Přelet nad loutkářským hnízdem

Soprová, Jana: Představení Demokracie jako volební trenažér pro děti a dospělé

Dnešní děti jsou bezpochyby myšlením někde úplně jinde, než to bylo za mých mladých časů. Odborné počítačové výrazy, stejně jako všudypřítomnost médií a s nimi spousty cizích slov, jsou pro ně běžné. Nicméně, příval cizích slov neznamená, že jim všichni rozumí. Naopak. Ale moc dobře si nedokážu představit, jak s nimi rodiče pravidelně tráví „vzdělávací půlhodinku“, kdy jim vysvětlí neznámé pojmy. K tomu, aby se děti začaly zajímat o takové výrazy jako demokracie, volby, lobbing, ale také underground, disident apod., musí být nějaký výrazný podnět.

Zdá se mi, že pražské divadlo Minor v tomto směru dělá velmi dobrou práci. Už delší dobu jedna z dramaturgických linií jeho tvorby zkoumá právě nejrůznější politické a společenské pojmy a příběhy, přičemž se snaží nepůsobit prvoplánově didakticky, ale také ne jen prostoduše zábavně. Vše většinou probíhá formou napínavé hry, a díky tomu se taková představení mohou stát odrazovým můstkem pro další povídání s dětmi ať už doma, tak i ve škole. Z předchozích titulů tohoto typu připomeňme Hon na Jednorožce, vycházející z autentického příběhu politického emigranta, či pohádkovou koláž Jak kohouti obarvili svět, dotýkající se osudů disidentů. Nejnovějším přírůstkem, zvláště aktuálním v předvolebním období, je titul Demokracie, který v Minoru jako host režíruje Braňo Holiček. Připomeňme, že Holiček už téma zpracoval v dospělé inscenaci Ypsilonky. Nicméně, nemělo by cenu obě inscenace srovnávat. Projekt v Minoru, na němž se jako dramaturg podílel také Jan Tošovský, míří především na dětské publikum (je určen pro děti 7+), čemuž odpovídá jeho názornost a hravost. Až v druhé řadě jde o to, aby se při představení nenudili ani dospělí. Tato dvojlomnost však není pro tvůrce snadným úkolem. Nicméně, zdá se mi, že základní myšlenku – tedy přiblížit dětem princip demokratické volby, a vlastně i celou mašinérii voleb a fungování politiky – se podařilo vcelku zdárně naplnit. A to ve stylu Komenského školy hrou Scholy ludus. Názornost, k porozumění několikrát zopakované principy volby, to vše zabaleno do pestře barevného obalu hravosti a humoru… Tato charakteristika se může zdát zlehčující, ale rozhodně tak není myšlena. Naopak, tvůrcům se podařilo ve zkratce srozumitelně zachytit základní zásady demokratického výběru, doslova odhalit podstatu hracího (a zároveň hravého) principu voleb. A vlastně i to, že se nejedná o nic neobvyklého a převratně nového. Nejen při volbách to funguje tak, že nám někdo něco naslibuje, naláká nás a nenápadně nás tak ovlivní v dalším rozhodování. Důvěrně známé je i mediálně přebujelé sledování voleb. Se všemi barevnými grafy a koláči se stalo neodmyslitelnou součástí této politické události, stejně jako beztvaré žvanění bla bla bla… Tvůrci scénické podoby tedy zvolili jako základní inspiraci právě onu dobře rozlišitelnou barvenou škálu. Scénograf Nikola Tempír využil barevné, snadno manipulovatelné kostky jasných barev, které se na počátku jeví jako jedna obrovská Rubikova kostka, tedy hlavolam, který budeme v průběhu představení řešit. Poté tedy zástupci jednotlivých politických stran rozeberou celek podle barev na menší kostky, s nimiž manipulují. Tyto pohyblivé grafy fungují velmi názorně a jsou pochopitelné i těm nejmenším. A to nejen při výsledcích samotných voleb, ale také v improvizovaných vytváření barevných koalic, i v politických bojích. Zarámování do jakéhosi virtuálního televizního studia je zjevné. Součástí scénického ztvárnění je i plátno na pozadí, na němž se objevují výsledky autentického (!) hlasování. Scéně barevně odpovídají i jisté atributy kostýmů postav. Kristýna Vlachynská oblékla protagonisty do podivných šedivých kombinéz a nasadila jim i šedivé pokrývky hlavy (připomněly mi typově Malíčky z příběhů o Neználkovi). Nicméně, příslušnost ke konkrétní „politické“ barvě je patrná podle kravat, event. dalších prvků využitých na oblecích. Oba moderátoři působí solidním dojmem díky svým civilním sakům, ale zároveň – stejně jako všichni ostatní – mají nohy napasované v šedivých punčocháčích, které jim dodávají jisté kašpárkovitosti. Tím se dětem napovídá, že se nejedná tak úplně o reálné situace. A dospělí si můžou ke kostýmům přidávat různé další významy.

Expozice a celá první část, v níž se představují protagonisté jednotlivých stran s velmi jasnými konkrétními programy, či spíše hesly (Cvičit – Učit – Tančit – Neřešit – Hrát si – Dožít), je na počátku zábavná. Nicméně parodie, v níž se břeskná hesla a vzájemné škorpení mění v neurčité bla–bla-bla, byť provázené sugestivními přízvuky a gesty, se za chvíli přece jen okouká a oposlouchá. Stejně jako v reálné politice. Vše tohle hemžení na scéně, kde se dospělí mohou bavit tím, že si k barevným panáčkům vykřikujícím hesla přiřazují konkrétní strany, lze tedy pokládat spíše za jakousi expozici k druhé, napínavější, protože interaktivní části. O přestávce se mezi diváky vrhnou zástupci jednotlivých stran, přesvědčují a slibují. A tak, když dostaneme do ruky hlasovací krabičku s šesti možnostmi, už se vyloženě těšíme na volby. Druhá část je vcelku reálným trenažérem voleb a zároveň (hlasuje se 4x) zajímavě ukazuje proměny nálad a preferencí dětských i dospělých diváků. Princip kinoautomatu je vděčný a i dospělý divák (alespoň já určitě) si tuhle hru užije. Troufám si říci, že lépe než volby skutečné. O to více se dají strhnout děti, které volby opravdu prožívají naplno a svými komentáři z hlediště přidávají do představení další rovinu. Divadelní kouzlo je v tom, že celá druhá půlka je improvizovaná, protože nikdo z herců netuší, jak volby dopadnou. Improvizační divadlo je Holičkova silná stránka, dokáže herce inspirovat a uvolnit, a tak, i když základní rámec je pevný, uvnitř zůstává mnoho prostoru pro hereckou kreativitu. A opravdu je zjevné, že si všichni tuto radost ze hry užívají, a chvílemi se až trumfují v momentálních nápadech např. při vzniku a fungování vytvořených koalic. A také k aktivizaci diváků, které „nutí“ podle svého programu tu cvičit, tu opakovat si anglická slovíčka, tančit disko i klasiku. Máme tu Karla Kratochvíla, který nabádá ke cvičení ve vycpané kombinéze podobné oblekům hráčů amerického fotbalu a zkoumá především fyzickou kondici svých voličů, rázně profesorskou Evu Nosálkovou, nabádající k učení, něžně poetickou Ivanu Machalovou získávající příznivce pro tanec různého druhu, dětinsky hravý Andrej Polák chvílemi sklouzává až k úmyslné infantilitě, líně pohodový Jan Hrovatitsch se vyznačuje uměním nicnedělání a důchodcovský Jan Matásek je zároveň laskavý a skeptický, ale bohužel se moc snadno nechá od svých kolegů zahnat do kouta. Tato šestice ve chvíli, kdy má skutečnou možnost improvizace (což se týká hlavně druhé části), vytváří skutečně pozoruhodné kreace, které se možná ve své symbolice hodně blíží kotrmelcům naší politické scény. Dva moderátoři, hravější Mikuláš Čížek a solidnější Daniel Šváb, se dobře doplňují a podobně jako představitelé stran, i oni jsou schopni okamžitě reagovat na výzvy z hlediště. Závěrečná pasáž, kdy zazní variace na českou hymnu (jejím autorem, stejně jako autorem veškeré hudby, je Jan Matásek), se některým divákům zdála možná až příliš patetická, ale v tu chvíli se ve mně ozval učitelský instinkt a právě tento hudební akcent jsem ocenila. A dokonce mě dojal. V době, kdy píšu tyto řádky, je krátce před volbami a já jsem přesvědčena, že při nich budu mít před očima naše barevné kamarády z Minoru. Tak nevím, zda se rozhodnu pro CVIČIT, UČIT, TANČIT, HRÁT SI, NEŘESIT nebo DOŽÍT?

Divadlo Minor, Praha

Demokracie

Režie: Braňo Holiček, hudba a texty písní: Jan Matásek, dramaturgie: Jan Tošovský, výprava: Nikola Tempír, kostýmy: Petra Vlachynská

Premiéra 21. 9. 2014

Loutkář 5/2014, s. 24–25.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.