Vojtíšková, Zuzana: Plzeň je opravdu loutkářským královstvím

V Plzni se amatérské loutkové divadlo nejen hraje: tamní příznivci mu rozumí, mají chuť přátelsky diskutovat o zhlédnutých představeních, chtějí si tříbit názory, umějí podpořit své kamarády i konkurenční soubory a jsou ochotni přijmout i nepříjemnou kritiku. To vše se ukázalo na jubilejním 10. ročníku Pimprlení, které proběhlo na konci března v prostoru loutkového divadla V Boudě.

O vyzrálosti plzeňských loutkářů hovoří mimo jiné i skutečnost, že umějí hrát nejen pro děti, ale taky pro dospělé. Z pěti festivalových představení byly jen dvě pohádky. Obě bohužel trpěly problémy vycházejícími už ze samotné textové předlohy.

Do největší pasti se chytilo Divadlo bez zákulisí ze Sokolova, které sehrálo loutkovou pohádku J. Krejčíka O princezně Milušce v úpravě a režii Danuše Telínové. Výchovná pohádka cílená na to, aby se děti odnaučily lhát, je postavena na příběhu prolhané princezny, kterou před únosem do království lži zachrání šašek; bohužel sám k její záchraně použije lež. Princip, který pohádka skoro čtyřicet minut kritizovala jako špatný, se nakonec stal prostředkem hrdinského činu. Navíc sama motivace šaška (živého herce) k záchraně princezny byla velmi pochybná, přesněji: nebyla vůbec žádná. Královský kašpar se od začátku snažil princeznu usvědčit ze lži a dokázat naivnímu králi, jak špatnou má dceru, ale v závěru se z ničeho nic stal princezniným zachráncem. Dramaturgických problémů měla pohádka celou řadu a bohužel je nezmírnilo ani scénické řešení. Sokolovští loutkoherci si pro svou inscenaci zvolili javajky, s jejichž animací si často nevěděli rady. Zajímavým pokusem o oživení celé jevištní realizace bylo ztvárnění království lži, v němž zlou vládkyni hrála herečka, která se pro svůj výstup nechala inspirovat postavou Chantal Poullain ze známého filmu Šašek a královna. Rozhodně to však nestačilo k tomu, aby si pohádka O princezně Milušce získala přízeň festivalových diváků.

Dlužno dodat, že Divadlo bez zákulisí pracuje s loutkami jen krátkou dobu a mnoho inscenačních potíží vycházelo z malé zkušenosti a z neznalosti zákonitostí loutkového divadla, což na Pimprlení vedle plzeňských loutkářských matadorů o to víc vyniklo. Není třeba proto sokolovský soubor zatracovat, ba naopak je důležité podpořit ho v jeho snaze a touze pracovat s loutkami.

Když se pálí košťata, může z toho vzniknout nedorozumění

S dramaturgickými problémy se potýkala i pohádka Ottfireda Preuslera Malá čarodějnice, kterou s použitím dramatizace Jana Nováka pro Spolkové loutkové divadlo V Boudě upravil Martin Fládr. Text tvůrcům bohužel nenabídl mnoho dramatických situací, a tak zkušení plzeňští loutkáři pohádku spíše ilustrovali. Navíc se opět chytli do pasti při celkovém vyznění pohádky: touha po pomstě, kterou havran malé čarodějnici zdárně vymluvil a vysvětlil jí, že má činit pouze dobrá pomáhací kouzla, se nechtěně stala trumfem celé pohádky. Malá čarodějnice totiž za trest, že neprošla velkou zkouškou, upálí ostatním čarodějnicím jejich košťata a čarodějné knihy. Původně proklamované poslání pohádky, že „i malí a nezkušení mohou měnit svět k lepšímu“, se tak tvůrcům bohužel trochu zvrtlo, i když zcela určitě nezáměrně. Je to škoda, protože herci divadla V Boudě jsou sehraní, s loutkami pracovat umějí, dokáží nejrůznějšími loutkářskými detaily a vychytávkami pobavit a překvapit a navíc využívají estetické a výtvarně zdařilé kulisy i loutky. V případě Malé čarodějnice animovali odkrytí vodiči v kostýmech čarodějnic marionety na nitích v účelně řešené scéně, která díky pohyblivým, přibližně metr vysokým, variabilním paravánům umožňovala rychlou přestavbu na různá prostředí. Představení doprovázela živě hraná hudba a zvuky a ruchy podtrhovaly konkrétní akce loutek.

(Ne)vadí, že logika děje pokulhává

Zajímavým mezistupněm od divadla pro děti k divadlu pro dospělé diváky se na plzeňském Pimprlení stalo představení Dobyvatelé ztraceného Betléma DMS divadla při ČCE Rokycany. Inscenace autora Vladimíra Pecha, původně nastudovaná k hraní v předvánočním období v kostele jako připomenutí souvislostí týkajících se narození Ježíše, festivalové diváky pobavila, a to zejména aktualizačními vtipy a adresnými i neadresnými odkazy k různým dobrodružným knížkám a filmům, „v nichž se to hemží padouchy a darebáky, kteří mají vždycky navrch – co na tom, že logika děje kolikrát pokulhává“. Tvůrci se touto charakteristikou dobrodružství řídili téměř doslova, což ale byla pro inscenaci jako celek škoda. Loutkářské principy zde zastoupila pouze kratičká úvodní stínohra, plavba na moři ilustrovaná lodí s loutkami a postava velblouda ztvárněná dvěma herci na principu masopustního koně. V podstatě se ale jednalo o divadlo hrané dětmi, které by mělo své místo spíše na jiné přehlídce, kde by vzhledem ke slušným výkonům dětských herců uspělo určitě lépe.

Všechno zabalil do kufrů, které se ztratily spolu s ním

Rodinný loutkový příběh o lásce a cestování O Dolfíčkovi a Vlastě plzeňského divadla TYAN dokázal festivalové diváky dojmout a vzbudit v nich nostalgické vzpomínky. Pomocí pěti starých, omšelých kufrů různé velikosti a několika loutkových „nalezenců“ – od jednoduchých malých marionet z někdejšího rodinného divadélka přes hlavičky loutek a originálního maňáska paní Hildy až po symboly tvořené čepicí, plynovou maskou či různými kusy oděvů – dokázal Roman Černík ve své one man show převyprávět životní příběh svého dědečka. Kufry mu posloužily jako záhony i jako kytky, jako symbol pořádku a přesnosti a v neposlední řadě jako malé paravány. Roman umí hrát s obrovským nasazením, ponořen do vlastního nitra, odkud čerpá energii, kterou pak předává divákům. Je schopen vytvořit napětí, zklidnit svůj způsob hraní, který často působí až rozháraně a nahodile, je mocen bravurně si poradit s neplánovanými technickými potížemi či se zapomenutou pasáží důležitou pro vyprávění dalšího příběhu. Toto vše se projevilo v příběhu O Dolfíčkovi a Vlastě, který byl sondou do osobních dějin, potažmo do dějin našeho středoevropského prostoru. Přestože nešlo o žádnou vybroušenou loutkařinu, loutky zde byly použity funkčně a staly se skutečným prostředkem ke sdělení nejen faktů, ale také pocitů a atmosféry.

To by mě teda zajímalo, jak to mám stihnout…

Se skvělým nápadem se na letošním Pimprlení prezentoval soubor Rámus Plzeň ve své inscenaci nazvané Škoda času připravené na motivy textů Daniely Fischerové, které upravila Zdena Vašíčková. Na jeviště, kde stojí velká papírová krabice, proutěný koš, stolek s pískem a plachtou zakrytý jakýsi objekt, z něhož se posléze vyklube pípa a sud piva, postupně přichází pět herců, kteří divákům sdělí, že teda nevědí, kdo vymyslel takovou blbost, aby zrovna dneska hráli své představení, vždyť oni na to vůbec nemají čas, protože už mají být v práci, na oslavě, zkrátka někde jinde. Hned na začátku se tak rozehraje hra o čas, určovaná hodem kostky a zvoněním nataženého kuchyňského budíku, který přesně odpočítává počet minut odvozených podle čísla, které komu na kostce padne. Herci tak divákům na etapy, kouskovaně a na přeskáčku odehrají čtyři příběhy (Beznadějná situace, O ptákovi se dvěma hlavami, Duhová jiskra, Strom splněných přání). Reflexe uspěchaného klipovitého světa, daná rámcem celého představení, je nejen vtipným východiskem, ale také funkčním zdrojem napětí a překvapení. Zvolené loutkářské prostředky výborně doplňují metaforu zakotvenou už v textech Daniely Fischerové. Chtít popisovat nápady ztvárnění jednotlivých příběhů, které v sobě skrývají moudrost, humor i duchovní ponaučení, by bylo trestuhodné vyzrazení kouzla celé inscenace. Omezím se proto jen na tvrzení, že tvůrci souboru Rámus umějí pracovat se symbolikou loutek a předmětů, jsou schopni nadhledu a vtipu, metaforického vyjádření a zároveň srozumitelného tlumočení jednotlivých příběhů, a to ať už pro to použijí jako loutky umělé květiny, sklenice, balónky či proutěný koš.

Loutky mohou být pořád aktuální

10. plzeňské Pimprlení přineslo místy skutečně originální nápady a ukázalo funkční a velmi současné cesty loutkového divadla. Jako ocenění práce s tradiční marionetou doporučila porota (scénografka Marcela Jeřábková, režisér a herec Tomáš Běhal a dramaturgyně Zuzana Vojtíšková) k účasti na Loutkářské Chrudimi Malou čarodějnici divadla V Boudě. Jako hold syrovému a přesto (nebo právě proto) silnému vyprávění s loutkami doporučila příběh O Dolfíčkovi a Vlastě divadla TYAN a jako výraz uznání hledání originálních loutkářských přístupů nominovala na Loutkářskou Chrudim inscenaci Škoda času souboru Rámus.

Loutkář 3/2014, s. 36–37.