Loutkar.online

Richter, Luděk: Jak kohouti obarvili svět aneb Magoři dětem

Už jsem to kdesi zmínil, ale nemůžu než opakovat: na inscenace Jakuba Vašíčka se těším proto, že vedle spousty nápadů tu vždy cítím i snahu o sdělení, o osobně, lidsky angažované vyjádření se k tématu, které si předsevzal. U inscenace Jak kohouti obarvili svět aneb Magoři dětem jsem se těšil o to víc, že jde o setkání experimentujícího postmodernisty Vašíčka s undergroundovými „magory“ Jirousem, Stárkem a Veselou a de facto o politické divadlo pro děti (od deseti let).

A pominu-li poněkud přímočarý úvod, v němž se natvrdo dozvíme, že byla doba, kdy u nás zlí lidé zavírali dobré lidi, a ti zlí lidé se jmenovali komunisti, tedy pominu-li tuto proklamační (a tudíž neúčinnou) zkratku, mám důvod těšit se i v úvodních sekvencích: muž se ženou prožívají večer v pokoji, z něhož neznámí zřízenci postupně odnášejí stůl, židle, postel, skříňku, nakonec i harmoniku od mužovy pusy, jeho civilní šaty jsou sepsány a odevzdány, je mu přidělen vězeňský mundúr a spadla klec. V zápětí však dostane zásilku s bochníkem chleba, v něm svíčku, zápalky, papír, tužku… – a pouští se do psaní prvé pohádky, která se vedle něj začíná odehrávat.

Inscenace je složena ze tří pohádek, které se volně proplétají se situacemi pětičlenné disidentské rodiny. Nejpůsobivější je prvá třetina. Alegorická pohádka O bláznovi, který sázel stromy pracuje střídmě s jevištními metaforami – byť skončí nečekaným obrázkem tří kýčovitých porcelánových baletek na skříňkách hracích strojků. Dál už se prohlubuje – či spíše přidáváním rozšiřuje – především užití efektních jevištních prostředků (světélkující trubice, megafony, jízda na bicyklech, filmová projekce, a nakonec beatová kapela a plácání barev po jevišti), zatímco síla sdělení klesá.

Významově problematická je druhá část, propojující dopis o odpojení elektrického proudu kvůli neplacení složenek s pohádkou O čarovné zahradě: syn se urazí, když je odhalena jeho lež o umytí rukou, a matka prohlásí, že ona nikdy nelhala, ale když vzápětí ve snaze zabránit odpojení proudu sama zalže a syn její lež před mechanikem odhalí, maminka ho napraví pohádkou o prolhaném synkovi. Lhoucí maminka napravila syna vyprávěním o strašných následcích lhaní; je tedy někdy lež přípustná – kdy, proč…?

Tatínek je zřejmě propuštěn, neboť následuje užití filmové projekce pro cyklistický výlet do jeho rodných míst, kam ovšem dorazí i sociální pracovnice Šedivá, jež vzápětí na principu laterny magiky vstoupí na jeviště, pokusí se potomky poslat do Vězení Pro Děti s argumentem, že si rodina ani nedokáže vymalovat – a tak vymalují: po brůčkovsku pomalují a pocákají barvami vše od jevištních panelů a schodů přes podlahu až po vlastní kostýmy, aby ve vrcholu vylili kýbl zelené barvy i na paní Šedivou. Vzpouru doprovází bigbeatová extáze kapely nad jevištěm (snad evokace The Plastic People – jak ji ale chápat jako vrchol aktu osvobození, když předtím její elektrické kytary byly opakovaně použity jako nejvýraznější součást utlačovatelského aparátu?). Tatínkem vyprávěná titulní pohádka, jež má být motivací k onomu řádění, v balábile orgií s barvami, kapelou a horečným atakováním diváků sociální pracovnicí, žel zcela zaniká. Zato se vynořuje otázka: má snad být podstatou oné vytoužené a nabyté svobody orgasmus anarchistického řádění?

Shrnutí? Pozoruhodný záměr vytvořit politické divadlo pro děti, vynalézavá dramaturgie, nápaditá režie, úsporná a funkční scénografie, slušné herecké výkony čtyř hlavních představitelů (loutky ani v náznaku). A hlavně snaha hrát o něčem – kolikrát se s tím v dnešním českém divadle, najmě loutkovém, setkáte? Vracím se na začátek: tým Jakuba Vašíčka, Tomáše Jarkovského, Kamila Bělohlávka a Terezy Venclové je ojedinělý svou snahou o sdělování živých, aktuálních, v nejlepším slova smyslu angažovaných témat. Škoda, že málokdy jsou dotažena a často jsou v závěru jen bouchnutím do stolu zploštěna do podoby proklamace či vzdorovitého gesta (někdy i protiřečícího tomu, co chtěli sdělit). Jako by se nedostávalo času věci domyslet a nechat v přípravě dozrát. Je to ale vůbec možné při kvantu produkce, do níž se sympatický mladý tým vrhl?

Psáno z 2. reprízy 18. ledna 2014

Loutkář 1/2014, s. 25.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.