Přelet nad loutkářským hnízdem

Lešková Dolenská, Kateřina: Festivaly, které stojí za návštěvu

Na konci srpna a začátku září se na dvou místech v republice konají akce, které pojí nejen náklonnost k loutkám, ale také jméno jejich pořadatelky, resp. dramaturgyně Johany Vaňousové. Samozřejmě se jedná o žambereckou přehlídku Ejhle, loutka a pražské VyšeHrátky.

Na 7. ročník dvojdenního festiválku Ejhle, loutka, který se odehrává v areálu kapličky Pod Suticí (kaplička se jmenuje Ecce Homo, odtud tedy název festivalu), jsem se letos dostala poprvé a přiznávám, že jsem asi ještě nezažila akci s rodinnější atmosférou, než panuje zde. Z hracích prostor byl k dispozici velký stan, ale hrálo se i před ním na loučce a v přilehlé chatce (sólová interaktivní drobnička Tomášov nad Souradou žáka ZUŠ Žamberk Tomáše Sourady). Všichni návštěvníci chodili na všechna představení a pohodlně se vešli, děti různého věku se popelily jedno přes druhé, k dispozici byly hravé dílny pro děti, houpací sítě a čajovna. Když to napíšu s trochou nadsázky, tak se mezi představeními hlavně čekalo, až se pořadatelka Johanka Vaňousová převlékne, protože účinkovala ve velké většině z nich (Libuše, Z tajného deníku Smolíčka Pé, Čerwuiš a v hudebních vystoupeních kapel Andersen a Jelení loje).

Přiznám se, že mě z celého programu nejvíce nadchla zmiňovaná loutková pohádka o Smolíčkovi z produkce Studia Damúza. Její režisér Jakub Vašíček dopřál divákům pohádku značně uvolněnou, nicméně dodržující základní dějovou linku. Asi nejzásadnější změnou bylo připsání postavy Smolíčkova strýce Daňka (Dominik Linka) a také zrádného králíka, který zneužije Smolíčkovy osamělosti a touhy oslavit narozeniny po svém a vžene ho do náruče jeskyněk (jak králíka, tak Smolíčka hraje Johana Vaňousová, jelena Jakub Vašíček a jeskyňky všichni tři účinkující). V inscenaci je silně traktováno téma hudby, a to nejen ve scénografii, kterou tvoří veliký starodávný gramofon s troubou. Je to právě písnička strýce (Wabi) Daňka, která na rožni opékanému Smolíčkovi zachrání život. Jeskyňky se zaposlouchají do hitu Rosa na kolejích, zapomenou hlídat svou oběť a hlavně čas a s prvním paprskem zkamení. Díky mnoha písním měla inscenace příjemný spád a tempo a o tom, že tato pohádka herce evidentně baví, je asi zbytečné psát.

V podobně odlehčeném duchu se nesla i inscenace Libuše, pod níž je podepsán NKP Vyšehrad a poněkud záhadné (protože kupodivu nevygooglovatelné) Divadlo jezevce a fretky. Ještě nezávaznější se ovšem zdála Tajná pohádka, kterou sehrál Jakub Folvarčný. Jeho výstup měl až nesnesitelně pomalý rozjezd, kdy nám sugeroval, že si zapomněl loutky doma a musí hrát s tím, co je po ruce (zejména prázdné lahve). Nicméně pak spustil úplnou lavinu spontánní divácké aktivity a na jevišti bylo v mžiku dvacet dětí, které se skvěle bavily a pomáhaly mu se zdárným průběhem představení. Protože však museli všichni diváci slíbit, že nikomu neřeknou, o čem Tajná pohádka je, ukončím zmínku o ní konstatováním, že Folvarčný brilantně ovládá improvizaci, komunikaci s publikem a kupodivu se čím dál rozjívenější děti až do konce vůbec nevymkly kontrole.

Aktuální a čistě činoherní produkce současného Divadla Dno (prezentovaná zejména autorsko-interpretační dvojicí Jiří Jelínek a Tomáš Sýkora) mě naopak příliš nezaujala (Auto-láska, Macbeth), trochu v ní postrádám pověstnou „dňáckou“ rozvernost a hlavně dramaturgicko-režijní ukočírování tématu. Také by bylo nefér psát o produkci dua Bratři v tricku Prasečí cirkus, kterou zásadně narušil náhlý a velmi intenzívní déšť. Stačí pouze konstatování, že jde o jednoduchou a efektní pouliční hříčku s růžovými prasátky a dopravními kužely (na míle vzdálenou jejich precizně divadelně propracované novocirkusové inscenaci Plovárna).

Bohužel jsem byla nucena vynechat večerní či spíše noční premiéru inscenace Čerwuiš, kterou připravili Športniki, a tak jsem se na ni vydala právě na VyšeHrátky, kde si 5. září odbyla svou pražskou premiéru.

Čerwuiš je v kontextu tvorby souboru překvapivý z několika důvodů. Jeho text je víceméně pevný a nezdá se, že by se příliš opíral o improvizace. Podrobně vypráví příběh cestovatele Alberta Vojtěcha Friče a nemocného indiána z kmene Čamakoko, kterého Frič v roce 1908 přivezl do Prahy, tak jak je zachycen ve Fričově knize Čerwuiš aneb Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu. Inscenace je poměrně dlouhá a je dokonce rozdělena přestávkou. Jde také o víceméně činoherní produkci, kde loutky zastupuje velký papoušek (technicky ovšem důkladně propracovaný, umí dokonce i kouřit!) a malé rodinné loutkové divadlo suplující zlatou kapličku.

Inscenace Čerwuiš se odehrává v prakticky neměnné jednoduché scénografii (Tereza Vašíčková, Kamil Bělohlávek) evokující půdní prostor a zároveň nepříliš honosně zařízený Fričův pražský byt. Indiánův příběh je totiž rámován pátráním našich současníků v podkroví, kde najdou nejen Fričova mluvícího papouška, ale hlavně jeho pozůstalost s deníky, dopisy a fotografiemi. Mnohovýznamově se pak na jevišti pracuje s dřevěnými bednami, skříní a šňůrou s prádlem několika jednoduchými rekvizitami.

Čím se ovšem Čerwuiš neliší od předchozích „športnických“ opusů – entusiasmem všech zúčastněných, drobnými divadelními vtípky, hudebními čísly, smyslem pro účinnou zkratku a zejména silným poselstvím. Inscenace publiku klade otázku, zda měl lékař a cestovatel A. V. Frič (Adam Kubišta) vůbec právo, poté co nechal Čerwuiše (vynikající Elena Volpi) přivyknout evropskému životnímu stylu, odvézt ho vyléčeného zpátky a ponechat svému osudu, přestože mu muselo být jasné, že už se ke svému kmenu nemůže vrátit. Po představení, jakkoli je vtipné a svižné, se skutečně vkrádá řada otázek o etice a morálce tzv. bílých lidí, kteří se tváří v tvář jiné kultuře tváří nadřazeně a zachází s ní leckdy necitlivě a nehumánně. Dokladem budiž například scéna setkání Čerwuiše s opilým druhořadým komikem Národního divadla Rudofem Kafkou, který ho donutí se s ním napít, protože kdyby byl jeho „skutečný přítel“, napil by se – a Čerwuiš to skutečně udělá, byť ho to málem stojí život, a to Kafka moc dobře ví. Nebo působivě vykreslená atmosféra (pseudo)vědeckých sympozií, která Čerwuiše pro jeho indiánský původ deklasují z člověka na pouhou cirkusovou atrakci. Je už ostatně zvykem, že VyšeHrátky nabízí akce pro pobavení i zamyšlení a Čerwuiš tak do programové nabídky výborně zapadl.

Řadu zvídavých otázek jistě vyvolal také letošní projekt Trenažér komunismu, který se snažil dětem přístupnou a velice jednoduchou (místy až zjednodušující a zavádějící) formou vyložit, jak se běžně žilo v socialistickém Československu, a zároveň je potrápit lekcí pro našince občas dosti záludné slovenštiny. Kromě zmiňovaných Športniků pak na festivalu vystoupily například Buchty a loutky, Husa na provázku, pořadatelské studio Damúza, hrálo se pro batolata (viz s. XX), slavní tatínci četli pohádky a program doplnilo i několik koncertů a tvůrčích dílen. Myslím, že se i letos ukázalo, nepříznivému počasí navzdory, že každoroční vyšehradská setkání plná nekomerční zábavy lehce edukativního střihu mají rozhodně smysl a baví nejen děti, ale i jejich rodiče.

Loutkář 5/2014, s. 26–27.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.