Přelet nad loutkářským hnízdem

Bažant, Jan: Gigantické loutky IV

Závěrečnou část tohoto malého seriálu o fenoménu gigantických loutek tvoří úvaha o projektu, kterým byla inspirována. Možnosti i omezení obřích loutek jsem v praxi poznal především při práci na projektu Echt Street Puppets (ESP). Původně jsem jej koncipoval jako praktický výzkum obřích loutek v rámci mé disertační práce, ale od svého vzniku se projekt rozrostl na soubor patnácti loutek vysokých od dvou a půl do čtyř a půl metru.

Spolu s autorskou dvojicí Hza Bažant a Lukáš Kuchinka projekt ESP produkčně odstartoval David Kašpar. První loutky Ďábla a Smrti byly uvedeny v roce 2008 na Berlínském „Karneval der Kulturen“, tamtéž jsme také o rok později získali ocenění mezinárodní poroty. V souvislosti s projektem jsme vedli řadu workshopů, v Evropě i v Asii. Podnikli jsme s představením BaJaJa turné po vesnicích aboriginců v taiwanských horách, ušli jsme s loutkami desítky kilometrů v průvodech v Čechách, Německu, Velké Británii, Polsku, Dánsku i na Taiwanu.

Projekt samotný vznikl a vyvíjel se díky velice různorodým impulsům, hlavní motivací stále zůstává naše vášeň pro loutky a experimentování s jejich technickými možnostmi, ale také hledání jejich místa ve světě. Využíváme faktu, že výtvarný objekt s propracovaným systémem pohybu se v prostředí ulice může stát v očích diváka velmi přirozeně živým subjektem. Velice jednoduchá dramaturgie je založena na improvizaci a interakci loutek s okolím, s divákem, s kolemjdoucím, s ulicí. Dopředu jsou dané pouze charaktery jednotlivých loutek a jejich vzájemný vztah. Další se odvíjí ze vzniklých situací. Z ryze praktických důvodů fungují naše loutky většinou v rámci průvodů, karnevalů či jiných městských slavností. Nejzajímavější jsou intervence a přesahy z průvodů do prostředí, která podobný rámec nemají. Proto občas děláme všechno pro to, abychom se po cestě ztratili hlavnímu průvodu, a z náhodných interakcí s kolemjdoucími mnohdy vznikají ryzí magické okamžiky.

Náhled technologie loutek ESP

Loutky ESP se dají rozdělit do tří kategorií, podle jejich funkce v představení, potažmo jejich velikosti. První nejmenší, nejmobilnější a tedy nejvíce schopnou interakce s divákem je kategorie krosnových loutek. Tento druh loutky není nic nového, byl již popsán a v různých obdobách je používán po celém světě. Jako nejmenší a nejmobilnější loutky z dílny ESP prošly při výrobě dalšími modifikacemi posouvajícími již známou konstrukci. Jako první vznikla dvojice čertů, které jsme pojmenovali Belzebub a Brouk.

Brouk je velice specifická loutka, jejíž pohyb je založen za dvou prvcích. Prvním je velice jednoduchá vnitřní konstrukce s polypropylenovými trubkami. Tento materiál je velice pružný a lehký, dá se svařovat, ohýbat teplem a jeho životnost se počítá na stovky let. Trubky tvořící tělo jsou vyvázány s krkem ze stejného materiálu, hlava zde funguje jako závaží, které násobí pohyb loutkoherce a tím je výraz loutky expresivnější.

Druhým specifikem jsou ruce tvořené francouzskými holemi. Pomocí těchto holí je možné provádět podivný přískokový pohyb, vytvářející plíživý charakter Brouka. V tomto případě se podařilo přirozeným způsobem sladit loutku s loutkohercem, protože ten velice rychle zjistí, že pohyb s „živou“ hmotou s neustále měnícím se těžištěm, které nese na zádech, je velice vyčerpávající, pokud svoje pohyby s loutkou nesladí.

Tento princip, kdy technologie loutky sama o sobě vytváří charakter postavy, jde sice zdánlivě proti zásadám, podle kterých je loutka plně podřízena kontrole vodiče a tím je schopna naplnit veškeré potřeby inscenátorů. Na ulici však toto není největší prioritou, zde je nutné, aby loutka i po mnoha hodinách hraní unaveným a ploužícím se vodičem stále působila dojmem živosti. Zároveň je také jedním z principů ESP vnuknout divákům představu loutky jako živé bytosti. Zde je kladen veliký důraz na improvizační talent a pohotovost vodiče, který skrze momentální situace navazuje kontakt s publikem a uvádí jej do hry.

Zatím poslední model krosnové loutky ESP – Energit, je postaven ze svařované konstrukce plastových trubek doplněné tenkými hliníkovými pruty. K pohybu hlavy používá dvojitý kulový kloub, který umožňuje velice přirozený pohyb do všech stran, kdy bowdeny navázané na přilbě vodiče převádějí každý jeho pohyb na hlavu loutky. Ruce jsou dlouhé a zakončené speciálními rukavicemi, které umožňují uchopovat předměty.

Druhou kategorií jsou loutky pracovně přezdívané majáky. Sem patří Andělé a Vlajkonoši. Jsou to loutky s ocelovou trojúhelníkovou základnou, která nese osu vysokou kolem čtyř metrů. První generace, Andělé, mají mechanická křídla, loutky z druhé generace, Vlajkonoši, nesou bambusová kopí s prapory. Zásadní výhodou těchto loutek je jejich obsluha pouze jedním vodičem. Od první verze se tento model dočkal vylepšení ve formě zvětšené základny, která sice při pohybu v davu není ideální, ovšem vyřešila neduh Andělů, kteří museli být neustále pod dozorem, protože ve větru měli tendenci padat. Tomu byly také na vině křídla, která se často stávala plachtami. Oproti nim mají Vlajkonoši poměrně menší hlavy s rameny, také jsou vybaveny kruhy z plastových trubek, které drží vypjatý tvar sukně. Jejich základna je stavěna z komponentů, které jsou plně rozebíratelné, tudíž je možné celou konstrukci sbalit do rozměrů transportovatelných v nejhorším osobním voze kombi, což předchozí verze neumožňovala.

Největším typem jsou loutky voděné třemi až čtyřmi vodiči. Jde o loutky Čerta, Smrtky, Ohně a Vody. Jejich konstrukce se liší podle charakteru, který loutka představuje. Voda má širokou základnu a pohybuje se plavně a elegantně. Oheň má malou základnu, velká kola, a tím pádem je rychlý a pohyblivý. Základem je ocelový či dřevěný podvozek, umožňující sezení pro vodiče hlavy. Ruce jsou voděné pomocí bambusových tyčí zespodu jako javajky. Pod sukní loutky je schován řidič, který u smrtky zároveň vodí hlavu. Specifická je loutka Ďábla s dvojitou hlavou. Je postavena na podvozku vyrobeném z vozíku trubkové konstrukce, na kterém je osazena hliníková konstrukce.

Během šesti let existence projektu vzniklo šest generací pouličních loutek, každý jednotlivý systém vznikal jako experimentální prototyp. Je fascinující sledovat, jak se podoba loutky utváří podle její technologie, a naopak jak se její systém vodění a pohybu přizpůsobuje jejímu designu a to vše samo od sebe jakoby samovolně tvůrci pod rukama. Loutka je ovšem především médiem, a jako takové je předurčena k přenášení sdělení. Vedle svého konání zároveň může promlouvat jako umělecký artefakt a skrze svoji stylizovanou podobu nést další významy. Obří loutka ve veřejném prostoru je médiem schopným přenést toto sdělení přímo, a to poměrně velkému počtu lidí, nemusí diváka lákat do divadla, najde si ho venku. Percepce probíhá kolektivně, a to přímo na ulici, v reálném světě, je konfrontována s prostředím známém z mnoha všedních situací. Ulice, veřejný prostor jako médium v sobě obsahuje obrovské množství energie. Energie nestálé, velice nedůtklivé, která je základní esencí jakéhokoliv davu. Může se velice snadno zvrtnout a negativní emoce explodují ve vlně nenávisti a násilností. Zároveň je prostorem velice skutečným, události a jevy, které se zde odehrávají, jsou autentické, tudíž i věci přehrávané se jeví autentickými. V současné době, kdy se čím dál větší část života civilizovaného světa přesouvá do virtuální roviny, stává se tato iluze jednou z mála možností, jak zasáhnout diváka něčím skutečným. A už je v podstatě jedno, jestli výsledkem je pouze divákovo pobavení, nebo po sobě představení zanechá stopu, ze které může později vyklíčit zájem, pochybnost a zvědavost.

Loutkář 5/2014, s. 11–12.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.