Malíková, Nina: Divadelní sólo Vladimíra Marka

Divadelní sólo – není asi výstižnější charakteristiky pro specifické představení Salome brut, které v premiéře uvedla 11. 11. 2013 v sále Slévárna alternativní scéna La Fabrica.

V této inscenaci, která by se dala jedním slovem nazvat výkřikem, dokazuje Vladimír Marek, že suverénně zvládá všechny pěvecké i pohybové úkoly, několikeré žánrové proměny i intimní intermezza, která jsou jeho osobní výpovědí. Tato drsná Salome – Salome brut je příběhem o hledání lásky a odmítání, o její potřebě a o nepochopení.

Kromě expresivního hereckého výkonu inscenace zaujme i rafinovanou výtvarnou stránkou (variabilní jednoduchá jednotka scény – průhledný kubus se mění z pekla v předpeklí i podivný skleněný sarkofág, ve kterém je uvězněna jako v muzeu voskových figur legenda – Salome). V inscenaci najdete loutky, masky, ale pracuje se i s módními médii. Drsné jsou i střihy mezi biblickým příběhem a hercovými civilními intermezzy. Z hereckých prostředků lze poznat Markovy citace z jeho vlastní tvorby – ať už jde o Sněhovou královnu, Kouzelnou flétnu s nezapomenutelnou Královnou noci, Draka z hradecké Písně života. Zaujme ale i Markův efébský partner (spoluautor a autor výpravy a kostýmů Martin Kámen). V jeho postavě všudypřítomného anděla smrti je něha, neambiciózní asistování protagonistovu sólu a zcela zřetelný respekt k jeho práci. Výtku bych snad měla jen k použití loutek, které v celku (přes výtečnou Markovu loutkohereckou práci) nemají své opodstatnění a jejich úvodní sexuálně-exhibiční prolog je dokonce z hlediska dalšího traktování příběhu Salome nesrozumitelný.

Úctyhodná herecká práce s nejednoduchým námětem a ještě komplikovanějším zpracováním nabízí ale přece jen ještě jednu otázku – nemohl by se pohled na Salome, který přes všechna čarování probíhá v jedné expresivní rovině, přece jen místy zastavit a představit Salome ještě v jiných polohách tak, aby pohled na ni nebyl jen groteskně, sžíravě a přes všechno porozumění hořce odmítavý?

Salome Brut je inscenace v mnoha směrech experimentální a do současného chrámu alternativy, jímž La Fabrica nesporně je, určitě patří. Zařazuje se do řady nekonvenčních výpovědí o hořkosti bytí, jeho proměnách i těžkém vyrovnávání se s ním.

Scénář: Vladimír Marek, Martin Kámen, režie: Daniel Špinar, výprava a kostýmy: Martin Kámen, hudba: Mário Boa, producent: Peter Seerge Butko.

Psáno z premiéry 11. 11. 2013.

Loutkář 1/2014, s. 17.