Lešková Dolenská, Kateřina: Česko hledá smysl života

Zatím poslední přírůstek v repertoáru Divadla Športniki s názvem Simply Clever jsem zhlédla během 5. ročníku festivalu 13+, který pořádá pražské Divadlo v Dlouhé. Nezmiňovala bych se o tom, kdyby mi právě fakt, že byla nasazena bezprostředně po inscenaci Šaryk vzpomíná, neposkytl klíč, jak na ni nahlížet, a k úvahám nad tím, jak ošidné je slůvko \„generační\“.

Ostravská inscenace mě totiž nijak neoslovila a nebylo mi ani jasné, pro koho je určena. Román Čtyři z tanku a pes Janusze Przymanowského z 60. let (ani stejnojmenný polský televizní seriál) si z dětství nevybavuji a toto téma (události na východní frontě na sklonku 2. světové války) mě i jako dospělou dokonale minulo. A podle rozpačitých reakcí převážně dospívajícího publika jsem v tom nebyla sama. Týmu režiséra Radovana Lipuse se tentokrát nepodařilo vytvořit univerzální divácký trhák kalibru dodnes hraného \„Ostravaka\“ a obávám se, že je na vině právě volba předlohy, která je, jak už se dnes říká snad o všem, \„kultovní\“ pravděpodobně pouze pro omezený okruh lidí.

O to snazší pozici měli, alespoň v mých očích, členové Divadla Športniki, ale obávám se, že zejména proto, že jsme vrstevníci. Inscenace Simply Clever se v jejich tvorbě v jednom ohledu mírně vymyká – není opřena o literární předobraz. Zatímco v případě Back to Bullerbyn šlo o návrat do dětství spjatý s idylickou knihou Astrid Lindgrenové a Gagarin se vysmál barvotiskové naivitě povídek Jurije Nagibina, inscenace Simply Clever stojí podle jedné z aktérek Johany Vaňousové (rozhovor s ní si můžete přečíst na s. XX) \„na dlouhých hovorech na témata, která nás zajímají\“. Je to tedy něco, co se týká současných plus minus třicátníků a snad nebudu tak daleko od pravdy, když někde v pozadí tuším i návaznost na inscenaci Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen uváděnou pod hlavičkou L. S. Věk, na níž se podílelo duo Jarkovský-Vašíček a která se také týkala hledání smyslu života a tápání rozpolcené a trochu ztracené generace. Generace, která slovy Jakuba Vašíčka \„nezažila to, že by nám bylo dvacet v roce devadesát, kdy se všechno nově rozjíždělo, protože nám bylo jenom deset let, a nejsme ani ta generace, co umí na počítačích a válí anglicky. Jsme prostě někde na pomezí: jednou nohou v komunismu, o kterém toho vlastně moc nevíme, a druhou mezi těmi počítačovými klávesami, ale spíš tak na úrovni Didaktiku Gama.\“ (viz rozhovor Baví nás zkoumat mezní situace a klást si otázky, Loutkář 6/2011, s. 384–388).

\„Simply Clever\“ je slogan automobilky Škoda a kolem auta se vlastně celá inscenace točí. Antonín Kroupa (Adam Kubišta) totiž jednoho dne sedne do auta a vyjede z Dolné Mokré, ani vlastně neví pořádně kam, a cestou potkává bizarní, až \„zelenkovsky\“ vyšinuté figurky. Postupně do auta přibere Miss z Litvínova (Elena Volpi), která jede zachraňovat děti do Afriky, protože se \„nikdy pořádně nenají, stejně jako ona\“, fanatického fanouška Sparty (Tomáš Jarkovský), mlčenlivého pumpaře, který nikdy neopustil rodné město (Dominik Linka), nebo záhadného spisovatele Paula (Jakub Vašíček), z něhož se vyklube brazilský autor bestsellerů Paulo Coelho. Každá z postav spatřuje smysl života v něčem jiném, a dlužno dodat dosti pofidérním; nejlidštěji se paradoxně chová postava představovaná Johanou Vaňousovou, o níž si diváci zpočátku nejspíše myslí, že se jedná o Kroupovu partnerku, s níž vyrazil na výlet. Až před koncem představení pak vyjde najevo (byť jsou celou dobu podávány indicie v podobě opakované repliky \„přepočítávám\“), že jde o personifikovanou repasovanou navigaci vyrobenou v Číně.

Športniki se v inscenaci netají jistými sympatiemi a shovívavostí takřka ke všem postavám, ale servírují je s notnou dávkou ironie. Hysterická kráska žije příběh odstrkované Popelky, která chce pomáhat celému světu, jak to tak u vítězek soutěží krásy bývá, s naivitou až okouzlující. Zapálený fanoušek nevidí a neslyší, co se děje kolem, žije jen svým sportovním klubem a všeříkající je song věnovaný jeho nastávající \„Mám tě rád, skoro jako Spartu\“. Pumpař nezná nic než svou čerpací stanici, ale je v ní spokojený – celý nesvůj z auta promptně vystoupí, jen co vyjede z rodného města. Tihle svůj smysl života našli, byť vypadá při pohledu z vnějšku kuriózně. Ovšem spisovatel Paolo nemá jízlivou \„športnikovskou\“ optikou daleko k parodii: medituje, poučuje, pod vlivem halucinogenů vypráví nesmyslné příběhy, tváře se, že sděluje hluboká moudra a zásadní životní pravdy. A patřičně zlomyslný je i celý rámec inscenace – vyhlášení soutěže Česko hledá smysl života, jejíž vítěz získá křovinořez – a fakt, že svou cestu ukončí Antonín Kroupa na Mount Everestu, kde září nezaměnitelné neonové žluté písmeno M známého prodejce rychlého občerstvení. Inscenace tak ironicky shazuje současné upínání se k rádoby filosofickým příručkám, jak docílit štěstí, komercializaci světa včetně kdysi nedostupných a posvátných hor, invazi bezduchých televizních soutěží. V inscenaci jsem ale zároveň četla, že hlavní aktéry podobné bilancování na konci období \„rané dospělosti\“ zajímá, je jim vlastní a snad je také trápí. A i když je podávají s nadsázkou a humorem, pointa kusu je značně mrazivá.

Co pojí všechny inscenace ze \„športnické\“ dílny, je v hojné míře i v této divadelní road–movie – slovní humor (například ozve-li se pokyn \„pustit kazetu\“, padá kazeta netečně na zem, půvabná GPS přepočítává na kuličkovém počítadle a podobně), živě produkované písně a nechybí ani loutky, tentokrát plošné (autory výpravy jsou Kamil Bělohlávek a Tereza Vašíčková). A v neposlední řadě jsou to až nakažlivý entusiasmus, závidění hodná energie a radost z divadla jako takového, na hony vzdálená běžné provozní rutině, s nimiž Športnici stále hrají.

Loutkář 1/2014, s. 18–19.