Přelet nad loutkářským hnízdem

Di Mauro, Eduardo: Provolání ke světovému dni loutkového divadla 2014

Provolání ke světovému dni loutkového divadla 2014

Loutka pochází z jedné z nejprimitivnějších a nejoriginálnějších forem umění, a to ze hry a nikoliv ze znázornění posvátného, jak se občas říká. Rodí se z představení, které je objektivní, spontánní, transparentní, přirozeně se stává komplexním a osvojuje si různé formy a obsahy.

Loutka, díky své transgresivní povaze, bývala postrachem a byla pronásledovaná králi, císaři, emíry, cary a dalšími formami hrubé moci, protože tato hadrová či dřevěná postavička, jakkoliv roztomilá a pitoreskní, má také vytříbený talent k vyjádření odsouzení a kritiky, je schopná svižně a jízlivě projevit sarkasmus, ironii a humor.

Období lidského života, které by se mohlo nejlépe identifikovat s tímto tisíciletým uměním, je dospívání, protože právě mladí lidé jsou nositeli stejné energie, která v sobě obsahuje jistou vášnivou nezodpovědnost, a reagují se stejnou prudkostí na to, co mají rádi, co odsuzují nebo co kritizují. Možná to vysvětluje, proč je to mládí, které si stojí za svým a s oblibou cílí na světová média, která banalizují vše podstatné a vyzdvihují bezvýznamnosti.

Již po několik desetiletí se naše divadlo významnou měrou zaměřuje na dospívající mládeži, věnuje se tématům, která je zajímají a pobízí je, aby pomocí loutek vyjadřovali to, po čem touží a co se jich dotýká. Je to mládež, která vynáší na světlo témata, která jsou tabu, jako je násilí, mafie, alkoholismus, korupce, předčasné těhotenství, samota a mnoho dalších, které konfrontuje s otevřeností a nedostatkem respektu.

Loutkáři mohou a musí zdokonalovat své tvůrčí schopnosti pomocí četby, studia, výzkumu a experimentování s novými formami. Musí ve svém scénickém vyprávění hledat krásu a harmonii, a nesmí nikdy zapomenout, že ve vztahu k loutkovému divadlu je zapotřebí kompromis.

Když mluvím o kompromisu, je to slovo, které má nespočetně významů a definic, chtěl bych zmínit, že máme zodpovědnost snažit se porozumět tomu, jaké je naše opravdové místo na tomto světě, jakou máme pozici vzhledem k několikanásobnému zneužívání moci v samotném středu současné společnosti – kdo jsou dnes králové – jsou to emíři, šejkové? V dnešní době už nesedí na trůnech ostentativně zdobených drahými broušenými kameny. Dnes se raději objevují tam, kde je nikdo zřetelně nevidí. Vlastní komunikační prostředky, které staví na odiv, nebo je skrývají, podle toho jak se jim to hodí. Tento tisícihlavý král je zkorumpovaný a primitivní neoliberalismus, jeho carové jsou velké mnohonárodnostní korporace, které aby zvýšily své zisky a moc, úplně ignorují fakt, že ničí planetu a ničí životy.

Loutkáři z celého světa, pojďme čelit krutosti, nerovnosti a nespravedlnosti za použití nekonečné rozmanitosti technik a estetik, abychom vytvořili co nejexpresivnější postavu – loutku – a nechali jí plamenně promluvit, pojďme významně zdviženým ukazováčkem poukázat na mladé, kteří se sami považují za neambiciózní, a předvést jak pracují na opravdovém rozvoji a snaží se o lepší a humánnější svět.

Eduardo Di Mauro

(* 1928 Córdoba, Argentina)

Jeho historie je hluboce spjata s jeho bratrem Hectorem Di Mauro. Společně sdíleli nadšení pro svět loutkového divadla a svou oddanost dokládali, za pomoci svých manželek Laury de Rokhla a Rachel Venturini, prostřednictvím divadla La Pareja (Pár). Na začátku čerpali inspiraci od významných loutkářů, kteří vytvořili důležitou dramaturgii pro loutky, mezi jinými Javiera Villafañe, Pedra Ramose či Césara López O´Cón.

Přínos bratrů Di Mauro je v tom, že ukázali, jak je možné za pomoci organizace, dobré vůle a vytrvalosti přeměnit víceméně bohémskou amatérskou činnost v seriozní prosperující profesi. V roce 1960 se účastnili světového festivalu UNIMA v Bukurešti (Rumunsko), kde získali třetí cenu mezi desítkami souborů z celého světa. Toto ocenění jim umožnilo podniknout turné po „socialistických“ zemích, kde mohli zblízka poznat výhody kamenných divadel. Tato cesta vedla Eduarda k odhodlání založit podobné stálé prostory pro loutky, které by byly založené na kritériích sociálních služeb a požadovaly by podporu státu, s cílem systematizovat sociální služby a vznik permanentních pracovních míst například v Tucumánu, Misiones, Mar del Platě, Tunje, Bogotě, Barinasu, Guanare, Méridě a San Cristóbalu.

Potřebovali bychom celou knížku pro výčet všech cen a ocenění, ale Eduardův trvalý význam pramení z toho, že vždy převedl svou myšlenku v praxi, vehementně předával své nápady, podporoval své kolegy v jejich plánech, naplňoval sály nadšenými dětmi, které neúnavně pracovaly, kladl důraz na nejméně podporované oblasti a šířil své myšlenky i své kroky na mezinárodních fórech a setkáních po celém světě.

Jeho divadlo TEMPO v Guanare a Latino-americký loutkářský institut, v současné době vedený jeho společnicí Maritzou Peñou, mohou sloužit loutkářům z celého světa jako modely hodné následování. Na průčelí budovy je napsáno: „Kultura je pro umělce službou, pro stát povinností a pro lid nezadatelným právem.“. Domnívám se, že tyto předpoklady jsou to, co vždy podněcovalo jeho lásku a vášeň pro loutkové divadlo.

Daniel Di Mauro

Loutkář 2/2014, s. 31.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.