Přelet nad loutkářským hnízdem

Filcík, Štěpán: Vyrovnaná úroveň, žádné překvapení a pohoda…

Asi tak by se dal charakterizovat 39. festival pražských a středočeských amatérských loutkářů, který se uskutečnil 21. – 23. března 2014 v Divadle Karla Hackera, v pražských Kobylisích. K vidění bylo osm představení, z toho jedno nesoutěžní.

Přehlídku otevřelo o. s. Baribal svou adaptací legendy o české světici, Příběh Anežky České. Režisér Pavel Heřmánek, který je spolu s Evou Černou i autorem textu, ještě před představením řekl, že se pokusili tuto legendu poněkud demytizovat a ukázat i lidský rozměr příběhu. To se ovšem nepodařilo. Viděli jsme de facto klasické \„legendární\“ (legendové) představení, tedy krátké útržky ze života české princezny, bez vysvětlení motivací, psychologických a širších historických vazeb. Nebo jinak – dozvídali jsme se \„ŽE\“, ale velmi málo \„PROČ\“. Přitom to není myšleno jako výtka. Pokud jsme totiž tuto vypravěčskou schematičnost přijali, viděli jsme docela příjemnou příběhovou zkratku, či jinak – školní ilustraci složenou ze základních dat. A to vše v pěkné a funkční výpravě, oplývající rozmanitostí scénických prostředků – stylizovaný činoherní rámec, marionety i maňásci a velmi vhodně použitá stínohra. Zkrátka, mnoho jsme se nepoučili, ale dobře se na to dívalo. Porota ocenila Evu Černou za roli Anežky.

Ono se vůbec v tomto ročníku sešlo mnoho na pohled docela pěkných inscenací. Týká se to i té druhé, která uzavřela první den přehlídky.

Dětské studio Říše loutek, Praha Cesta do mytologie. Což není nic jiného než Mluvící balík Geralda Durrella, v úpravě vedoucí souboru Evy Ovečkové. Srozumitelně vyprávěný příběh pomocí marionet s odkrytým vedením, ovšem s poněkud jednotvárnými mizanscénami (po změně scény se děti s loutkami často rozestoupily do půlkruhu a všechny následující dialogy a akce se odehrávaly na jednom místě). Pravda, je zde i několik dynamičtějších scén, ale těch je opravdu nemnoho. Na dětských hercích bylo znát, že inscenace je čerstvá (viděli jsme premiéru), ale je velká naděje, že by se po této stránce mohla inscenace ještě mnoho vylepšovat. Asi nejcennější součástí představení je ale právě výprava. I když je zde zřetelná volná inspirace ilustrátorem jednoho z vydání původní předlohy Adolfem Bornem, je osobitá a nápaditá. Jak na výrobě loutek a scény, tak zejména na výtvarném pojetí se podílel celý soubor. A za to byl také porotou oceněn. Další cenu získala Anička Hrušková za vtipnou interpretaci Ropušáka.

Druhý den zahájil soubor Rolnička ze Zbraslavi adaptací knížky Vladislava Vančury Kubula a Kuba Kubikula. Opět srozumitelné scénické vyprávění, ve scénování také trochu statické, ale opět v pěkné výpravě. Trochu matoucí byl ovšem plán vypravěčů – tuláka a tulačky, kdy tulačka později hrála v odkrytém vedení medvěda Kubulu, zatímco tulák ustupoval do pozadí a medvědáře hrál jiný herec.

Jistým handicapem pro soubor byl fakt, že doma hrají loutkami na zvýšených praktikáblech, ale zde museli zvolit variantu hraní na zemi, a proto na kolenou. Viděli jsme tedy do jisté míry neregulérní představení, a tak je jen těžko mluvit o herectví – účinkující vlastně neustále improvizovali v daných podmínkách. Přesto porota za herectví jednu z cen udělila, a to Martině Vávrové za roli Barbuchy a také souboru za technologicko-výtvarné řešení inscenace.

Sněhurka a sedm permoníků, loutkářský soubor Jitřenka, Dům dětí a mládeže Mladá Boleslav. Inscenace veskrze činoherní, s prvky černého a luminiscenčního divadla. Jen trpaslíci, tedy permoníci byli stvořeni jakoby improvizovaně z polštářů. Inscenace byla tak trochu plná otazníků. Proč byla na scéně od počátku postýlka, která opravdu hrála až v domku permoníků? Proč na ní byly jen tři polštáře (přestože se Sněhurka dopočítala sedmi), a pak přišlo sedm polštářů-permoníků? Působilo to trochu zmatek a upozorňovaly na to i děti v hledišti. Inscenace totiž byla poměrně realisticky kostýmovaná, a tak metaforické polštáře najednou moc permonicky nepůsobily. Zrovna tak i jiné detaily – například princezna ve zlatých střevíčkách a princ jen \„naboso\“ v punčocháčích… prostě různé druhy divadelních znaků a konvencí. Přesto inscenace jako celek působila příjemně, stejně jako v minulých inscenacích byl příběh srozumitelně vyprávěn a porota mohla udělit i jedno ocenění za herecký výkon. Získala ho Adéla Fidrmucová za postavu královny.

Druhý den přehlídky uzavřel soubor Javajka, o. s. z Neratovic. Hrál \„klasiku\“ O princezně Rozmařilce Zdeňka Pokorného, v úpravě Hany Vojtíškové. Opět, co do výpravy celkem úhledné představení, na kterém porota ocenila i to, že soubor udržuje javajkářskou tradici, ale… Loutky nejsou dobré konstrukce, soubor si je neumí sám upravit a to má dost nepříjemný vliv na animaci. Celá inscenace jde z nahrávky, a tak dochází někdy až k nesrozumitelnému asynchronu. Navíc soubor hraje u sebe doma \„ve vaně\“, ale na zájezdu používá paraván, který se na malé kobyliské jeviště vejde jen těsně, a tak se hrálo až v horní čtvrtině scény, což bylo divácky nepříjemné. I úvodní a závěrečné slovo maňáska Kašpárka (který se v inscenaci jinak nevyskytuje) znělo z nahrávky, a tak \„živý\“ dialog s diváky v podstatě pozbýval smysl (tedy kromě toho, že otevřel a uzavřel představení). Škoda, soubor je to sympatický a povídání s ním, stejně tak jako se všemi ostatními soubory, bylo milé, ale je otázka, jestli má dost sil a možností nějakým způsobem svou práci vylepšit či obohatit.

Poslední den přehlídky otevřel domácí soubor, Loutkové divadlo Jiskra s novou hrou svého dvorního autora a režiséra Petra Slunečka Nevěř čertu ani za mák.

Soubor získal cenu Karla Hackera za vytrvalou a kreativní péči o tradiční marionetové divadlo. Zajímavé je v tomto ocenění slovo \„kreativní\“, tedy tvořivé. P. Slunečko v posledních letech vytváří zajímavé opusy, které vychází z tradičních témat, ale jsou vlastně původní tvorbou. Jde o témata jak historická (Havraní pohádka), tak témata mravoučná a lidově náboženská (Když Pán Bůh chodil se svatým Petrem po zemi a právě letošní Nevěř čertu ani za mák). Všechny tyto hry mají něco společného – velkou ambici, zajímavý námět, ale také jistou nedotaženost. Je to škoda, protože témata samotná by myslím mohla být přínosem.

Asi největší \„problém\“ této inscenace je v tom, že děj je ponejvíce posouván verbálně – postavy přijdou na scénu a mluví. Přitom příležitostí ke scénickému jednání je celá řada už v samotném příběhu. Například karbanická scéna se odehrává mimo obraz (jak by řekli filmaři), za kulisou hostince; poprvé sv. Petr \„připluje\“ na oblaku, ale v závěrečné scéně se už jen loutka snese ze sufit. O to efektněji pak ale zapůsobilo finále, kdy na scénu vběhne splašený kůň a Člověk (hlavní postava) se mu postaví do cesty, aby zachránil malého kluka. Kdyby takovýchto scén bylo víc a tak dobře zahraných, inscenace by tím nesmírně získala. Za vodičské výkony byl porotou oceněn Martin Möglich.

Předposledním představením byla inscenace hry Mirka Macháčka Liliputánská pohádka souboru Kulíšek z Bystřice u Benešova – volné zpracování první Gulliverovy cesty Jonathana Swifta. Výtvarně opět velmi příjemná. Kromě přehledného scénického vyprávění inscenace obsahovala jeden zajímavý nápad, a to dvě \„vypravěčky\“, mladé dívky. Jejich první vstup byl sice velmi formální – na předscéně, na břehu moře najdou knížku, ale sotva se začtou, zjistí, že další stránky chybí. Odejdou tedy do knihovny hledat jiný výtisk… opona se otevře a my se můžeme na rozečtený příběh dívat. Ve druhém vstupu (přestávka?) ale přijdou znovu s tím, že je z knihovny poslali do divadla a ony se pak diváků doptávají, co se zatím stalo. Celý dialog s dětským publikem působil mile a svěže, škoda, že podobným motivem nabyla celá inscenace i uzavřena.

Jinak se hrálo marionetami v iluzivním kukátku, Gulliver byl živý herec – sám principál. A to byl asi největší problém. Pokud si vedoucí souboru napíše hru, režíruje ji a ještě v ní hraje hlavní roli (a navíc je autorem scénografie), je jen velmi těžké vše dotáhnout tam, kam by sám asi chtěl. Druhý problém byl playback, který celou inscenaci svazuje neměnným temporytmem, a to včetně samotného Gullivera, protože i ten musel ústa otvírat tak, jak mu záznam velel. Ovšem i přes tyto problémy byl Mirek Macháček, vzhledem k jeho autorskému přínosu, porotou oceněn za osobité zpracování Swiftovy předlohy.

Celý festival uzavřel soubor Kováček z Prahy s nesoutěžní inscenací hry Zvědavé slůně Niny Cassianové v úpravě Vladimíra Všetečky, který je jinak profesionálním scénografem, a je tedy také autorem výpravy. Což byly velké spodové loutky na paravánu, takže zde byl obdobný problém, jako měl soubor Javajka. Soubor hrál nicméně naživo ve spojené interpretaci, a to se samozřejmě projevilo i na celkové kvalitě inscenace. Byl to důstojný konec celé přehlídky.

Závěrem je potřeba vyzdvihnout hladký průběh přehlídky, nenápadnou a přitom naprosto bezproblémovou starost o všechny zúčastněné, a to jak ze strany divadla Karla Hackera, tak zejména ze strany členů domácího souboru Jiskra. Takže i když jsme nezaznamenali žádné nadprůměrné představení a porota nakonec nenominovala ani nedoporučila žádnou inscenaci na celostátní přehlídku do Chrudimi, lze konstatovat, že přehlídka to byla kvalitní a příjemná.

Loutkář 2/2014, s. 32–34.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.