Přelet nad loutkářským hnízdem

Malíková, Nina: Radosti i starosti Vlastimila Pešky

Nedávno jsi oslavil kulaté životní jubileum. Režíruješ, skládáš, upravuješ, někdy i hraješ a samozřejmě řediteluješ. Jak to stíháš? Co z toho tě baví nejvíc? Nešidíš něco, nebo je to nutný pohonný adrenalin pro tvou nepokojnou duši?

Nevyjmenovala jsi všechno. V tomto roce dělám i uměleckého ředitele brněnského mezinárodního festivalu Divadelní svět Brno 2014. Přiznávám se, že jsem si v této sezóně na svá bedra naložil tolik, že je to téměř k nestíhání, ale přesto se zdá, že stíhám. Všechny mé profese mě nesmírně baví a jsem své práci cele oddán, protože ji doslova zbožňuji a jsem šťastný, že mohu dělat to, co právě dělám. A je to docela jednoduché, již od svého mládí jsem vždy dělal jen to, co mě bavilo. To považuji za nejdůležitější! Nakonec, když se nad tím zamýšlím, nemohu říct, že bych někdy dělal nějakou práci, která by mě otravovala. Kdysi snad, když jsem ručně opisoval své hudební partitury či notové party, to šlo spíš o otročinu, ale dnes, kdy mi vše vyjede z počítače, je i tato práce zábavná. Znamená to, že denně pracuji asi čtrnáct hodin. (Ale to už nejméně třicet roků.) Kdybych něco šidil, tak bych toho nechal. Snažím se všechno stíhat podle svého svědomí, na sto procent. Nejméně radosti v Radosti mi dělá mé ředitelování. Tam mám jeden mindrák, který nedokážu, ač bych strašně moc chtěl, odstranit. Státní tabulky i výše dotací, samozřejmě ve všech českých divadlech, jsou tak nemilosrdně nízké, že již celých deset roků naši zaměstnanci nedostali přidáno. A to s kolegy řediteli z Asociace českých divadel téměř dvacet roků bojujeme za důstojnější podmínky pro české umělce. Je to zatím boj s větrnými mlýny. Chtěl bych být v tomhle ohledu optimista. To by bylo, kdyby se to jednou… Naše řemeslo mohou dělat pouze krásní blázni a za to si jich moc vážím.

Prošel jsi kdysi Ypsilonkou – co ti dala tahle etapa a jak jsi ji zúročil? Narážím samozřejmě na improvizaci, která je pro tvorbu Ypsilonky charakteristická, ale také je tu živé muzicírování atd…

Když jsem před pětatřiceti roky nastoupil do svého prvního angažmá, do Ypsilonky, byl jsem nesmírně šťastný. Zvučná jména mladých a v té době již slavných herců, (Schmid, Lábus, Kratina, Helšus, Synková, Krečmerová, Havelka, Poloczek, Wimmer…) to byl učiněný sen. Já jsem si pár roků před tím, než jsem poprvé uviděl Ypsilonku, „vymyslel“ styl divadla, který jsem i začal realizovat se svými ochotníky a spolužáky z JAMU. A pak jsem se úplně náhodou dostal v Olomouci v roce 1978 na představení Ypsilonky a byl jsem nadšený i naštvaný. Naštvaný na to, že můj vysněný styl divadla už někdo dělá, a ještě k tomu lehce a dokonale. A pak přišla další náhoda a já se do toho báječného divadla v roce 1979 dostal. Podle mého mínění se režírovat a hrát divadlo učíte nejlépe tím, že pozorujete práci starších a zkušených kolegů. Pro mě, především hudebníka, byla Ypsilonka skvělou praxí. Vedle neuvěřitelně invenčních hudebníků, kterými byli a jsou Mirek Kořínek a Ondřej Havelka, se bylo pořád co učit. Především Kořínkova „škola – neškola“ výuky herců v muzicírování. To se nedá popsat na pár řádcích, to se musí zažít. A pokud jde o improvizaci? Ano, je to jeden z důležitých tvůrčích prostředků Ypsilonky, ale nakonec šlo téměř vždy o domluvenou hru s možností tu menších, tu větších odchylek. Ovšem tato domluvená improvizace vždy na diváky působila jako právě teď vymyšlené a to Ypsilonka vždy dokázala dělat na jedničku.

- Pracuješ stále ještě s ořechovskými ochotníky a jejich styl tě inspiruje. Výsledkem jsou diváky i kritikou ceněné inscenace. Má jejich někdy inzitní styl nějakou souvislost s tvou tvorbou pro loutkové divadlo?

V příštím roce to už bude čtyřicet roků, co pracuji se svými ochotníky. I když jsem pracoval pár roků v Praze, Ořechovské divadlo jsem nikdy neopustil a nadále jsem společně se svými ochotníky pěstoval svůj styl kolektivního, hudebního divadla, ve kterém jsem se školil v již zmíněné Ypsilonce. Soubor mi už poněkud stárne a já samozřejmě stárnu s ním, ale přicházejí noví talentové, takže dnešní soubor má věkové rozpětí od 14 do 74 roků. Na otázku, zda mají mí ochotníci vliv na moji tvorbu pro loutkové divadlo, mohu snad konstatovat, že se má práce jak pro činoherní jeviště, tak pro loutková vždy navzájem prolínala a inspirovala. Je pravda, že jsem si některé své režijní postupy nejdříve ověřil v Ořechovském divadle a poté, když fungovaly, jsem je přenášel i na profesionální prkna. Co především čerpám od ochotníků a snažím se předat nenápadným způsobem i hercům z profese, je jejich neutuchající spontánnost. Naopak loutky, byť okrajově, používám rád i u „svých“ ochotníků. Mým inscenačním stylem, ke kterému jsem se dopracoval celkem záhy, je lidové divadlo, ale jak rád upřesňuji, na výsostné umělecké úrovni. Tento inscenační princip důsledně propaguji a pěstuji ve svých divadlech, která řídím, či prosazuji v divadlech, kam mě pozvou jako hosta.

A už jsme u loutek… Proč tě přitáhlo loutkové divadlo? Viděla jsem kdysi jednu z tvých prvních (nebo dokonce první) inscenaci, kterou bylo Křičkovo Psaníčko na cestách. Vzpomeneš si ještě na tyhle začátky?

Psaníčko na cestách v roce 1993 nebyla má první inscenace, kterou jsem v Radosti režíroval. Kdybych si zavzpomínal na své úplně začátky, tak jsem od 13 do 15 roků vedl vlastní loutkářský kroužek na základní škole v Ořechově. Již tehdy jsem režíroval, a dokonce jsem se snažil i psát. Na Psaníčko na cestách mě „uvrtala“ dramaturgyně Eva Janěková, se kterou ostatně spolupracuji až do dnešních dnů. V té době jsem byl již ostřílený a velmi vyhledávaný činoherní režisér s desetiletou profesionální praxí. Eva Janěková mě dostala na moji slabost, kterou je objevování zapomenutých titulů. Především titulů, ke kterým se váže dobrá muzika. Bývá to pro mě velká výzva. (Později opera Princezna Sylvestrie či opereta Na tý louce zelený.) Ta s Křičkovým Psaníčkem na cestách, které jsem transkriboval k svému obrazu, mně tehdy udělala velkou radost. Ostatně se přiznávám, že jsem po více jak dvaceti létech na toto téma dostal opět chuť a zřejmě si tento milý titul rád zopakuji.

Loutky a především jejich komediální, groteskní styl tě přitahuje. Také většina tvých inscenací se vyznačuje spíše úsměvnou notou. Proč? Nevidíš šanci pro loutkové divadlo i v závažnějších tématech a zpracováních?

A tu je ten kámen úrazu, se kterým se setkávám celou svoji praxi. Co je to závažnější téma? Něco, čemu se nesmějeme? Vím, že to bagatelizuji, ale pro mě je dobrá komedie daleko závažnějším tématem než rádoby vážné téma. Skvělá komedie, která má ostatně tak nepřeberné množství výrazových prostředků, od frašky až po tragikomedii, je dle mého mínění vrcholem dobrého divadla, ale to nikomu nevnucuji. Právě komedií se dá, nenásilnou formou, sdělit třeba i velmi závažné. Loutka mě především přitahuje pro svoji komičnost či grotesknost. Především otvírá obrovskou studnici mé fantazie a fantazie mých herců. Držím se však jedné zásady. Loutku používám pouze tehdy, může-li vyjádřit více než živý herec, a naopak. Je to samozřejmě téma na velký rozbor nad rámec našeho povídání.

Pro tvé inscenace je typické spojení loutek a hudby – a to v nejrůznějších hudebních žánrech. Můžeš prozradit něco z tvých dalších „loutkovo-hudebních“ plánů?

Mé loutkovo-hudební plány jsou asi následující. V příští sezóně se vracím k inscenaci Beatles, která bude mít v Radosti již třetí variantu. V této chvíli vím, že si ještě někdy v budoucnu udělám Prodanou nevěstu, kterou mám rád již od svých dětských let. Není však lehké zapomenout na Kroftovu slavnou Prodanku z Draku, ale on se ten pravý nápad jednoho dne dostaví. V této chvíli docela uvažuji o Veselohře na mostě… prostě nápady jsou. Ostatně nebyla a není inscenace, kterou bych neobdařil hojností hudby.

Do dějin moderního loutkového divadla ses zapsal kromě režií také jako neúnavný budovatel prostoru pro brněnské Divadlo Radost. Co tě na tomhle poli baví a jaké jsou další plány (ne že by těch už realizovaných nebylo dost).

Shánění financí na rekonstrukci a dostavbu celého areálu Divadla Radost mi zabralo dvanáct roků a nešlo o příliš zábavnou činnost. Vymýšlení, jak bude celý areál a jeho jednotlivé scény a zázemí vypadat, to bylo vzrušující, ale následující úředničina nebyla opravdu závistihodná. Šlo především o velkou trpělivost a neustálé se připomínání úředníkům, že v Brně existuje také Divadlo Radost, které čeká na svoje znovuzrození. Nakonec však přišlo vítězství a celý areál včetně Muzea loutek již zdárně slouží veřejnosti. Přiznávám, že v této chvíli mám pocit, že je vše hotové a je nutné celý areál udržovat v dobré kondici. Mám také velkou radost, že se mi podařilo od vedlejších domů vykoupit či katastrálně převést sousední dvory, takže vzniklo obrovské atrium, ve kterém je umístěno parkoviště. Na tomto parkovišti mohou zaparkovat všichni diváci a máme prostory i pro parkování čtyř autobusů. To je naprostá rarita. To žádné divadlo nemá. Jak prosté. Přijedete, zaparkujete a vstoupíte do divadla.

Naposledy jste otevřeli stálou expozici loutek z vašich inscenací. Je to součást koncepce „výchovy divadlem“ v Radosti? Jaké jsou v tomhle ohledu další záměry?

Dost nerad hovořím o tom, že vychováváme, to náleží pedagogům. Celý areál jsem budoval proto, aby si příchozí divák, jak dětský, tak i dospělý, při vstupu a při odchodu z Radosti řekl „ …to bylo pěkný, sem chci přijít ještě jednou“. A to „jednou“ je vlastně výchova k divadlu, ale nenásilná, nevnucovaná. Je jasné, že v rámci kulturní politiky města Brna je naším úkolem vychovávat budoucí diváky pro naše kolegy v Městském divadle, Národním divadle či v CED, ale naprosto přirozenou formou, ke které patří i návštěvy diváků v našem muzeu. Nejlepším vyznamenáním pro naši práci je, že se divák rozhodne po zhlédnutí některé z našich inscenací, že ještě navštíví i naše muzeum, protože byl s předchozím představením spokojený. V muzeu hrajeme i drobné pohádky asi pro třicet až čtyřicet diváků. Atmosféra hraní mezi vystavenými exponáty je ojedinělá, má neopakovatelnou atmosféru a získala si diváckou oblibu.

Nemohu se vyhnout otázce, jak vidíš postavení současného loutkového divadla a jeho prolínání s ostatními divadelními druhy a jakou dáváš loutkovému divadlu v tomto smyslu šanci?

Přiznávám se, že díky svému pracovnímu nasazení vidím své kolegy jenom při nejrůznějších festivalech a docela rád říkám, že mi v rámci loutkového světa či práci s loutkou v nejrůznějších souborech nechybí nic. Čeští herci a režiséři byli vždy vynalézaví a hraví. To mi potvrzuje má pravidelná návštěva světového loutkářského festivalu ve ve francouzském Charleville-Méziѐres. Tam jsou vždy z 90 % celkem „hrůzy“ a vedle nich pak vynikající divadla, mezi která se vždy zařadí (pokud jsou pozvána) česká divadla úplně bez problému. Mám neskrývaně dobrý pocit, že jsou naše divadla stále na vrcholu světového loutkářského umění a to mi dělá radost. Prolínání jednotlivých inscenačních stylů je jen a jen v pořádku a potvrzuje to mé výše uvedené. Loutka otvírá fantazii a tam, kde již nemůže herec, tam nastoupí loutka. V rukách invenčních tvůrců může dojít téměř k jevištnímu zázraku. Jediné, na co se bohužel zapomíná (anebo je to jen momentální trend?), je fakt, že by mělo mít každé představení jasný příběh. Bez příběhu může být inscenace sice efektní a atraktivní, ale ve výsledku jde o blábol.

Co ti v současné tvorbě v loutkových divadlech chybí?

Tvůrčí mnohost českých herců, kteří se zabývají nejrůznějšími animačními technikami, je tolik, že prostě nedokážu říct, že by mi něco chybělo. Jenom mi někdy chybí více pokory k loutce a k řemeslu. Prostě umět „dělat s panákem“. Není to věda, je to láska k předmětu, se kterým dotyčný herec hraje. Když se herec neztotožní s loutkou, kterou vodí, pak prostě lže a divák to pozná. Především ten malý, který nemá ještě do hlavy zavrtané konvence. A snad posledním nešvarem, který mě zlobí, je, že, mnoho dnešních tvůrců nectí autora. Někdy mi to připadá jako „závody“ těch, kteří se dohánějí a předstihují v tom, kdo známé téma světových dramatiků zmrší více než ten druhý! Jenom „nedej Bůh“, aby ještě divák poznal, že je to původně od Čechova! Tak takový přístup k inscenování prostě nemusím. Chci-li se stát „moderním mršitelem“, tak bych si měl napsat hru podle svých představ a pak si mohu mršit, co hrdlo ráčí!

Loutkář 3/2014, s. 24–26.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.