Jestliže Brion Gisyn tvrdí, že „literatura je padesát let za malbou“, a nyní recenzovaný soubor k tomu jedním dechem dodává: „Jistě neméně tak pozadu za malbou (výtvarným uměním) je i divadlo“, nemohl jsem odolat zajít do Alfreda ve dvoře a podívat se na jejich novou premiéru…
Tím recenzovaným souborem je Handa Gote Research and Development a tou novou premiérou jejich nový projekt Mission na motivy novely Williama S. Burroughse Ghost of Chance. Projekt je označen podtitulem Theatre cut-up, což je opět odkaz na Bourroughse a Gisyna, a mně osobně velmi silně připomíná Derridovu dekonstrukci. Tvůrci projektu zdůrazňují, že technika cut-up „není prostou anarchistickou destrukcí jazyka bez východiska, ale naopak nabízí odhalení překvapivých souvislostí, inspiraci vznikající za obvyklé formální postupy, ostrý vhled rozbíjející uniformní nahlížení na zpracovávaný materiál“. Z tohoto úhlu pohledu vidím opět kontinuální souvislost jak s Ejzenštejnovou montáží, tak se starou dobrou strukturalistickou estetickou aktualizací čili principem estetického ozvláštnění, inspirátorem nových kontextualizací. Již v tom smyslu, že se v umění především zajímáme o to, jak je dílo uděláno, přičemž, jak říká V. Šklovskij, „umění není luštění hádanek“ a „smysl není povinný“, jak píše J. Vostrý.
V souvislosti s výše napsaným se samozřejmě vkrádá i otázka a pochybnost o smyslu znaku, který svou kategorickou zástupností a mechanickým poukazováním na něco mimo sebe již často nedostačuje současným uměleckým tendencím a záměrné otevřenosti umělecké struktury – v tomto smyslu bych jen připomenul Derridovu stopu, kterou nabízí namísto užívaného pojmu znak. Tuto nabídku pro výtvarná umění i pro divadlo loutkové (objektové) považuji za velmi podnětnou a aktuální.
Vraťme se však k oné opožděnosti a zaostávání literatury a divadla za výtvarnými uměními. Padesát let? Je to mnoho či zanedbatelně málo? Jak vlastně měřit rozdílné umělecké druhy? Domnívám se, že literatura se již – alespoň ve svých vrcholných dílech – osvobodila od pouhé narace a dokáže se zamyslet sama nad sebou, nad smyslem psaní a komunikace mezi autorem a čtenářem, a co divadlo? Divadlo svým zde a teď může působit na první pohled poněkud archaicky a konzervativně, nicméně i v něm jsme svědky pokusů o aktualizaci vztahu mezi hledištěm a jevištěm, aktualizaci vztahu mezi hercem a rolí (nejde jen o „značení“) stejně jako o relativizaci funkce mimetické s akcentem na svébytnost jevištní reality, přičemž tato autonomie jeviště není vnímána absolutně, ale vždy v kontextu s komunikativností divadla i celým komplexem vztahů k mimojevištní realitě vůbec – nikoli jako možnost (či nutnost?) napodobování, ale možnost (dokonce nutnost?) dialogu. Tuto schopnost dialogičnosti současného umění pokládám za společný rys všech uměleckých druhů, a to jak směrem ven (percepce), tak i směrem dovnitř (např. týmovost této tvorby). Divadlo samozřejmě nevyjímaje.
Z těchto úhlů pohledu se můžeme podívat i na novou inscenaci Handa Gote, tedy „pájky“, jak lze název skupiny přeložit z japonštiny. Ano, i pájka spojuje rozdílné světy, rozdílné materiály, tedy „montuje“, i když na rozdíl od uměleckého díla je – na můj vkus – toto spojení poměrně trvalé a až příliš neproměnlivé (samozřejmě v případě zručného řemeslníka).
Co se tedy „montuje“ v tomto případě? Iluse o možnosti člověka vytvořit na světě ráj (ideální komunita) a realizace tohoto plánu na straně jedné, na straně druhé pokus o podání zprávy o části historie lidstva a nemožnosti tohoto předání. „Objektivita“ informace je konfrontována se subjektivitou této transformace (přiznaná monologičnost deníkové autobiografie v ich-formě), několik uměleckých prostředků, snažících se o poměrně doslovnou ilustraci základního příběhu (loutkové divadlo, plošné divadlo, knižní ilustrace, geografický dokument), snaha o „iluzivnost“ celku v kontrastu s využitím projekce a hand kamery s akcentací detailu – toto zvláštní spojení tradiční mimetičnosti a odhalované a přiznávané primitivnosti, až snaživého neumětelství, to všechno jsou zdroje neustálé ironizace a relativizace vznikajících emocí, přeměňovaných ve významy, v komunikativní kódy s nejasnými obrysy a nejednoznačností, ale právě proto dráždícími naši pozornost. Pluralita těchto vjemů vede diváka k nutnosti zpochybňování předvedeného, neidentifikace se s nimi (například viděné loutkové divadlo v rohu jeviště v reálu a jeho projekce – „kopie“? – na projekčním plátně) – co je víc „realita“, co je víc „umělecké“ sdělení? Co je orginál a co je záznam, nosič?
Nejpodstatnější však je, že tento princip je na jevišti realizován především skrze herce, možná spíše performery (nikoli v nejužším smyslu toho slova) v jejich podvojnosti, nejednoznačnosti, v jejich připravenosti i nepřipravenosti, schopnosti fixace i improvizace. Jsou na jevišti sami za sebe – i nejsou. Snaží se „hrát“ i „nehrát“, jsou autentičtí i schovávají se za iluzi, jsou dovední i diletanští, jsou trapní i okouzlující. Jsou takoví jako i naše světy, naše iluse, naše životy… Kdo by se odvážil hodnotit? Kdo má na to právo? Jsou i expresivní i klaunští – myslím, že u klaunů se tomu říkalo excentričnost… A excentričnost je právě způsob vytrhávání věcí a událostí z běžných kontextů, jejich ozvlášťňování…
Toto herectví je přesně fázované (tance M. Švábové), střihové, psychologizující i zcela nezaujaté, až odosobněné, animace loutek demonstrující, naznačující, nepopisná – a též odosobněná, často dokonce bez vztahu animátora k objektu, čímž překvapivě tento objekt (spíše než loutka coby znak) soustřeďuje zájem hlediště na své vlastní výtvarné kvality (materiálu, tvaru) bez zbytečné antropomorfizace.
Zároveň je třeba zdůraznit, že se jedná o projekt neokázalý, až minimalistický, důsledně dekonstruktivistický, který předkládá k úvaze schopnost člověka žít nejen v souladu s přírodou, ale i se sebou samým. Protože já sám osobně již považuji „zelené“ ekologické téma za již trochu vyčpělé a až příliš „žurnalistické“, zajímal mne – jako diváka – spíše tragikomický osud lidské touhy po uskutečnění ideálu – touhy „spájené“ s realitou někdy nemilosrdnými, někdy snad přece jen milosrdnějšími spoji…
Z hlediska loutkového divadla je Mission přiznáním se k tradičnímu loutkovému iluzivnímu divadlu, k jeho trivialitě (i českému ochotnickému kutilství), které však lacině nezesměšňuje ani nedestruuje, spíše je modifikuje v jeho zdrojích a východiscích z hlediska jeho vizualizace, nikoli jeho antropomorfizace či mimetičnosti. Nesměřuje k jednoznačnosti znaku, vybízí právě naopak k zmnožení významů.
Ostatně tvůrci se k loutkovému divadlu chovají jako k onomu anglickému slovíčku „mission“: personifikují je do postavy kapitána Missiona, který svou misi bere i jako své poslání, ale protože není lehké žít s tak výmluvným příjmením, jeho osud není záviděníhodný – stejně jako není záviděníhodný osud loutkového divadla, které dostalo do vínku zpodobovat modelově svět výstižněji a ideálněji než divadlo hereckých subjektů, což je iluse sice krásná, ale neuskutečnitelná, takže současnému tvůrci nezbývá než tuto touhu dekonstruovat, nikoli však destruovat, a nejít proti ní, ale nad ni, spájet ji s realitou a vynalézat tato křehká, nicméně trvanlivá (až archetypická) spojení…
Loutkář 3/2014, s. 20–21.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS