Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Nevypadám jako typ do reklamy

S jen velmi malou dávkou nadsázky by se dala charakterizovat jako neřízená střela českého loutkového divadla, která stíhá účinkovat ve stěží uvěřitelném počtu divadel a kapel po celé republice. Poprvé jsem ji viděla roku 2001 na Přeletu nad loutkářským hnízdem, kde hrála (tehdy ještě jako žákyně ZUŠ Žamberk) sólovou inscenaci Vojna s Turkem. Nejnověji se stala členkou souboru královéhradeckého Divadla DRAK. Řeč je samozřejmě o herečce a zpěvačce Johaně Vaňousové.

Jaká byla tvoje cesta k divadlu a kde ses přichomýtla k loutkám?

K loutkám jsem se dostala díky našemu literárně-dramatickému oboru v Žamberku, který vede Olga Strnadová, pro niž byly loutky vždy jasnou prioritou, a tím pádem i pro nás všechny ostatní. My jsme vlastně neměli zkušenost s žádným jiným divadlem, recitovali jsme, to ano, ale bylo pro nás naprosto přirozené vyjadřovat se skrze loutky. Takže jsem si nikdy nepředstavovala, že bych mohla být na jevišti sama jenom jako herečka, to se mi zdálo, že ani neumím a že mi to ani nepřísluší. Vojna s Turkem byla poslední inscenací, kterou jsme spolu dělaly, a právě ta byla pro mě možná impulsem k tomu, abych se divadlu věnovala i nadále.

Máte lásku k divadlu v rodině?

Moji rodiče jsou aktivní sportovci. Mysleli si, že bude nejlepší, abych si vyzkoušela co nejvíc věcí, a tak mě přihlásili na všechny kroužky, které v Žamberku byly, včetně uměleckých. Myslela jsem si, že je budu postupně selektovat, ale vlastně jsem se ničeho nedokázala vzdát, takže jsem zůstala i v tanečním, hudebním, dramatickém i výtvarném kroužku. Nejlepší cestou, jak všechny tyto dovednosti zúročit, se mi pak zdálo loutkové divadlo.

Takže tvoje cesta na DAMU byla víceméně přímočará…

Přiznám se, že mě to takhle jednoduše nenapadlo, až když se mě na to všichni ptali na festivalech, kde jsem vystupovala s Vojnou s Turkem. I Olinka něco naznačovala, ale ta si myslela, že bych byla spíš dobrá na dramaturgii. Jenže mě bavilo právě to kočování a hraní, které jsem najednou okusila. Náhodou jsem pak hrála Vojnu na DAMU jako inspirativní představení pro studenty Katedry autorské tvorby a pedagogiky, zrovna když byl den otevřených dveří na KALDu. Marek Bečka tehdy mluvil krásně o loutkách, a bylo jasno. Na poslední chvíli jsem si podala přihlášku a ono to vyšlo.

Jaká byla studia u Marka Bečky? Naplnilo se to, co jsi od školy očekávala?

Naprosto, na škole jsem byla dokonale šťastná. Spousta mých spolužáků sice brblala, že děláme málo činohru, ale protože jsem k činohře neměla vůbec žádný vztah, tak jsem měla za to, že děláme to, co bychom dělat měli. Markovi jsem hrozně vděčná, že nás neučil jenom své řemeslo, ale že nás seznamoval s jinými pedagogy a režiséry, takže už na konci prvního ročníku jsme pracovali s tolika lidmi, jako některé ročníky za celé studium. Byli to například Nori Sawa, Pavel Štourač, americký loutkář Eric Bass a další.

Vaše absolventské inscenace byly schválně také tak rozmanité, abyste si vyzkoušeli co nejvíce režijních metod?

Už ve druhém ročníku jsme si připravili poměrně velký projekt Paměť krajiny/Krajina paměti s Petrou Tejnorovou ve spolupráci s polskou divadelní školou. Šlo o pohybové či fyzické divadlo, v čemž jsme – až na několik výjimek – vůbec nebyli kovaní. Možná bych si to mnohem raději zkusila až teď, protože tehdy jsme byli vychováváni k jakémusi roztomilému loutkářství a vůbec se divím, že jsme to tenkrát jakž takž zvládli. Naše první absolventská inscenace se jmenovala Tři měsíce prázdnin, byla loutková a režíroval ji Marek Bečka a druhá byla Bouře, nad níž jsme se sešli s režisérem Jiřím Bábkem a loutkářem Nori Sawou. Ani u jedné si nejsem jistá, jak moc se povedly, ale rozhodně jsme se na nich všichni hodně naučili. Osobně si nejvíc cením inscenace Stvoření v režii Ondreje Spišáka, sice činoherní, ale velmi stylizované. Naší poslední inscenací byl vlastně návrat na začátek – loutkový kabaret Pixy podle komiksu Maxe Andersena, na kterém s námi spolupracovaly Buchty a loutky, což byla parádní tečka za studiem.

Kromě toho jsi vyjela i na dvě stáže do zahraničí. Co ti přinesly?

Půl roku jsem studovala v Londýně na Rose Braford College, kde jsme se převážně věnovali fyzickému herectví, protože tam se s loutkami vůbec nepracuje. Ale na druhou stranu mi bylo příjemné, že mě tam dopředu nikdo neškatulkoval, protože v Praze jsem prostě byla \„ta loutkářka\“, které to \„hejbání moc nejde\“, jak říkal Marek. Ve Francii jsem pak byla na stáži v divadelní společnosti Sputnik, kde jsme spíš experimentovali a hledali možnosti divadelního vyjadřování, což vlastně zúročuji ve své praxi až teď. Podařilo se mi navázat cenné kontakty a určitě se ke spolupráci s nimi ještě vrátím, nicméně bude oříšek, jak to skloubit se všemi závazky, co mám tady.

Absolvovala jsi v roce 2010 a nějakou dobu působila na volné noze. Jak se žije nezávislým loutkářkám?

Já bych své aktivity rozdělila na projekty pro děti, které dělám pod hlavičkou Studia Damúza, a jde o interaktivní loutkové pohádky se živou hudbou, a tvorbu pro dospělé. Někteří lidé se za hraní pro děti stydí, ale já se k tomu hrdě hlásím a myslím si, že jsou to dobré věci a jsou přínosné pro obě strany. Už je těch pohádek šest a další určitě přibudou. Pro dospělé hraju s loutkami v rámci Divadla Dno, a to v inscenaci Idolls, a Divadla Športniki, které jsme založili před třemi lety v Mariboru. Se Športniki máme na repertoáru už tři inscenace – Back to Bullerbyn, Gagarina a Simply Clever – což jsou moje asi \„nejsrdcovější\“ inscenace. Hrála jsem i s Divadlem Na cucky z Olomouce, ale to bylo spíš pro můj divadelní růst a zkušenost, ale asi to nemá další perspektivu. Kromě toho hraju i v kapelách, jako jsou třeba Jelení loje, Sen nebo Jahodové děti, což jsem si vždycky přála. Už po škole jsem měla dvě nabídky do angažmá, ale obě jsem odmítla, protože jsem chtěla být sama svým pánem a hrát v několika souborech najednou, nebýt vázána pouze v jednom divadle. Také jsem chtěla mít absolutní svobodu ve výběru, v jakých projektech chci hrát. V některých měsících bylo hraní méně, ale třeba v červnu jsem měla až 40 představení včetně premiéry, což už bylo trochu náročné.

Nicméně od této sezóny jsi pevně zakotvila v královéhradeckém Divadle DRAK. Jak se to daří kloubit s tolika nezávislými aktivitami, a navíc postgraduálním studiem na KALD DAMU?

Když přišla v květnu 2013 nabídka do angažmá z DRAKu, byl to pro mě impuls k porušení všech uvedených pravidel, protože východočeský DRAK k mému srdci přilnul už v dětských letech, byl cítit domovem a příležitostmi k dalšímu hereckému posunu. Původně jsem se tam těšila především kvůli Kubovi Vašíčkovi a Tomášovi Jarkovskému, našimi Športniki, kteří se tam ujímají uměleckého vedení, ale záhy jsem pochopila, že se to v DRAKu velkými osobnostmi jen hemží. Je pro mě velká čest zkoušet s herci, kteří psali dějiny loutkového divadla, objeli se svými slavnými kusy celý svět a přitom neztratili ani trochu prvotního nadšení a hravosti. Být v angažmá je pro mě další zkušenost, která rozhodně stojí za to; jsou inscenace, jako například Poslední trik Georgese Méliese, které si člověk na volné noze doma v pokoji těžko nazkouší. Na druhou stranu se v provozu kamenného divadla může člověk lehce stát takovým \„hereckým dělníkem\“, čemuž se snažím vzdorovat právě tím doktorským studiem na DAMU. Vybrala jsem si téma mapování současné situace evropského loutkového divadla pro dospělé, jakožto navázání na mou diplomovou práci, využití všech kontaktů, které v zahraničí mám, a také v naději, že se budeme s DRAKem hodně vydávat na zahraniční festivaly. Právě jsem se vrátila z Londýna, kde jsem měla několik schůzek s divadelními i televizními loutkáři a jedním uměleckým šéfem tamního divadla. Protože je ta naše loutkářská komunita tak malá, jak ta česká, tak ta britská, všichni se rádi druží, diskutují a pomáhají si, což je pro mě fascinující a zároveň velmi přínosné, nedovedla bych jen sedět někde v archivu…

Říkala jsi, že máš asi nejraději své účinkování v Divadle Športniki. Jak jste se dali dohromady?

Bylo to před třemi lety v Mariboru, kde Jakub Vašíček s Tomášem Jarkovským, Terezkou Venclovou a Elenkou Volpi pracovali na inscenaci Zakaj?/Proč? a my s Adamem Kubištou vedli loutkářské workshopy pro náctileté. Tak jsme zkusili po večerech připravit společně i něco vlastního, z čehož jsem měla velkou radost, protože jsem Tomáše s Kubou znala už od dětství z mnoha loutkářských přehlídek a dávno s nimi chtěla pracovat. Zkoušení bylo moc příjemné, vyprávěli jsme si zážitky z dětství, četli Astrid Lindgrenovou, improvizovali a zpívali si. Mysleli jsme si, že budeme hrát výslednou inscenaci Back to Bullerbyn jenom občas jako svou libůstku pro radost, protože nám bylo jasné, že se při svém pracovním vytížení nemáme šanci příliš často setkávat. Ale to představení bylo nakonec tak úspěšné, že jsme měli za sebou záhy 30 repríz. Moc mě těší, že tohle naše hraní je pořád pro radost a to nadšení z něj neutuchá. A také že se nám daří jednou ročně připravit novou premiéru, pokaždé trochu jinou, abychom neskončili ve škatulce roztomilý soubor s loutečkami. Dokonce už hrajeme některá představení i ve slovinštině!

Jak jste přišli na název souboru Športniki? A ještě jste začínali jako \„Amatérský loutkářský spolek Športniki\“, což leckoho zmátlo…

Zastáváme názor, že divadlo je sport a sport je divadlo, ale takových kréd máme spoustu. Stopy asi vedou k tomu, že jak jsem byla od malička vedená ke sportu, jsem zvyklá chodit pravidelně běhat, což jsem praktikovala i během své stáže v Mariboru. A kluci se ke mně přidali, protože taky sportují, byť jsem je musela někdy ráno dost přemlouvat a někdy celou cestu nadávali, jací jsme blázni. A Mariborští na nás jen nevěřícně zírali, jací jsou ti Češi \„športniki\“, a název byl na světě.

Druhou vaší inscenací byl Gagarin. Také vznikal z improvizací během stáže?

Začínali jsme úvahou nad tím, že bychom chtěli pracovat na něčem vážném. Kuba chtěl zkusit životopis Jana Palacha, já Bedřicha Smetany a Terezka Venclová prosazovala Bohuslava Martinů. Jenže pak přišel Tomáš s tou Nagibinovou knížkou o Gagarinovi, kterou jsme si předčítali v autě a hrozně jsme se jí smáli a nevěřili, že to někdo mohl myslet vážně, a bylo rozhodnuto. Vznikl z toho takový pelmel, protože jsem třeba přišla s tím, že bych chtěla, aby se tam nějak cvičilo, a vyšla mi z toho ta biomechanická etuda o konci války, Elena s Adamem zase prosazovali legrační tanečky, a mají je tam… Kritici nám pak vyčítali, že to není tak formálně čisté jako Bullerbyn, ale my jsme rádi, že se můžeme realizovat ve všech směrech. Co však zůstává v naší práci stále stejné, jsou loutky, písničky a uvolněná atmosféra.

A co Simply Clever? Inscenace opět zcela odlišná, asi nejhloubavější… Čím jste se pro ni inspirovali?

Protože jsme na zkoušení neměli moc času, chtěli jsme si udělat jen malý autorský kabaret pro radost, což nám záhy překazil scénograf Kamil Bělohlávek svojí olbřímí scénou. Dřív jsme vždy hledali inspiraci v knihách, tentokrát jsme vedli dlouhé hovory na témata, která nás zajímají, a dramaturg Tomáš Jarkovský je postupně filtroval do příběhu Antonína Kroupy.

Jaké je tedy ideální divadlo podle Johany Vaňousové, kromě toho že loutkové a výrazně hudební?

Asi nejdůležitější je pro mě kontakt s divákem – vůbec si nedovedu představit, že bych hrála na velkém jevišti. Jednak bych to nejspíš hlasově neutáhla, ale za druhé by mi tam chyběl právě ten kontakt. A jak nad tím tak přemýšlím, scházela by mi asi i ta jistá míra improvizace a svobody na scéně. Já jsem vlastně jen velmi zřídka pracovala s pevně daným textem, drtivá většina mých rolí vycházela nějakým způsobem ze mě a naprosto mi vyhovuje autorské herectví. Také mám ráda, když je pro mě každá další divadelní zkušenost svým způsobem hraniční a můžu se posouvat dál. Co ale v divadle nutně potřebuji, je humor. Ráda bych si zkusila dojmout diváky nějakou vážnou rolí, ale nevím, jestli se mi to vůbec někdy podaří (následuje salva upřímného smíchu, který ostatně koření celý rozhovor, pozn. aut.).

Neláká tě televizní nebo filmová kamera, tedy diametrálně odlišná práce od vysoce kontaktního loutkového divadla?

Natáčela jsem několik studentských filmů a klipů, ale velké zkušenosti nemám. Určitě bych si chtěla nějaké pořádné natáčení vyzkoušet, ale nemyslím si, že bych se tomu mohla někdy věnovat. Na castinzích v prváku jsem rychle pochopila, že prostě nevypadám jako typ do reklamy nebo seriálu.

Kromě toho, že hraješ a cestuješ jako o život, tak také pořádáš v Žamberku festival Ejhle, loutka. Co tě k tomu vedlo?

Tenhle festival jsem nezaložila já, ale již zmiňovaná Olga Strnadová, a to už v roce 1998 a hrával tam náš dramaťák. Konaly se asi tři ročníky s tím, že mi Olinka pořád říkala, že to po ní jednou převezmu, čemuž jsem tehdy příliš nevěnovala pozornost. Jenže jsem přišla na DAMU, zmínila se o tom Markovi a on odvětil, že pořádat festival není zase tak složité a poradil mi, jak založit občanské sdružení a nasměroval mě, jak si požádat o peníze. Tak jsme s mými kamarády za Žamberka skutečně založili v roce 2008 občanské sdružení Lay.no a pustili se do organizování. Ze začátku to byl poměrně skromný festival, který postupně co do programu narůstal a s tím narůstala i divácká základna, která už se pohybuje kolem pěti set lidí. Jsem moc ráda, že už žamberské publikum přistoupilo na fakt, že se s loutkami může hrát i pro dospělé, byť je samozřejmě jasné, že to není zábava pro všechny.

Kromě festivalu Ejhle loutka se také výrazně angažuješ i v pražských VyšeHrátkách, kde skončil pořadatelský tým Filip Jevič – Kristýna Cihlářová zaměřený primárně na hravost a interaktivitu. Snažíš se VyšeHrátky svou dramaturgií nějak proměnit a posunout jinam?

Určitě se je snažím zacílit více na loutky a ráda bych je otevřela širšímu okruhu diváků, i pro dospělé. Aby se staly přehlídkou toho nejlepšího, co se v loutkách urodilo, s tím, že by to bylo zaměřeno oproti Přeletu zejména na tvorbu studentů a mladých začínajících souborů. Nicméně ta interaktivní \„hřiště\“ či \„bojovky\“ a dílny, které byly vlajkovou lodí předchozího týmu, bych ráda zachovala a obohatila o rozsáhlejší divadelní a hudební program.

Jak vlastně přijali tvoji rodiče-sportovci fakt, že mají dceru komediantku?

Podporují mě a jezdí na mé premiéry. A třeba moje máma, která se mnou kdysi jezdívala po všech těch přehlídkách, dokonce začala sama studovat postgraduál na DAMU u pana docenta Provazníka, takže se také ponořila do divadelního světa.

Johana Vaňousová (1986)

Herečka, zpěvačka (aktuálně působí v těchto nezávislých divadlech a hudebních tělesech: Divadlo Športniki, Studio Damúza, Divadlo Dno, Jelení loje, Jahodové děti, Sen) a občasná produkční. Studium na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU v ročníku doc. Marka Bečky ukončila v roce 2010 dle svých slov \„oslňující absolventskou rolí Boha v inscenaci Pixy v Divadle Disk, v níž vystoupila v 51. až 53. minutě hodinového kusu\“. Po absolutoriu strávila několik let na volné noze, nyní je v angažmá Divadla DRAK. Zároveň studuje v doktorském programu KALD DAMU a zaměřuje se na evropské loutkové divadlo pro dospělé.

Loutkář 1/2014, s. 31–33.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.