Přelet nad loutkářským hnízdem

Kodedová, Magdalena: Z Minoru rovnou do tajemné Zahrady

Knižní podoba Trnkovy Zahrady pochází již z roku 1962. Svou tajemnou atmosférou dráždí fantazii čtenářů po celé dlouhé generace a ukazuje na nadčasovost dětských snů a her. Režisérka Apolena Novotná se téměř po čtrnácti letech vrátila k inscenování tohoto příběhu, který původně zdramatizovala s Davidem Pečírkou pro tehdejší Divadlo Nablízko. Okouzlujícím dobrodružstvím party kluků, kteří objevují neobyčejný svět kouzelné zahrady přímo na jevišti, tak pootevřela branku snů dalším malým divákům, tentokrát v divadle Minor.

Režisérka do Minoru přenesla i původní (povedený) koncept, v němž vede diváky k tajemné zahradě již od foyer divadla. Děti se s postavami hry a doprovodnými muzikanty potkávají již v pasáži, hraje se u šaten a před zahradní brankou nad schodišti k sálu se odvíjí úvodní setkání kluků se dvěma slony (herci v kostýmech). Když se kluci vydávají za branku, berou diváky na cestu s sebou potemnělým divadlem, jen u země lehce nasvíceným, a to přímo do zahrady – zadýmovaného divadelního sálu s květinami a liánami. Prostorové výzdobě by ovšem prospělo více výtvarné invence a propracovanosti, aby bylo dosaženo reálnějšího pocitu kouzelného místa. Herci rozehrávají nejen budovu divadla, ale i celý divadelní sál, který je pro tuto příležitost bez sedadel. Diváci tak sedí na stupínkách, postavy ze hry se prohánějí mezi nimi, stejně jako hudebníci, kteří využívají nejrůznější vchody a východy ze sálu i do zákulisí, aby se nečekaně objevovali na nějakém novém místě. Vprostřed hlediště, i když u stěny, je umístěna i nadživotní socha kamenného trpaslíka, ze které vychází jakási trpaslíkova duše (Eduard Jenický), která jako vypravěč provází diváky zákonitostmi a příběhy tohoto mystického místa. Poklidné trpaslíkovo vypravování \„narušují\“ rozjívení kluci, kteří dráždí tamního obstarožního kocoura. Právě kocour Evy Nosálkové v obtloustlém žlutavém kostýmu je výraznou figurou, která baví dospělé i malé diváky. Jeho komické výstupy, jak fyzické, tak slovní, stojí za ocenění a bez této invence by inscenace jistě pozbyla mnoho ze své humoristické roviny. Chování kocoura je v mnohém blízké dětem jak reakcemi, tak především jazykem. Takovou tendenci mají i postavy kluků, v několika výstupech i jeden ze slonů (jeho urážení se, situace, kdy si tzv. postaví hlavu, vzteká se na zemi a třepe rukama i nohama). Děti i dospělí kvitují tyto výstupy s pochopením i úsměvem, i když samozřejmě není lehké vybalancovat míru infantilnosti, aby byla oslovena širší věková skupina (doporučeným věkem pro tuto inscenaci jsou 4 roky a více).

Přestože herci rozehrávají celý sál, stěžejním místem děje je plocha jeviště (které je ovšem v Minoru ku prospěchu věci v rovině s hledištěm, tedy bez bariéry, a děti v předních řadách jsou i tady postavám na dosah). Této scéně dominuje velká kašírovaná kašna, ve které se odehrávají maňáskové výstupy zamilovaných žabek i příběh sečtělé velryby, jenž z malé rybky nečekaně vyrostla do opravdu obřích rozměrů (ta je zpodobněna jakýmsi obřím nafukovacím balónem, na který jsou promítány její oči a brýle). Výrazným prvkem je závěsná houpací síť, která dominuje zejména komickým scénám s kocourem, slouží nejen k pohoupání, ale i jako past nebo zábrana kocourova vzteku.

Celá výtvarná podoba včetně kostýmů postav se příliš neodchyluje od původní verze; postavy tří kluků charakterizují výrazné paruky, pruhovaná trička, kraťasy s laclem a aktovky. Při hře na doktory oblékají bílé pláště, ve scénách soudu sametové taláry. K ruce jsou jim umělohmotné listy, které používají dle vlastní, dětské invence například jako vstupenky do divadla. V tomto výstupu, ve kterém si spolu se slony všichni aktéři hrají na loutkové divadlo, se objevují marionety. V kontextu této dětské hry nelze ovšem mluvit o animaci loutek, jsou použity jen jako objekt nezbedných postaviček. Celý tento výstup je poněkud chaotický a spojuje v sobě několik rovin vyprávění. Těžko říct, zda-li se dětský divák zvládá orientovat: předvádí se samotní kluci, kteří se staví do pozice reálných kluků, stejných, jako jsou přítomné děti; jde o jejich dobrodružství vprostřed zahrady, kde si hrají s postavami v reálném světě neexistujícími; do toho se odvíjí trpaslíkovo vypravování, a navíc se kluci rozhodnou společně si zahrát pohádku o Karkulce, takže na scénu přivádějí i tento příběh se souvisejícími loutkami (Karkulka, babička, myslivec, vlk). Děj této pohádky je ještě k tomu zpívaný a přerušovaný nejrůznějšími výpady slonů, kluků a kocoura. Takže tento výstup tzv. divadla na divadle zaniká v již zmiňovaném zmatku.

Určitá necelistvost a dramatická sevřenost ostatně chybí celé inscenaci. Na rozdíl od knižní podoby tohoto příběhu postrádá jeho jevištní verze hlubší metaforu a ucelenější vyprávění. Pro své nekonvenční zpracování však jistě může zaujmout a nadchnout pro divadlo nějaké ty citlivé, malé diváky a ostatně může přispět i k tomu, že si společně s rodiči přečtou Trnkovu knihu.

Divadlo Minor, Praha

Jiří Trnka, Apolena Novotná, David Pečírka: Zahrada

Režie: Apolena Novotná, výprava: Bára Čechová, hudba a text: Marek Doubrava.

Psáno z reprízy 29.3.2014

Loutkář 2/2014, s. 22–23.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.