Přelet nad loutkářským hnízdem

-nm-, -kk-: Kurýr

Ze zahraničí

Japonsko

Japonské středisko NIHON-UNIMA vydává pravidelný přehled o své činnosti v ročence nazvané The Yearbook of Japanese Puppetry. Kromě zpráv o dění v jednotlivých japonských loutkových divadlech (s akcentem na tokijské divadlo PUK) zde pokračuje i seriál o loutkářských časopisech. Po skutečně velké pozornosti, kterou věnovali japonští přátelé v roce 2012 časopisu Loutkář a jeho stoleté tradici, byla do ročenky bilancující rok 2013 zařazena polská revue Teatr lalek a profil časopisu PUCK vydávaného ve Francii.

Součástí pravidelného výběru nejrůznějších informací je i pohled do historie evropského loutkářství, které v Japonsku velmi pečlivě sledují. Ročenka osahuje několik studií, z nichž můžeme vybrat např. studii Henryka Jurkowského týkající se evropských literátů píšících pro loutky. Tentokráte je věnovaná značná část publikace i fenoménu divadla Punche a Judy (a to nejen hlavním hrdinům, ale i dalším postavám této komedie, jejich typickým rekvizitám i technologickým zvláštnostem včetně „slavíka“, kterého používají loutkáři pro deformaci řeči hlavní figury, nechybí dokonce i nákres přenosného paravánu – „casteletu“, charakteristického pro tento typ maňáskového divadla). Na konci kapitoly věnované Punchovi a Judy je dokonce uveřejněn i text jejich komedie v anglickém originále. Závěr ročenky tvoří přehled japonských amatérských loutkářských skupin s jejich charakteristikami.

Orientaci ve výše zmíněných informacích nově umožňuje všem, kteří nemohou číst text v originále, anglický překlad titulů jednotlivých kapitol. (-nm-)

Z maďarského časopisu Báb – tár 2013

V Loutkáři jsme již několikráte psali o záslužné ediční činnosti maďarské odborné revue Báb – tár vydáváné v edici Artlimes. Díky jejímu šéfredaktorovi Jenö Virágovi, kterého známe dnes z jeho pravidelné účasti na všech významných českých loutkářských akcích i osobně, se v této zajímavě koncipované a velmi pěkně graficky řešené revui pravidelně objevují informace o našem loutkářství i články řady českých autorů – teoretiků, historiků i kritiků.

Při poslední návštěvě pana Virága v Praze, kdy navštívil nejen přátele, ale především výstavu věnovanou Bohumilu Hrabalovi na Staroměstském náměstí s úmyslem přenést tuto výstavu posléze i do Maďarska, jsme se mohli seznámit s posledními dvěma čísly Báb – táru z roku 2013.

V obsahu Báb – tár XV nás velmi potěšil článek Alice Dubské o časopisu Loutkář doprovázený řadou titulních stran tohoto stoletého časopisu i stať Tomáše Jarkovského o Divadle Športniki. Z obsahu dále vybíráme: nekrolog k odchodu významného maďarského loutkáře Dezö Szilágyiho, studii Henryka Jurkowského týkající se fenoménu postavy Pinocchia, informaci Niny Monovy o soukromé loutkářské sbírce Sergeje Obrazcova, „kunstkomoře“, která se nacházela v jeho soukromém bytě a je nyní v muzeu, které nese jeho jméno. Báb – tár XV se znovu vrací i k 50. výročí existence Divadla Bread and Puppet, kterému byla věnována veliká pozornost už v minulém čísle.

Báb – tár XVI přináší pohled Jany Soporové na Přelet nad loutkářským hnízdem v r. 2012 (zmínka je zde i o semináři Loutka a terapie, který Přelet v roce 2012 provázel), ale revue se věnuje i dalším festivalům – podrobněji např. zagrebskému PIFu, jeho historii i doprovodnému semináři. V čísle najdeme článek Jaroslava Blechy týkající se výstavy rodinných loutkových divadel při liberecké Mateřince s charakteristikou tohoto fenoménu.

Nevýhodu pro nás jazykově poněkud nepřístupných materiálů vyrovnává anglické resumé na konci každého článku.

Děkujeme maďarským loutkářům a hlavnímu editorovi za popularizaci českého loutkového divadla a snahu o udržení povědomí o této kultuře v zemích, které měly po r. 1945 v hledání její moderní podoby v mnohém společná východiska, vrcholy i omyly.

-nm-

Z francouzského Manipu

V prvním letošním čísle časopisu Manip (francouzský časopis o loutkovém divadle, vydává 4x ročně francouzské profesní loutkářské sdružení THEMMA) je celá příloha věnovaná památce na Alaina Recoigna, který zemřel na konci loňského roku (vzpomínkový text na tohoto významného loutkáře jsme uveřejnili v Loutkáři 1/2014).

V tomto, především na aktuality bohatém, čísle se můžeme mimo jiné dočíst o nově vzniklém centru loutkářského umění v Paříži. V roce 1992 založila Lucile Bodson (v současné době ředitelka Mezinárodního loutkářského institutu a Vysoké školy loutkářského umění v Charleville –Mézières) Loutkové divadlo v Paříži, s cílem podporovat současné loutkářské produkce pro dospělé a velká jeviště. V roce 2013, po mnoha letech vytrvalé smysluplné práce, provozované však po různých spřátelených pařížských divadlech, se tomuto nadanému a nadšenému souboru dostalo podpory ze strany pařížské radnice a ministerstva kultury v podobě vlastního divadla, které se nachází v jedné z nejstarších ulic v Paříži, rue de Mouffetard. Vzniklo tak divadlo s názvem Le Mouffetard – Divadlo loutkářského umění. Divadlo bude i nadále věnovat velkou pozornost mladým tvůrcům, podporovat umělecké projekty, které jsou kvalitní, ale nemají zatím možnost se prosadit.

Vzhledem k tomu, že aktuální situace neumožňuje divadlu Mouffetard nabízet pozvaným umělcům finanční spolupráci, tak pro co nejefektivnější podporu jednotlivých hostujících souborů poskytují dlouhodobé residenční pobyty, které spočívají v tom, že dotyční mohou pobývat, tvořit a hrát v poskytnutých prostorách po dobu 3 až 4 týdnů.

Mimo těchto aktivit se divadlo již 20 let věnuje také shromažďování dokumentů týkajících se loutkového divadla. Ke všem těmto dokumentům v podobě knih, videí, písemností či fotografií mají nyní zájemci-badatelé volný přístup.

Z aktualit ještě dále přebíráme následující dvě informace:

V nakladatelství Actes Sud vyšla 300 stránková publikace s názvem Vnitřní krajiny Philippa Gentyho. Vzpomínky, cestovní deníky, pracovní poznámky, teoretické hypotézy a sny Philippa Gentyho jsou doprovázeny fotografiemi z autorova téměř padesátiletého tvůrčího období.

Od roku 2011 uděluje charlevilský Mezinárodní loutkářský institut tři druhové ceny: za tvorbu/experiment, šíření a výzkum. V loňském roce byla na Mezinárodním festivale loutkových divadel v Charleville- Mézières předána cena Fabriziu Montecchimu, uměleckému řediteli souboru Gioco Vita, za „šíření“ starodávného umění – stínového divadla. Své znalosti dokázal velkoryse, srozumitelně předávat novým generacím na různých kontinentech. Vzbudil u mnoha mladých umělců chuť experimentovat s formou a vynalézavou dramaturgií. Vede stáže po celém světě (Kanada, Brazílie, Finsko, Norsko…) a pravidelně vyučuje stínové divadlo na ESNAMu (Vysoká škola loutkářského umění v Charleville- Mézières), la Turku Arts Academy ve Finsku a na Akdademia Teatralna de Bialystok v Polsku.

Druhou oceněnou se stala Alice Laloy, umělecká ředitelka souboru S´appelle reviens, která obdržela cenu za tvorbu/experiment. Na základě hloubkového výzkumu materiálů, s vizí silného divadelního zážitku, se odvažuje obnovovat zejména způsoby vyprávění. Ve svých inscenacích, které se od sebe velmi liší, dává pocítit spletitost základních lidských otázek, jako např. ochočení našich strachů a propasti, která vzniká po smrti drahé osoby. Alice Laloy hledá osobní umělecké vyjádření na křižovatce divadla, výtvarného umění a loutkového divadla.

Loutkář 2/2014, s. 3–5.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.