Přelet nad loutkářským hnízdem

Mocová, Kateřina: O líné babičce

(muzikál pro komplet celou rodinu, nikoli však pro lenochy!)

Autorka literární předlohy Alena Kastnerová se vyjadřuje o ideální babičce takto: \„… je to dáma, která se těší ze svého babičkovství, nemá žádný nesmyslný komplex z věku, užívá si života, nestěžuje si, nelituje se a realizuje se i v jiných věcech, než je jen neustálé pokvokávání kolem rodiny…\“ A přesně taková Babička v podání skvělé herečky a zároveň precizní loutkoherečky Jarmily Vlčkové byla. Bez komplexu, bez lítosti, plná síly a vůle podnikat věci, které předtím nestihla, protože se věnovala dětem, manželovi a práci – a to celý život.

Příběh Babičky Milady začíná dnem jejího \„nástupu\“ do důchodu. Na forbíně se objeví její potomci s již vlastními dětmi a partnery – a všichni od ní nutně potřebují hlídání, pomoc s úklidem, upéct bábovku či uvařit svíčkovou… Neboť oni musejí zajít do kina, na kafe a na jiná důležitá místa. Babička dlouhá léta s láskou prala, žehlila, zašívala a milovala svou rodinu, ale teď je ráda, že už to má za sebou. Vytáhne tedy látkový škapulíř, kam si dlouho ukládala svá tajemství a své sny, aby si konečně mohla užívat a dělat radost. V tuto chvíli zlehka rozehrává komunikaci s dětskými diváky. Hlavně ti v předních řadách mohli \„losování\“ z Miladina škapulíře ovlivnit – několika se jejich tužba splnila – vybrali přání pro Babičku!

První přání znělo: řídit nejrychlejší auto světa! A pohotová Milada hned věděla, že právě takové auto má její soused. A představte si, že ji opravdu nechal vůz kočírovat.

Tady \„zaznívá\“ další podstatný komponent celé inscenace – je jím hudba, kterou naše důchodkyně miluje – u každé své aktivity si zapne rádio. A kapela, stále přítomná ve druhém plánu jeviště, spustí song na hudbu Hit the Road Jack Raye Charlese. Všechny písně jsou česky otextované, dotvářejí jevištní dění a pointují jednotlivé divadelní situace. Děti si tedy začínají notovat. Notují si vlastně všichni – děti, rodiče i prarodiče. A kdy se nejmenší diváci začínají smát? Když má majitel nejrychlejšího vozu z vlasů punkáčské číro a tváří se zcela vyděšeně, jakou že to rychlostí Milada sviští. Zdá se, že jsme všichni přišli na tzv. rodinný muzikál – plný činoherních hereckých partů s jemným přesahem, vtipy a triky loutkářského výtvarného kumštu.

Babička schází z forbíny mezi diváky a nabízí dětem další možnost vybrat lísteček s přáním ze škapulíře. Tentokrát: letět modrou vzducholodí. Přestože tato radost stojí pět tisíc korun, dopřeje si ji. I vzducholoď má rádio – již zní Lou Reed a jeho A Walk on the Wild Side. Jistě přes metr dlouhá, opravdu namodralá vzducholoď jako RC model a její dva loutkoví pasažéři – Babička s pilotem proletí celý prostor hlediště – jeden z milých loutkářských prvků inscenace, během kterého se publikum nechalo unést poetickým plutím vzduchem… Chtělo totiž uvěřit, že energická seniorka skutečně letí. Všichni jí to přáli. Až jsme – my diváci – skoro zaspali, že zachránila život Následníkovi trůnu Ngur-Ngur XVII., studujícího v Čechách. Panovník Ngur-Ngur XVI., jeho otec, se svou suitou snad z Dálného východu, dá Babičce obrovský a krásně zpracovaný briliant. A ta za něj získá dva kufry peněz, které jí dovolí uskutečnit další odvážné cestovatelské plány.

Třetím přáním je: rozlousknout tajemství počítače a internetu. Babi, ne zcela nadšeně, navštíví Dopolední kurs práce na PC pro důchodce stejně jako čtyři další studenti pokročilého věku, kteří však odpadávají jeden po druhém. Až zůstane pouze naše hlavní hrdinka, jež se učí základům výpočetní techniky. Lektor Otakar jí vysvětlí, jak se proklikat třeba k internetovému rádiu. A jsou tu Pink Floyd a Another Brick in the Wall s textem: Hej, účo, chcem ti radu dát. A Milada na závěr kurzu, spíše omylem než úmyslně, zakoupí 60 barelů té nejlepší kuvajtské ropy, které na ni čekají v přístavu v Hamburku.

Následující a doposud nesplněný sen napsaný na papírku ve škapulíři je: vylézt na osmitisícovku. Babička se vydává na cestu do Himalájí, má totiž skvělou fyzickou kondici, vynikající výbavu a kufry peněz. Je to tady – stoupá s mezinárodní horolezeckou výpravou (i když komerčně založenou), kde je Francouz, Němka, Japonka a samozřejmě i vedoucí expedice – ten národnosti blíže neurčené. Další revuální výstup odstartovala píseň George Harrisona My Sweet Lord alias Stůj při nás – japonská účastnice s sebou měla v kabelce rádio Hitachi, Milada byla ve svém živlu. Tu se ozval hrozivý řev – Yetti! Všichni, až na naši hlavní hrdinku, utekli. A co se nestalo? Pěkně si s Yettim popovídali – ona česky, on slovensky, přišel do Himalájí kupodivu z Tater. Yetti Miladu donesl na vrcholek hory na vlastních zádech. Ona mu zase na oplátku pošeptala tajemství zachování rodu, neboť strážci hor hrozilo vyhynutí.

Babička je spokojeně zpátky doma a ještě přichází himalájský telegram (i když dnešní děti nevědí, co takový telegram je – nevadí, jejich vlastní babičky jim to diskrétně pošeptaly), že se narodil syn – kluk – malý Yetti, kterému dali jméno Milada.

Začíná druhá polovina představení a je tu další tužba: naučit se potápět. Babička je znovu na cestě – tentokrát letí za exotikou, instruktor Igor ji učí šnorchlovat a potápět se na krásném ostrově. Chystají se spolu na první ponor, hrají jim k tomu Paul Simon a Art Garfunkel The Sound of Silence – sál ztichlý, humorně stylizované potápění, kdy nad promítacím plátnem ční pouze hlavy s brýlemi a šnorchly a těla v neoprenech animovaná tak, že si to každý divák přál zažít na vlastní kůži – aspoň si to takto povídaly děti kolem mne. Ticho pod mořskou hladinou, ryby… jednoduše krása a zastavení času (samozřejmě jen jako kdyby).

Babička se pokaždé ráda vrací do rodné kotliny – všechna vnoučata ji potřebují, jsou nemocná. A jak je uzdraví? Rock and rollovou písní Rock Around the Clock Maxe C. Freedmana a Jamese E. Myerse jakožto pohádkou o drakovi, co smrděl. Vnoučátka se vyléčila velmi rychle a ráda.

Další přání: naučit se lyžovat. Milada vyndala ze skříní výstroj z doby svého mládí, ještě ji však pro samou rodinu a práci nevyzkoušela. Ocitáme se na sjezdovce, v juniorské skupince lyžařské školy. Instruktor Norbert – Bertík děti i Miladu vzal na černou sjezdovku. Opět jsme svědky opakujícího se procesu, kdy všichni neodvážní utečou – až na Miladu – ta jediná se zcela náhodou zúčastní Světového poháru sjezdového lyžování, který – jak jinak – vyhraje. Ale když se psychicky zhroutí letitý šampión závodu, protože nevyhrál, zkušená a rozumná Milada mu svůj pohár přenechá.

Ve škapulíři zůstalo poslední životní přání: žít u moře. Tudíž nezbývá nic jiného, než celé rodině oznámit stěhování! Miladiny děti jsou překvapené, ona je však pevně rozhodnutá. A vnoučata bude hlídat každé léto klidně celé prázdniny. Miladu už u moře divák nespatří, od ostatních aktérů se dovídáme, že sedávala na židličce v písku každý den – blíž a blíž moři. Až měla prsty ve vodě. Milada najednou řekne: \„Už jdu, moře. Já už jdu.\“ Slyšíme: \„A moře ji vzalo k sobě.\“ Slunce zapadlo. Konec. Děti netuší, že Babička už není mezi námi, ale dospělí si s tím poradí.

Ještě si dovolím osobní poznámku – můj šestiletý syn už špitl: \„Mami, to není líná babička, ale čilá babina!\“

Jednoduchá scéna Jaroslava Milfajta – kovová stage se sedmi plošinami, ze které \„se mydlí\“ songy herců-muzikantů pod vedením Milana Potočka – svobodný hrací prostor nejen pro muzicírování. Bornovy režijní loutkářské detaily a jiné jemnosti, scéničnost i múzičnost Miroslava Hanuše a energická Babička Jarmily Vlčkové vytvářejí jedinečnou rodinnou podívanou, tak vzácný a specifický divadelní tvar. Představení díky všem svým aktérům působí jako živý, kompaktní a dokonale sleděný kus, během kterého se děti, rodiče i prarodiče dobře baví a tiše si vyměňují poznatky… Nikdo nerušil, nikdo neodcházel… Jeviště komunikovalo s hledištěm.

Divadlo v Dlouhé

Alena Kastnerová, Jan Borna:

O líné babičce

Spolupráce na scénáři: Ilona Smejkalová, Miroslav Hanuš

Režie: Jan Borna, Miroslav Hanuš, dramaturgie: Ilona Smejkalová, scéna: Jaroslav Milfajt, kostýmy: Hana Fischerová, animace: Vojtěch Žák, aranžmá a hudební nastudování: Milan Potoček, české texty zahraničních písní: Miroslav Hanuš.

Psáno z reprízy 2. 2. 2014.

Loutkář 1/2014, s. 20–21.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.