Přelet nad loutkářským hnízdem

Lešková Dolenská, Kateřina: Škatulata, batolata, hejbejte se!

Po Beránkovi, který spadl z nebe a který se obecně považuje za vůbec první tuzemskou vlaštovku v tvorbě pro nejmenší publikum, měla na letošních VyšeHrátkách premiéru (česko-slovenská) inscenace Batosnění v režii Moniky Kováčové. Režisérka není na poli inscenací tohoto typu tvorby žádným nováčkem, navíc byla její prvotina Batolárium v Praze uvedena hned den po premiéře Batosnění, a tak mi přijde užitečné pokusit se obě inscenace porovnat. Přiznám se také k jedné věci: na obou představeních jsem s sebou měla dítě v příslušném věku a bedlivě sledovala (nejen) jeho reakce, o něž se moje závěry ohledně dopadu na dětské vnímání opírají.

Dlužno doplnit, že zatímco syžetový a lineárně vyprávěný Beránek z Naivního divadla v režii Michaely Homolové cílí na děti od dvou let, Batosnění (i Batolárium) posouvají spodní hranici věkové adresy už na 10 měsíců. Monika Kováčová proto inscenace koncipuje spíše jako asociativní sled jednotlivých poetických obrazů než jako ucelený tvar (ve studii publikované ve sborníku Divadlo a interakce se dokonce zdráhá Batolária označovat za inscenace a raději volí termín „setkání“; Kováčová, M.: Projekt Batolárium – od nuly až k trom. In: Divadlo a interakce VII, s. 131). V Batoláriu (premiéra 16. 10. 2011 v Bábkovom divadle na Rázcestí v Banské Bystrici) tak herečka provádějící děti prvním divadelním zážitkem (Veronika Fekiačová) jen využívá řadu věcí, aby upoutala dětskou pozornost – lehounké šátky, bublifuky, rolničky, peříčka, balónky, gumové míčky apod. A nápomocný je jí i jediný objekt na scéně – velký rozevíratelný látkový květ.

Inscenace však navzdory jednoduché scénografii pracuje na jevišti s asociacemi, mnohdy poměrně složitými. Kupříkladu barevný šátek sice dospělým může připomínat motýla, ale dětem nejspíše ne, stejně jako červený klaunský nos v dlaních se jim jen těžko propojí s abstraktním tepajícím srdcem. Ještě vyšší nároky však má režisérka na zvukové vnímání dětí. V inscenaci zní živá hudba (na scéně je přítomen kytarista), což je jistě velké plus, ovšem verbální doprovod je pro děti přespříliš komplikovaný (například věta: „Keby bolo nebo na zemi.“ je pro tak malé děti zhola nepochopitelná). Na malé ploše 25 minut jsou tedy dětem servírovány „pouhé“ impulsy a pobídky ke hře – herečka ukazuje možnosti objektů na scéně, které pak skutečně ožívají v rukou dětí i jejich doprovodu během tzv. herny, která následuje bezprostředně po představení.

Neměla jsem bohužel doposud možnost zhlédnout další dvě inscenace z cyklu Batolárií, a to Aquabatolárium (premiéra: 22. 4. 2012) a Farbatolárium (premiéra: 19. 5. 2013), takže nevím, kudy se dál ubírá divadelní zrání banskobystrického týmu Moniky Kováčové. Ovšem inscenace Batosnění, kterou připravila se studenty pražské DAMU, kde studovala v magisterském stupni režii, mi připadá mnohem propracovanější a zároveň divadelně působivější než její prvotina.

Výchozí inspirací se stala kniha Petry Kubáčkové O andělovi, noční můře, statečném medvídkovi, hodném slonovi, opici a divoké huse a téma je prosté – co se honí dětem hlavou před usnutím. Hlavními hrdiny jsou Pom (Dan Kranich) a Luli (Lucie Valenová), kteří mají i svoje loutková alter ega (malé loutky typu manekýn), a velice jednoduše provádí publikum krajinou plnou zvířátek, až narazí na nebojácného medvěda, který přemůže zlou noční můru, a děti mohou konečně tiše usnout. Právě konkretizovaná zvířátka (kuře, ovečky, medvídek, slon) jsou pro děti mnohem jednodušeji vstřebatelná, protože právě se zvířaty se děti už od raného věku seznamují v leporelech a jsou pro ně tedy známá. Autorkou výpravy je Zuzana Vítková, která navrhla scénu jako velkou peřinu s mnoha kapsami a skrýšemi, z níž měkounká látková zvířátka vystupují a do nichž zase mizí, což je další aktivita, kterou děti v tomto věku plně ocení.

Stejně jako jsou etudy se zvířátky pro děti mnohem sdělnější než abstraktní výjevy (obzvlášť půvabné jsou ovečky v řadě, které bečí celou stupnici a dá se na ně i „hrát“ písnička Ovčáci čtveráci), nejsou malí diváci ku prospěchu věci zatěžováni ani dlouhými dialogy, spíše poslouchají zvukomalebná citoslovce a jednoduchá slovíčka (tam, kutululů, ham ham apod.). V tom shledávám velký posun oproti Batoláriu a přinejmenším moje „testovací“ dítě bylo představením mnohem zaujatější a projevovalo také větší snahu aktivně se zapojit. V obou inscenacích totiž samozřejmě platí, že jsou malí diváci ke hře do jisté míry přizváni a jsou po celou dobu s účinkujícími ve velmi těsném kontaktu, nezřídka plném improvizace. Což samozřejmě vyžaduje velkou empatii nejen ze strany herců, ale i rodičů, kteří by měli své děti v případě potřeby usměrnit a příliš rozdováděné uklidnit.

Tento typ inscenací považuji spíše za mezní, do jisté míry experimentální divadelní tvorbu, protože splňuje spíše kritéria edukativní a sociální a podřizuje se mnoha předem daným omezením (zejména je to výrazně snížená schopnost vnímání a udržení pozornosti). Nicméně rodičům a dětem nabízí společný neobyčejný a neobvyklý zážitek, který tříbí a podněcuje fantazii, a i kdyby z těch dvaceti-pětadvaceti minut dětem v hlavě nic neutkvělo (o čemž pochybuji), tak je i ten sdílený čas neoddiskutovatelně přínosným benefitem pro obě strany.

Bábkové divadlo na Rázcestí, Banská Bystrica

Monika Kováčová: Batolárium

Režie: Monika Kováčová, hudba: Tomáš Pohorelec, výprava: Františka Fehérová, režijní spolupráce: Marián Pecko,

Premiéra 16. 10. 2011, psáno z reprízy 1. 9. 2014.

Studio Damúza, Praha

Monika Kováčová: Batosnění

Režie: Monika Kováčová, výprava: Zuzana Vítková

Psáno z premiéry 31. 8. 2014.

Loutkář 5/2014, s. 22–23.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.