Festival má jednu z nejdelších tradic u nás. Musím hned říct, že se stále drží velmi dobře.
Je to výborně zorganizovaná přehlídka, která probíhá v přátelském ovzduší. A v Třebíči je
o ni neobvyklý zájem. Přijeli jsme o hodinu a půl dříve a před pokladnou už čekaly děti na
lístky. Nakonec všech jedenáct představení navštívilo víc jak 600 platících diváků a k tomu
musíme přidat několik desítek členů hrajících souborů. Tato přehlídka je samozřejmě postupová a sdružuje loutkáře ze tří krajů: Jihomoravského, Zlínského a z kraje Vysočina.
Letos nehráli někteří lídři, které jsme byli zvyklí vídat. Zvlášť mě mrzela neúčast Říše loutek
z Kroměříže, kteří z vážných zdravotních důvodů hrát nemohli. A když už jsem u těch výčtů,
tak dětské soubory tu byly tři, jeden studentský, jedno rodinné divadlo a jak už to tak bývá
ve vzduchu – třikrát jsme viděli hru s ekologickými motivy. U dvou inscenací se to stalo přímo
tématem. Tak například pan Petr Moudrý a Hana Horňáková z Kyjova nám divadelní praxí
ukázali, jak může vypadat výchova předškolních dětí k ochraně přírody a ke třídění odpadu.
Zahráli Pohádku o skoro snědeném jablíčku. Vzhledem k záměru to dopadlo velmi přesvědčivě a soubor dostal cenu za divadlo ve službách edukativní metody. Pan Moudrý zahrál pak sám a s vervou
příběh Míšův zub, který sám na lidové motivy zdramatizoval, složil písně, zazpíval je a vyrobil
pěkné dřevěné loutky. Vlastní variace na lidovou pohádku odehráli dva studenti ze ZUŠ Nové
Město na Moravě pod názvem O zelené Karkuli. Natálie Mašterová a Mikuláš Kupka byli také
silně inspirováni vztahem k přírodě a ke zvířatům. Nakonec v příběhu zazněl disharmonický
tón, ten se ale týkal vztahů mezi lidmi. Studenti dostali cenu za jasný důkaz toho, že ne všechny
Karkulky jsou červené. A já bych dodala, že ne všechno je na světě růžové…, ale tyto loutkářské
děti to vědí. Zůstaneme u barev. Pohádku pro muchomůrku červenou z Uherského Brodu
vytvořili pro nejmenší děti Roman Švihlík a Lenka Sasínová. Také na jevišti s dětmi spolupracovali
a uměli to výborně. Dobře zvolenou nápodobou dětem umožnili být součástí příběhu. Dostali
cenu za výborný kontakt s dětmi. Tato hra byla opřena o motivy z děl našich dnes už klasických
autorek, jako je třeba Daisy Mrázková či Olga Hejná. Láska k dětem, jakožto svému hlavnímu
publiku, byla znát i z představení Včelí medvídci velkého souboru Povidlo z Otrokovic (režie Robert
Bázika). Tito nadaní lidé vždy dají divadlu vše, co umějí. A je toho dost, umějí hrát s marionetou,
výborně mluví, zpívají, mají smysl pro humor. Teď se ale vše dělo ve službách příběhu, stavěného
pro televizní produkci, a tak inscenace vyzněla poněkud prvoplánově. Soubor dostal cenu za výborné
loutkářské řemeslo. S paní Hanou Kratochvílovou přijely z Blučiny děti, které nám zahrály hru
Sněhurka a trpaslíci, kterou kdysi zpracovala Milada Mašatová. Jak jsme rádi, že aspoň ve svých
textech je tu s námi, tato talentovaná a krásná žena. Výborný text s věcným humorem a nadsázkou děti, i když malé, pochopily. Inscenačně byl zvolen úsporný styl, vše tu dobře sloužilo a dopadlo. Jen jednu „vadu“ to ovšem mělo – nebylo to loutkové divadlo. Soubor dostal cenu za vtipný a autentický projev dětí. Loutkino z Brna, to je dětský loutkářský soubor, který má štěstí. Vedoucí, manželé Prokopovi a paní Zemčíková, jsou pilní a hledající kumštýři, kteří své děti provázejí divadlem pozoruhodným způsobem. Však loni jste jednu jejich skupinu mohli vidět v Chrudimi, kde jejich loutkářství docela zabodovalo. Teď přijely do Třebíče mladší děti a zahrály dva kratší příběhy. Mikulkova Houpací pohádka (r. Radomír Prokop) je anekdotou o léčbě velryby, co spolkla měsíc, a taky byla takto s pomocí svižného ragtimu sehrána. Jednoduše, ale vtipně dopadla i druhá hříčka Vánoční ostrov (režie Alena Zemčíková) od Zbyňka Malinského. Tato hra, působící imaginativně a křehce, je doprovázena vlastní muzikou dětí. Loutky vyrobené jako mupetty mají někdy ještě rezervy ve svém použití, vše ale vypadá pěkně a vkusně (scéna a loutky u obou her – Kamila Prokopová). Byla udělena cena vedoucím souborů za dramaturgii a divadelní humor. Obě představení byla doporučena do širšího výběru programu LCH.
Soubor Bedruňka z Brna má svůj styl, jejich loutkářský projev je realistický svou metodou, poetický vyzněním. Pro pohádkový příběh Drak Bylinka vytvořila Kamila Prokopová zajímavou a krásnou scénu, která dává této inscenaci dobré příležitosti (režie R. Prokop). S marionetkami a s maňasy (draci) hrají herci šikovně a uvěřitelně. Stínohry dodávají této moderní pohádce jisté magické momenty. Příběh na motivy anglosaských bájí je o síle přátelství a obraně jinakosti. Je vlastně veden dost dramaticky, a tak by si zasloužil asi loutkářsky úctyhodnější pointu, přesvědčivější závěr. Hra je doprovázena písněmi a hrou na loutnu. Martinovi Červenákovi byla udělena cena za výkon v roli Draka a Kamile Prokopové cena za scénografii.
Za všechny složky inscenace dostalo cenu představení Jak chudý člověk našel štěstí (režie Tomáš Machek). Manželé Machkovi a také nezastupitelně jejich děti zahráli pohádku na indické motivy. Měli krásné dřevěné samostojné loutky a také nás uchvátil znějící stojan, který se proměnil v boha Višnu. Výrazná scénografie byla při své malebnosti také vkusná. Ovšem to, co tuto pohádku s návratem dobře drží, je tu svižně a inteligentně napsaný scénář, který některými detaily zjevuje literární kvality. Propracovanost a jednolitost této inscenace si určitě zasloužila navržení do širšího výběru programu LCH.
Překvapením této přehlídky se stal, jako by z nebe spad, Don Šajn souboru Hvizd z Holešova.
Scénografie, loutky a režie Vladimíra Dvořáková, hudba Jiří Kuhl. Právě tito dva lidé mohou za
tohoto povedeného Dona Šajna. V pozici suverénní loutkářky, která nám s vervou a nadhledem
předává starý příběh lidových loutkářů, je Vladimíra Dvořáková jako doma. Baví nás svým
animačním umem, svou energií a humorem. Ty dávné komedianty blahé paměti nám znovu
připomíná. Akustická basa Jiřího Kuhla krásně zapadá do tohoto konceptu a divadelní energii
ještě zvyšuje. Inscenace má taky vynikající scénografii, je výrazná a funkční, vše se dá rychle
proměnit. Také loutky, jednoduché marionety, upoutají svou stylizací do dryáčnické podoby.
Tohoto Dona Šajna, s jeho proměnami, kouzly, legrací, tempem a klasickým (zaplaťpánbůh)
vyzněním, jsme všichni rádi viděli. Cenu za herectví a scénografii rádi Vladimíře Dvořákové
předali a inscenaci nominovali na LCH. Vlastně, kdo my? Přece my, porotci tohoto vlídného festivalu: Jaroslav Dejl a Blanka a Karel Šefrnovi.
Dohromady máme teď právě dvě stě let. A víte, co nás naučila a donutila zpívat Hanka Horňáková z Kyjova? Takovou dlouhou ekologickou píseň s refrénem: my jsme bioodpad, pocházíme z české země, to máme radost, že bude z nás kompost. Taky jsme měli radost, vzhledem k našemu věku… Každopádně, tento rok se loutkářům v Třebíči velice vydařil, budeme na něj rádi vzpomínat.
Loutkář 3/2014, s. 38–39.
10. 5. 2024
Divadlo jednoho Edy, Liberec
Medvídek Mojko
11. 5. 2024
Divadlo DRAK, Hradec Králové
Válka světů
Josef Brozman (2. 4. 1949)
Marta Bártková (4. 4. 1929)
Jiří Švec (4. 4. 1939)
Miroslav Skála (6. 4. 1924)
Aleš Kisil (8. 4. 1964)
Kateřina Melenová (9. 4. 1964)
Hana Lamková (11. 4. 1934)
Jiří Ferby (14. 4. 1964)
Josef Špachta (15. 4. 1934)
Petr Matásek (17. 4. 1944 – 25. 7. 2017)
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Marta Jurečková (23. 4. 1944)
Bohuslava Roháčková (25. 4. 1949)
Alena Popelková (28. 4. 1944)
Zuzana Skalníková (20. 6. 1949 – 12. 4. 2019)
Alena Exnarová (25. 12. 1951 – 19. 4. 2024)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS