Přelet nad loutkářským hnízdem

Malíková, Nina: Hradecká přehlídka s loutkáři a dětmi

Stalo se už tradicí, že hradecká divadelní přehlídka, na níž se vybírá pro postup na Loutkářskou Chrudim a na Dětskou scénu, se koná společně, v posledních letech v přívětivém a pro všechny zúčastněné vyhovujícím a pohostinném prostředí hradeckého DRAKu a že je – pokud jde o datum, většinou z těch \„postupových\“ přehlídek mezi posledními. Nejinak tomu bylo i letos, kdy se lektorský sbor sešel s 21 soubory ve dnech 11. – 13. dubna. Jak je vidět z počtu zúčastněných souborů, byl to opravdu náročný víkend, ale ze strany pořadatelů výtečně připravený, takže jednotlivá představení i rozborové semináře běžely jako na drátku.

Loutkářskou část zahájilo v Hradci představení Kázání děvčátkům a slečnám souboru Děvčátko a slečny ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř. Název seskupení, které si pro jednotlivé inscenace dává soubor, jehož dámskou část jste mohli vidět loni na Loutkářské Chrudimi a posléze i na Přeletu s inscenací Tygr, jako by vyjadřoval samotné téma inscenace – šlo skutečně o jedno děvčátko, které vezmou do zaučení slečny. Ale všechno popořadě.

Bohatá a trochu komplikovaná struktura scénáře, který vychází z mravoličných barokních kázání a pohádky o Červené Karkulce tak, jak ji vypráví Ch. Perrault. Na osnově známé pohádky jde o mravní naučení o nástrahách, které mohou čekat na mladé dívky. Už z toho úhlu pohledu je vidět, že se pohádka o Červené Karkulce určitě nebude vyprávět pro malé děti, ale že její skrytá symbolika poslouží jako východisko pro další interpretaci. Na počátku představení přicházejí se svíčkami dvě černě oděné dívky v jemné kostýmové stylizaci připomínající spíše komorné či spoře oblečené služtičky. Na předscéně s výrazným gestem odhodí dvě neoblečené panenky. Tyto dívky přibírají do hry třetí a s její panenkou-Karkulkou odehrají příběh, který je přerušován a prošpikován moralistním kázáním. Sledujeme cestu dívenky lesem a její vemlouvavé svádění vlkem (tato část se odehrává stínoherně ve spodní části stolu, na kterém se manekýny hrál až doposud celý příběh), který po ní v babiččině domečku chce, aby se svlékla a přilehla k němu do postele. (Podle dobových materiálů antropomorfizovaný vlk symbolizuje muže, který může být milencem, svůdníkem nebo sexuálním násilníkem.) Po tomto brutálním aktu dívky panenku, se kterou hrály celý příběh, odstrojují a ponechávají ji stejně holou a bezbrannou ležet vedle svých panenek pohozenou na předscéně. Dívce (Karkulce) rozplétají copy, upravují vlasy a silně ji nalíčí. Jako by se na dívce dopouštěly násilí, ale dívka se nebrání, snad ji dokonce jejich hra baví. Stala se také jednou z \„pokleslých dívek\“, jak o tom mluvila kázání a jak napovídá jejich kostým i líčení?

Inscenace, která má velmi sugestivní atmosféru, je možná trochu převýznamovaná (rozsáhlé party moralitních ponaučení ve vazbě na jevištní akci), francouzské texty pohádky v originále a v následném překladu celkový rytmus inscenace trochu zbytečně natahují, ale rozhodně je to divácký zážitek.

Okouzlení Perraultem a jeho podobou i u nás známých pohádek přimělo soubor Mikrle, ve kterém je obsažena i trojice dívek, která nastudovala Červenou Karkulku, k osobitému převyprávění další známé pohádky, tentokráte o Šípkové Růžence – Krásce v spícím lese, pod názvem Kráska v dřevě spící. Jak vysvětlily později v diskusi interpretky, dřevo (ve francouzštině výraz bois se užívá pro les i dřevo) bylo inspirací pro scénografické řešení, ve kterém se příběh odehrává. Tím dřevem je zde členitá kuchyňská skříň, která nabízí řadu dvířek i zásuvek, kterých inscenátoři bohatě, překvapivě a účelně využívají. Je hrací plochou i metaforou, protože řada situací se zde váže k jídlu, a to v první i druhé části inscenace, kterou dělí soubor záměrně na část pro děti a pro dospělé.

Verze pro děti okouzlila publikum i lektorský sbor – až na několik málo nepřehledných momentů (např. proč přijíždí zlá víla-sudička na kočáře taženém draky, do kterého posléze usedá i Král a Královna, kteří ponechávají jak Růženku, tak spící zámek svému osudu?). Problémem pohádky o Šípkové Růžence bývá její \„malá metráž\“ – jde v podstatě o tři situace – narození a neblahé proroctví, píchnutí Růženky a její stoletý spánek a nakonec její probuzení, inscenátoři si však vkusně pohráli s předehrou příběhu (vtipně zpracovaná složitá cesta k Růženčinu početí a její dospívání) a jednoduchý příběh nenásilně \„natáhli\“. Hlavní objekt, kuchyňská skříň, o které již byla řeč, je využit pro akce maňásků i pro stínohru, působivé je i postupné objevování se víl ze šuplíčků skříně, ze kterých původně vybíral sluha příbory pro slavnostní hostinu, a právě jejich nedostatek způsobil, že se zapomnělo na mstivou poslední vílu. Záhadou v srozumitelném ději zůstává předoucí babička s vřetánkem (je to přestrojená zlá víla, jak jsme z české verze pohádky zvyklí, nebo je to jen nahluchlá stará paní, která neslyšela králův rozkaz, a tudíž nemohla uposlechnout jeho příkazu?), kdy je pro dívenku setkání s ní osudným. Příběh spící princezny, který dovypráví vypravěčka tak, aby děti neodcházely ochuzené o šťastný konec, je vizuálně velmi působivý. Z mnohavýznamových zásuvek vyrůstají v samotném závěru pomalu holé větve, které nakonec zaplní celý hrací prostor.

Příjemná a nápaditá inscenace má své pokračování ve verzi pro dospělé a soubor – i přes řadu výtek k někdy tvrdošíjně hájeným nápadům, trvá na jejich společném uvedení. Druhá část pohádky je spojením Růženčina příběhu a toho, co následovalo poté, co ji po sto letech v zarostlém zámku princ políbil, měl s ní tři děti a konečně ji po dvou letech tajného docházení přivedl na svůj zámek, kde na ni čekala tchýně – lidožroutka. Pohádka se mění v horor, který útočí na diváky kostrami, krví vytékající ze šuplátek a posléze opravdu hrozivou a hmotnou lidožroutkou v podání zcela neloutkové herečky. Nic proti hororové verzi, ale jako by se pro prostředky ztratil cíl. Doufejme, že bude na samotných divácích na Loutkářské Chrudimi, kam byla inscenace v prezentaci obou dílů doporučena, aby rozhodli, nakolik byly všechny výtky oprávněné a jak si s nimi soubor poradil.

V prvním dni přehlídky se o postup na Loutkářskou Chrudim ucházel i soubor Pufry, ZUŠ z Chlumce nad Cidlinou s inscenací …Dobrou noc!. Byla to etuda na téma nočních úzkostných představ malé dívenky – ostatně je zajímavé, že do oblasti nočního snění se v průběhu celé přehlídky uteklo i několik dalších souborů – s akcentem na pohybové improvizace a využití masek. Ostatně právě pohybové improvizace byly hlavním cílem, pro který skupina tento titul nastudovala, celku však chyběly přesnější dramaturgické kontury, a tak zůstalo jen u etudy bez zřetelnější pointy.

Z tvorby dětských souborů, které hrají loutkami, se v Hradci objevilo hned několik opravdu povedených, které právem usilovaly o účast na Loutkářské Chrudimi i na Dětské scéně.

V této reportáži z hradeckého setkání se nechci zabývat podrobně touto produkcí, která má svá pravidla, cíle i úskalí, ale přece jen se nemohu nezmínit o Sluníčkových pohádkách souboru Zip, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou pro jejich upřímnou výpověď (děti v krátkých básničkách a minipříbězích o sluníčku vědí, o čem mluví i hrají, a jejich výpověď je sympaticky bezprostřední, s citlivým dohledem vedoucí souboru Romany Hlubučkové, která právě v této práci s dětmi má nepřehlédnutelné dobré výsledky) a o provedení pohádky O Šmolíčkovi (ne, nejde o překlep, u Erbena je údajně název pohádky opravdu O Šmolíčkovi – kde je šmolíček malý člověk, děcko), který nezapřel citlivou úpravu a režii vedoucí souboru Malé dvě ZUŠ F. A. Šporka z Jaroměře Jarky Holasové. Hrálo se na stole – zadní plán tvořily spuštěné pruhy textilií s průhledy představujícími les, kterými prostrkovaly své nenechavé prstíky jeskyňky. S rukama (prsty) se pracovalo i u výtvarného řešení jelena, kdy spojené ruce vytvářely jelenovo paroží. Prstové loutky představující neoblečené jeskyňky v sobě měly pěknou dávku dojemnosti i drzosti, která z moralitky o neposlušném Smolíčkovi udělala zajímavou podívanou.

Pásmo veršů Jiřího Žáčka a Miroslava Jágra nazvané Ahoj moře! v provedení souboru Barevné knoflíky ZUŠ Třebechovice pod Orebem mělo v v režijní koncepci zřejmě mnohem větší ambice, než se souboru podařilo naplnit. Po pěkném nástupu dětí na společnou plavbu na improvizovaném voru z praktikáblů je zradilo jiné prostorové uspořádání, a tak se samozřejmě vytratily nejen spontaneita interpretů, ale i celkový záměr.

ZUŠ z Chlumce nad Cidlinou se na přehlídce prezentovala ještě souborem starších dětí nazvaným Za dveřmi s inscenací několika textů J. Thurbera, J. Dvořáka a P. Šruta spojených pod názvem Bajky. Hrálo se jednoduchými loutkami (oblíbené ponožky jako maňásci – muppeti, staniolové obaly žvýkaček jako mouchy), objevila se i stínohra. Poněkud nesourodá kompozice jednoduchých etud a minipříběhů byla ukázkou různorodé práce s loutkami i vybranými texty.

Také plodná práce ZUŠ F. A. Šporka z Jaroměře byla na přehlídce zastoupena vícekrát. V druhém přehlídkovém dni to byl soubor Nikdo nic neví (kam na ty názvy v Jaroměři chodí?), který se který se tentokráte utkal pod názvem Ze starých pověstí? s Jiráskovými a Niklovými předlohami našich nejstarších pověstí. S výrazně komediálním nadhledem jsme mohli vidět příběh o Krokovi, Libuši i Dívčí válce (není bez zajímavosti, že se na přehlídce Staré pověsti – Krok, Libuše i Dívčí válka, objevily shodou okolností celkem dvakrát), který byl \„zkouškou bez vedoucí\“, což je jistý alibismus, který se snaží ospravedlnit rozpačitý a neosobní přístup k vybrané látce. Tento oslí můstek je zde jen formou pro nejistý cíl. V programovém bulletinu proklamované téma vlastenectví bylo nezřetelné a práce s loutkami se uchýlila k velmi obecné ilustraci textu. I přes tyto výtky bych kladně hodnotila snahu souboru o osobitý, komediální přístup k látce i k vlastní práci,.

Z prací dětského souboru vynikla a po právu byla oceněná inscenace Chodit po provaze je snadné ročníkového souboru Vydýcháno ZUŠ Liberec nejen pro řadu divadelními prostředky předvedenými snovými vizemi, které byly spojnicí pro jednotlivé Wernischovy verše, ale hlavně výborná výtvarná práce s papírem, jehož muchláním, prostřihováním, stínoherním prosvěcování a dalšími \„fígly\“ byly jednotlivé básně ozvláštněny i objevovány.

Jaroměřskou i choceňskou líheň doplňuje na hradecké přehlídce už řadu let práce souboru Maminy (DLS Blechy a Miss Blechy, které s Maminami z Jaroměře úzce souvisejí). Jejich poctivé úsilí přineslo i tentokráte – sice ne ve srovnání s minulými ročníky nikterak objevnou, ale poctivou práci s loutkami, hledání v oblasti dramaturgie i vlastní herecké práci.

Z trojice prací souboru Maminy a jeho odnoží byl nepropracovanější Kocour v botách zkušeného a sehraného souboru Maminy hraný vedle \„kukátka\“ rodinného divadla i na dalších hracích prostorech. Krátký pohádkový příběh Čaroděj o podivínském čaroději hledajícím štěstí, které několikrát míjí, aby ho nakonec poněkud nečekaně našel v osobě čarodějnice Ulriky, v podání staršího dětského souboru Miss Blechy trpěl řadou dramaturgických nejasností, ale zaujal přirozenou hravostí. Dramaturgicky a následně i v herecké práci nedotažený byl Dárek pro kachničku DLS Blechy volně vycházející z Andersenovy pohádky o Císařových nových šatech a hraný jednoduchými marionetkami na tyčce. I zde byl rámec snění v prologu (prolnutí živé hlavní hrdinky do loutkové podoby a následného příběhu) jen průhlednou záminkou pro rozehrání akcí, pro který ale nebyla volná adaptace Andersenovy pohádky dostatečně přehlednou a nosnou osnovou.

Za inscenaci O velikém draku, kterou uvedl Divadelní soubor Q 10 Studia Divadla DRAK, se věru jeho protektoři stydět nemusí. Soubor hrající s maximálním nasazením a chutí ukázal představení, které mělo profesionální parametry připomínající v herecké práci to lepší z tvorby našich nezávislých skupin. Práce s loutkou by možná zasloužila kritičtější slova, ale celek, který neztrácel řemen, byl propojen živou hudbou (nemohla jsem si nevzpomenout na muzicírování herců hradeckého DRAKu, které už dnes bereme jako samozřejmost, ale které bylo kdysi jedním z rozpoznatelných prvků jejich stylu). Také kombinace pohádkového příběhu prokládaného komediálními intermezzy dvou komentátorek – drben mi připomněla mnohé z práce hradeckého DRAKu. Zkrátka – v tomto souboru se urodilo představení, se kterým se může prezentovat nejen na amatérské přehlídce, ale nabídnout ho i při některých dalších neformálních akcích královéhradeckého kraje. Jen snad půjčené loutky z fundusu DRAKu, které jsou v technologii prověřeny hereckou praxí jejich původních interpretů, by si kromě již zmíněné zručnější animace zasloužily být alespoň zmíněny v podkladech pro pečlivě připravený tištěný přehlídkový program.

Lektorský sbor (kterému stejně každý na přehlídce říká porota) pracoval ve složení Jakub Hulák (předseda), Ivana Sobková, Tomáš Volkmer, Václav Klemens a Nina Malíková. Přehlídka, která měla opravdu bohatý program, prokázala poučenost mladých loutkářských souborů (práce s loutkou v ZUŠ opravdu není zanedbatelná!). Předvedly práci s maňásky, různými druhy marionet, několikráte znovu se k životu probouzející stínohru a také divadelní využití možností papíru či textilu.

Loutkář 3/2014, s. 31–33.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.