Šefrnová, Blanka: 48. třebíčské loutkářské jaro

Festival má jednu z nejdelších tradic u nás. Musím hned říct, že se stále drží velmi dobře.

Je to výborně zorganizovaná přehlídka, která probíhá v přátelském ovzduší. A v Třebíči je

o ni neobvyklý zájem. Přijeli jsme o hodinu a půl dříve a před pokladnou už čekaly děti na

lístky. Nakonec všech jedenáct představení navštívilo víc jak 600 platících diváků a k tomu

musíme přidat několik desítek členů hrajících souborů. Tato přehlídka je samozřejmě postupová a sdružuje loutkáře ze tří krajů: Jihomoravského, Zlínského a z kraje Vysočina.

Letos nehráli někteří lídři, které jsme byli zvyklí vídat. Zvlášť mě mrzela neúčast Říše loutek

z Kroměříže, kteří z vážných zdravotních důvodů hrát nemohli. A když už jsem u těch výčtů,

tak dětské soubory tu byly tři, jeden studentský, jedno rodinné divadlo a jak už to tak bývá

ve vzduchu – třikrát jsme viděli hru s ekologickými motivy. U dvou inscenací se to stalo přímo

tématem. Tak například pan Petr Moudrý a Hana Horňáková z Kyjova nám divadelní praxí

ukázali, jak může vypadat výchova předškolních dětí k ochraně přírody a ke třídění odpadu.

Zahráli Pohádku o skoro snědeném jablíčku. Vzhledem k záměru to dopadlo velmi přesvědčivě a soubor dostal cenu za divadlo ve službách edukativní metody. Pan Moudrý zahrál pak sám a s vervou

příběh Míšův zub, který sám na lidové motivy zdramatizoval, složil písně, zazpíval je a vyrobil

pěkné dřevěné loutky. Vlastní variace na lidovou pohádku odehráli dva studenti ze ZUŠ Nové

Město na Moravě pod názvem O zelené Karkuli. Natálie Mašterová a Mikuláš Kupka byli také

silně inspirováni vztahem k přírodě a ke zvířatům. Nakonec v příběhu zazněl disharmonický

tón, ten se ale týkal vztahů mezi lidmi. Studenti dostali cenu za jasný důkaz toho, že ne všechny

Karkulky jsou červené. A já bych dodala, že ne všechno je na světě růžové…, ale tyto loutkářské

děti to vědí. Zůstaneme u barev. Pohádku pro muchomůrku červenou z Uherského Brodu

vytvořili pro nejmenší děti Roman Švihlík a Lenka Sasínová. Také na jevišti s dětmi spolupracovali

a uměli to výborně. Dobře zvolenou nápodobou dětem umožnili být součástí příběhu. Dostali

cenu za výborný kontakt s dětmi. Tato hra byla opřena o motivy z děl našich dnes už klasických

autorek, jako je třeba Daisy Mrázková či Olga Hejná. Láska k dětem, jakožto svému hlavnímu

publiku, byla znát i z představení Včelí medvídci velkého souboru Povidlo z Otrokovic (režie Robert

Bázika). Tito nadaní lidé vždy dají divadlu vše, co umějí. A je toho dost, umějí hrát s marionetou,

výborně mluví, zpívají, mají smysl pro humor. Teď se ale vše dělo ve službách příběhu, stavěného

pro televizní produkci, a tak inscenace vyzněla poněkud prvoplánově. Soubor dostal cenu za výborné

loutkářské řemeslo. S paní Hanou Kratochvílovou přijely z Blučiny děti, které nám zahrály hru

Sněhurka a trpaslíci, kterou kdysi zpracovala Milada Mašatová. Jak jsme rádi, že aspoň ve svých

textech je tu s námi, tato talentovaná a krásná žena. Výborný text s věcným humorem a nadsázkou děti, i když malé, pochopily. Inscenačně byl zvolen úsporný styl, vše tu dobře sloužilo a dopadlo. Jen jednu „vadu“ to ovšem mělo – nebylo to loutkové divadlo. Soubor dostal cenu za vtipný a autentický projev dětí. Loutkino z Brna, to je dětský loutkářský soubor, který má štěstí. Vedoucí, manželé Prokopovi a paní Zemčíková, jsou pilní a hledající kumštýři, kteří své děti provázejí divadlem pozoruhodným způsobem. Však loni jste jednu jejich skupinu mohli vidět v Chrudimi, kde jejich loutkářství docela zabodovalo. Teď přijely do Třebíče mladší děti a zahrály dva kratší příběhy. Mikulkova Houpací pohádka (r. Radomír Prokop) je anekdotou o léčbě velryby, co spolkla měsíc, a taky byla takto s pomocí svižného ragtimu sehrána. Jednoduše, ale vtipně dopadla i druhá hříčka Vánoční ostrov (režie Alena Zemčíková) od Zbyňka Malinského. Tato hra, působící imaginativně a křehce, je doprovázena vlastní muzikou dětí. Loutky vyrobené jako mupetty mají někdy ještě rezervy ve svém použití, vše ale vypadá pěkně a vkusně (scéna a loutky u obou her – Kamila Prokopová). Byla udělena cena vedoucím souborů za dramaturgii a divadelní humor. Obě představení byla doporučena do širšího výběru programu LCH.

Soubor Bedruňka z Brna má svůj styl, jejich loutkářský projev je realistický svou metodou, poetický vyzněním. Pro pohádkový příběh Drak Bylinka vytvořila Kamila Prokopová zajímavou a krásnou scénu, která dává této inscenaci dobré příležitosti (režie R. Prokop). S marionetkami a s maňasy (draci) hrají herci šikovně a uvěřitelně. Stínohry dodávají této moderní pohádce jisté magické momenty. Příběh na motivy anglosaských bájí je o síle přátelství a obraně jinakosti. Je vlastně veden dost dramaticky, a tak by si zasloužil asi loutkářsky úctyhodnější pointu, přesvědčivější závěr. Hra je doprovázena písněmi a hrou na loutnu. Martinovi Červenákovi byla udělena cena za výkon v roli Draka a Kamile Prokopové cena za scénografii.

Za všechny složky inscenace dostalo cenu představení Jak chudý člověk našel štěstí (režie Tomáš Machek). Manželé Machkovi a také nezastupitelně jejich děti zahráli pohádku na indické motivy. Měli krásné dřevěné samostojné loutky a také nás uchvátil znějící stojan, který se proměnil v boha Višnu. Výrazná scénografie byla při své malebnosti také vkusná. Ovšem to, co tuto pohádku s návratem dobře drží, je tu svižně a inteligentně napsaný scénář, který některými detaily zjevuje literární kvality. Propracovanost a jednolitost této inscenace si určitě zasloužila navržení do širšího výběru programu LCH.

Překvapením této přehlídky se stal, jako by z nebe spad, Don Šajn souboru Hvizd z Holešova.

Scénografie, loutky a režie Vladimíra Dvořáková, hudba Jiří Kuhl. Právě tito dva lidé mohou za

tohoto povedeného Dona Šajna. V pozici suverénní loutkářky, která nám s vervou a nadhledem

předává starý příběh lidových loutkářů, je Vladimíra Dvořáková jako doma. Baví nás svým

animačním umem, svou energií a humorem. Ty dávné komedianty blahé paměti nám znovu

připomíná. Akustická basa Jiřího Kuhla krásně zapadá do tohoto konceptu a divadelní energii

ještě zvyšuje. Inscenace má taky vynikající scénografii, je výrazná a funkční, vše se dá rychle

proměnit. Také loutky, jednoduché marionety, upoutají svou stylizací do dryáčnické podoby.

Tohoto Dona Šajna, s jeho proměnami, kouzly, legrací, tempem a klasickým (zaplaťpánbůh)

vyzněním, jsme všichni rádi viděli. Cenu za herectví a scénografii rádi Vladimíře Dvořákové

předali a inscenaci nominovali na LCH. Vlastně, kdo my? Přece my, porotci tohoto vlídného festivalu: Jaroslav Dejl a Blanka a Karel Šefrnovi.

Dohromady máme teď právě dvě stě let. A víte, co nás naučila a donutila zpívat Hanka Horňáková z Kyjova? Takovou dlouhou ekologickou píseň s refrénem: my jsme bioodpad, pocházíme z české země, to máme radost, že bude z nás kompost. Taky jsme měli radost, vzhledem k našemu věku… Každopádně, tento rok se loutkářům v Třebíči velice vydařil, budeme na něj rádi vzpomínat.

Loutkář 3/2014, s. 38–39.