praze.

Měla jsem to štěstí, že mi dal v letech 1998–2006 jako ředitel Divadla Lampion šanci být mu nablízku a snažit se jako dramaturg sekundovat jeho režisérské i autorské invenci. Nebylo to jednoduché – Karel uměl zručně a pohotově text upravovat, seškrtat, autorsky dotvořit a samozřejmě i sám napsat. Ode mne chtěl jen \\\„další oči\\\“, tedy kritiku a někdy i korekci. Nesnášel, když jsem začínala svou promluvu slovy: \\\„No, je to dobré, ale…\\\“. To \\\„ale\\\“ ho strašně popouzelo a já jsem se jím jen chabě bránila, abych nějak zdůvodnila svůj (vedle jeho osobnosti velmi problematický) post.

Karel měl smůlu, že při svém ahasverském putování po téměř všech českých a slovenských divadlech nikde (snad s výjimkou Kladna a Hradce) nezakotvil nadlouho, a tak takřka za pochodu formoval simultánně hned několik hereckých souborů najednou. Ve své vrcholné formě se opíral o dvojici spolupracovníků (choreografa Jaroslava Peška a scénografa Aloise Tománka), se kterými vytvořil výtečný tvůrčí tým. Mohl být v divadelní branži čímkoli a všechny profese by hravě zvládal – byl nejen znamenitým režisérem, ale i výtečným hercem (nejraději jsem se dívala na to, jak nevěřícím hercům bravurně předehrával a dokazoval, jak to, co považovali za nemožné, lze s loutkou zahrát). Všichni kolem něj jsme věděli, že je nesmírně sečtělý, s ohromným zájmem o film (jeho historii i současnost, kterou sledoval také na zahraničních televizních kanálech a jeho videotéka je ohromující), měl velmi blízko k výtvarnému umění, nevynechal žádnou významnou výstavu, uměl hrát na klavír, miloval klasickou i méně klasickou hudbu a toužil inscenovat operu na \\\„velkém\\\“ jevišti. Škoda, že se mu tohle přání zcela nesplnilo, nepochybuji o tom, že by to uměl. Měl rád společnost, rád okouzloval své posluchače (a posluchačky!) a měl takový respekt jako osobnost, že na něj chlapi, mezi nimiž měl několik opravdu dobrých kamarádů, nežárlili. Byl parádník s vytříbeným vkusem a skvělý (někdy notně fabulující) vypravěč.

Mohl být, pokud by mu to jeho tvůrčí rozptýlenost dovolila, i výtečným pedagogem. Ostatně na loutkářské katedře se několikráte jako pedagog mihl (výrazně naposledy počátkem 90. let při spolupráci s ročníkem, který se stal později základem Dejvického divadla a Divadla v Dlouhé). Jeho žáky byli vlastně všichni, kteří se s ním jako s režisérem na nějaké práci v divadle (ať už v činohře, nebo na loutkových scénách) sešli. Rád předával své znalosti doma i v cizině – vedle slovenských loutkových scén zejména poznamenal svým režijním rukopisem tvorbu Maleho kazaliště v Záhřebu, plnými doušky si užíval režie na Chantefable (Aucassinovi a Nicolettě) v Kanadě i proto, že mu pobyt v Montrealu dovolil zavzpomínat na řadu měsíců strávených tam před lety se skupinou černého divadla. Svou režijní invenci, zkušenosti a tvůrčí nepokojnost věnoval v posledních letech katovickému loutkovému divadlu Ateneum, kde působil jako umělecký šéf a iniciátor mezinárodního loutkářského festivalu Katovice dětem.

Význam, který svou tvorbou dal loutkovému divadlu, je zcela určitě ještě nedoceněný. Svým viděním loutkového divadla ve vztahu mezi loutkou a hercem ve společném hracím prostoru udal zásadní tón pro tento nejvýraznější rys moderního, nejen českého loutkového divadla.

Dluží nám slibované napsání svých pamětí, které by byly dokumentem moderního českého divadla přelomu 20. a 21. století – ale co všechno dlužíme my jemu?! Přinejmenším poděkování a zmapování jeho významu pro české loutkářství. Příležitost k tomu by mohla být v připomenutí jeho nedožitých 80. narozenin v dubnu 2015.

Loutkář 6/2014, s. 5–6.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.