Makonj, Karel: O křehkosti spájení

Jestliže Brion Gisyn tvrdí, že „literatura je padesát let za malbou“, a nyní recenzovaný soubor k tomu jedním dechem dodává: „Jistě neméně tak pozadu za malbou (výtvarným uměním) je i divadlo“, nemohl jsem odolat zajít do Alfreda ve dvoře a podívat se na jejich novou premiéru…

Tím recenzovaným souborem je Handa Gote Research and Development a tou novou premiérou jejich nový projekt Mission na motivy novely Williama S. Burroughse Ghost of Chance. Projekt je označen podtitulem Theatre cut-up, což je opět odkaz na Bourroughse a Gisyna, a mně osobně velmi silně připomíná Derridovu dekonstrukci. Tvůrci projektu zdůrazňují, že technika cut-up „není prostou anarchistickou destrukcí jazyka bez východiska, ale naopak nabízí odhalení překvapivých souvislostí, inspiraci vznikající za obvyklé formální postupy, ostrý vhled rozbíjející uniformní nahlížení na zpracovávaný materiál“. Z tohoto úhlu pohledu vidím opět kontinuální souvislost jak s Ejzenštejnovou montáží, tak se starou dobrou strukturalistickou estetickou aktualizací čili principem estetického ozvláštnění, inspirátorem nových kontextualizací. Již v tom smyslu, že se v umění především zajímáme o to, jak je dílo uděláno, přičemž, jak říká V. Šklovskij, „umění není luštění hádanek“ a „smysl není povinný“, jak píše J. Vostrý.

V souvislosti s výše napsaným se samozřejmě vkrádá i otázka a pochybnost o smyslu znaku, který svou kategorickou zástupností a mechanickým poukazováním na něco mimo sebe již často nedostačuje současným uměleckým tendencím a záměrné otevřenosti umělecké struktury – v tomto smyslu bych jen připomenul Derridovu stopu, kterou nabízí namísto užívaného pojmu znak. Tuto nabídku pro výtvarná umění i pro divadlo loutkové (objektové) považuji za velmi podnětnou a aktuální.

Vraťme se však k oné opožděnosti a zaostávání literatury a divadla za výtvarnými uměními. Padesát let? Je to mnoho či zanedbatelně málo? Jak vlastně měřit rozdílné umělecké druhy? Domnívám se, že literatura se již – alespoň ve svých vrcholných dílech – osvobodila od pouhé narace a dokáže se zamyslet sama nad sebou, nad smyslem psaní a komunikace mezi autorem a čtenářem, a co divadlo? Divadlo svým zde a teď může působit na první pohled poněkud archaicky a konzervativně, nicméně i v něm jsme svědky pokusů o aktualizaci vztahu mezi hledištěm a jevištěm, aktualizaci vztahu mezi hercem a rolí (nejde jen o „značení“) stejně jako o relativizaci funkce mimetické s akcentem na svébytnost jevištní reality, přičemž tato autonomie jeviště není vnímána absolutně, ale vždy v kontextu s komunikativností divadla i celým komplexem vztahů k mimojevištní realitě vůbec – nikoli jako možnost (či nutnost?) napodobování, ale možnost (dokonce nutnost?) dialogu. Tuto schopnost dialogičnosti současného umění pokládám za společný rys všech uměleckých druhů, a to jak směrem ven (percepce), tak i směrem dovnitř (např. týmovost této tvorby). Divadlo samozřejmě nevyjímaje.

Z těchto úhlů pohledu se můžeme podívat i na novou inscenaci Handa Gote, tedy „pájky“, jak lze název skupiny přeložit z japonštiny. Ano, i pájka spojuje rozdílné světy, rozdílné materiály, tedy „montuje“, i když na rozdíl od uměleckého díla je – na můj vkus – toto spojení poměrně trvalé a až příliš neproměnlivé (samozřejmě v případě zručného řemeslníka).

Co se tedy „montuje“ v tomto případě? Iluse o možnosti člověka vytvořit na světě ráj (ideální komunita) a realizace tohoto plánu na straně jedné, na straně druhé pokus o podání zprávy o části historie lidstva a nemožnosti tohoto předání. „Objektivita“ informace je konfrontována se subjektivitou této transformace (přiznaná monologičnost deníkové autobiografie v ich-formě), několik uměleckých prostředků, snažících se o poměrně doslovnou ilustraci základního příběhu (loutkové divadlo, plošné divadlo, knižní ilustrace, geografický dokument), snaha o „iluzivnost“ celku v kontrastu s využitím projekce a hand kamery s akcentací detailu – toto zvláštní spojení tradiční mimetičnosti a odhalované a přiznávané primitivnosti, až snaživého neumětelství, to všechno jsou zdroje neustálé ironizace a relativizace vznikajících emocí, přeměňovaných ve významy, v komunikativní kódy s nejasnými obrysy a nejednoznačností, ale právě proto dráždícími naši pozornost. Pluralita těchto vjemů vede diváka k nutnosti zpochybňování předvedeného, neidentifikace se s nimi (například viděné loutkové divadlo v rohu jeviště v reálu a jeho projekce – „kopie“? – na projekčním plátně) – co je víc „realita“, co je víc „umělecké“ sdělení? Co je orginál a co je záznam, nosič?

Nejpodstatnější však je, že tento princip je na jevišti realizován především skrze herce, možná spíše performery (nikoli v nejužším smyslu toho slova) v jejich podvojnosti, nejednoznačnosti, v jejich připravenosti i nepřipravenosti, schopnosti fixace i improvizace. Jsou na jevišti sami za sebe – i nejsou. Snaží se „hrát“ i „nehrát“, jsou autentičtí i schovávají se za iluzi, jsou dovední i diletanští, jsou trapní i okouzlující. Jsou takoví jako i naše světy, naše iluse, naše životy… Kdo by se odvážil hodnotit? Kdo má na to právo? Jsou i expresivní i klaunští – myslím, že u klaunů se tomu říkalo excentričnost… A excentričnost je právě způsob vytrhávání věcí a událostí z běžných kontextů, jejich ozvlášťňování…

Toto herectví je přesně fázované (tance M. Švábové), střihové, psychologizující i zcela nezaujaté, až odosobněné, animace loutek demonstrující, naznačující, nepopisná – a též odosobněná, často dokonce bez vztahu animátora k objektu, čímž překvapivě tento objekt (spíše než loutka coby znak) soustřeďuje zájem hlediště na své vlastní výtvarné kvality (materiálu, tvaru) bez zbytečné antropomorfizace.

Zároveň je třeba zdůraznit, že se jedná o projekt neokázalý, až minimalistický, důsledně dekonstruktivistický, který předkládá k úvaze schopnost člověka žít nejen v souladu s přírodou, ale i se sebou samým. Protože já sám osobně již považuji „zelené“ ekologické téma za již trochu vyčpělé a až příliš „žurnalistické“, zajímal mne – jako diváka – spíše tragikomický osud lidské touhy po uskutečnění ideálu – touhy „spájené“ s realitou někdy nemilosrdnými, někdy snad přece jen milosrdnějšími spoji…

Z hlediska loutkového divadla je Mission přiznáním se k tradičnímu loutkovému iluzivnímu divadlu, k jeho trivialitě (i českému ochotnickému kutilství), které však lacině nezesměšňuje ani nedestruuje, spíše je modifikuje v jeho zdrojích a východiscích z hlediska jeho vizualizace, nikoli jeho antropomorfizace či mimetičnosti. Nesměřuje k jednoznačnosti znaku, vybízí právě naopak k zmnožení významů.

Ostatně tvůrci se k loutkovému divadlu chovají jako k onomu anglickému slovíčku „mission“: personifikují je do postavy kapitána Missiona, který svou misi bere i jako své poslání, ale protože není lehké žít s tak výmluvným příjmením, jeho osud není záviděníhodný – stejně jako není záviděníhodný osud loutkového divadla, které dostalo do vínku zpodobovat modelově svět výstižněji a ideálněji než divadlo hereckých subjektů, což je iluse sice krásná, ale neuskutečnitelná, takže současnému tvůrci nezbývá než tuto touhu dekonstruovat, nikoli však destruovat, a nejít proti ní, ale nad ni, spájet ji s realitou a vynalézat tato křehká, nicméně trvanlivá (až archetypická) spojení…

Loutkář 3/2014, s. 20–21.