Do okruhu domácích knih, věnujících se zasvěceně loutkářské problematice, přibyl nyní – po rozměrném reprezentativním svazku Česká loutka (2008) z téhož autorského zázemí – další vítaný počin jednoho z našich současných nejvýznamnějších znalců „dřevěné Thálie“ Jaroslava Blechy Rodinná loutková divadélka – herectvo na drátkách (Moravské zemské muzeum, Brno 2013, 192 s.).
Přispěvatel Loutkáře J. Blecha pracuje v MZM jako dlouholetý vedoucí a kurátor oddělení dějin divadla. Vedle příležitostného vysokoškolského působení se zabývá audiovizuální dokumentací (zejména profesionálního kočovného i amatérského marionetového divadla), systematickým budováním muzejních sbírek svého pracoviště a jejich tuzemskou i zahraniční popularizací formou četných výstav, přednášek, rozhlasových a televizních pořadů. Novinka – nejen shodným formátem a celkovou úpravou – volně navazuje na autorovu publikaci Rodinná loutková divadélka – skromné stánky múz (MZM, Brno 2009). Zatímco ta byla věnována hlavně průmyslově vyráběným tištěným stolním loutkovým divadlům a dekoracím české provenience a vedle mnoha obrazových ukázek přinesla jejich zevrubný soupis, nynější svazek (rovněž vydaný za finanční podpory Ministerstva kultury ČR) neméně poučeně prezentuje především českou industriální produkci stolním scénám určených loutek; vychází přitom téměř výhradně z brněnských fondů, čerpá však také z exponátů jiných. Všechny tři jmenované publikace se faktograficky i metodologickým přístupem rozličně stýkají, doplňují a překrývají (oddíl označený přímo Rodinné loutkové divadlo najdeme už v té nejrozsáhlejší první), podrobnější komparace však není naším záměrem.
Již tradičně má Blechovo dílo uváženou a přehlednou kompozici. Úvodní Vzpomínka je badatelovým privátním vyznáním z vlastního dětského okouzlení rodinným i školním divadélkem, pasus O knize mj. zahrnuje apologii osobitosti loutkového divadla, poskytujícího konzumní společnosti dneška prostor pro specifickou imaginativní komunikaci s divákem. Poté následuje pět klíčových, názvy opatřených kapitol a po nich opět obhajobná slova Závěrem a děkovné Postscriptum.
První pasáž Rodinné loutkové divadlo – pokrokový žánr českého loutkářství ve stručném historickém exkurzu vymezuje „terén“: po tzv. loutkářské renesanci přichází amatérská etapa, zahrnující jak ochotnické scény spolkové či školní, tak sledovaný fenomén rodinných aktivit, u něhož se konstatují rysy pozitivní i méně příznivé. Jedná se zhruba o první polovinu 20. st. (s kulminací v letech 20. a 30.), neboť po r. 1948 dochází i v této oblasti k radikálním změnám. Rodinné loutkové divadlo nesloužilo jako dětská hračka, nýbrž coby prostředek kreativity dospělých, prosazovalo český patriotismus i výchovné tendence a vyznačovalo se konzervativnějšími inscenačními přístupy, využívajíc řemeslně kvalitních firemních průmyslových produktů. Druhá kapitola Repertoár a loutkářská dramatická literatura opět při teoretických úvahách a vývojovém ohlédnutí zaznamenává domácí textovou nabídku od konce 19. st. Již tehdy se objevilo okolo 400 her, psaných i renomovanými autory (Karel Mašek-Fa Presto), adresovaných dětem a určených především pro marionety. Převažovaly pohádkové látky, ale vyskytly se i příležitostné alegorie nebo zdravotnické „agitky“. K těžišti knihy se dostáváme v nejdelší části Aktéři stolních scén. Po proměnlivých definicích pojmu „loutka“ a stratifikaci jejích rozličných typů (české domácnosti preferovaly marionety na kukátkové scéně) připomíná J. Blecha chronologicky rozličné osobnosti, instituce a periodika, které se (počínaje Mikolášem Alšem) o rozvoj a typologii našich národních loutek zasloužily. Podle návrhů či modelů četných profesionálních výtvarníků průmyslově vyráběly dominantní i menší zavedené firmy (Antonín Münzberg, Alois Petrus, Modrý & Žanda, JEKA, APAS, Antonín Gerlich aj.) tradicionalisticky pojaté realistické artefakty (včetně rozličných polotovarů k dotvoření), které zde hned obšírně a názorně demonstruje obrazová část. Autor hutně charakterizuje a detailně porovnává dobovou produkci, do níž se avantgardní tendence (sdružení Artěl aj.) promítly jen okrajově. Krátká pasáž „Scénografie“ domácích scén (převážně šlo o bednové konstrukce s malovaným portálem, prospektem, oponou, sufitami, barevnými kulisami, dekoracemi a rekvizitami) je de facto digestem předchozí knížky. Kapitola „Zázemí“ – metodické a praktické doplňky pak zmiňuje rozličné dobové, dnes už místy úsměvné pokyny a instrukce z příruček pro domácí „loutkomily“, posléze doložené ukázkami Z praktických návodů a rad. Stručná partie Závěrem nepřináší kategorické soudy, nýbrž se znovu vrací k Blechovu obdivnému náhledu na tajemně magickou tvář loutkového divadla, trvale inspirativní, leč mnohým unikající. Následuje specializovaný teatrology zajímající Heslovitý chronologický přehled významnější produkce pro rodinné loutkové divadlo a opět časově řazený soupis českých edic loutkových her do poloviny 20. st., mezi 81 položkami zohledňující i vydání slovenská.
K základnímu textu záslužně nechybějí ani další, bibliograficky poučené náležitosti, u knížky nabízené rovněž širším laickým vrstvám zase ne tak samozřejmé. Petitový poznámkový aparát úměrného rozsahu najde dostatečně bystrozraký čtenář za jednotlivými kapitolami, uvozenými vhodnými citátovými moty. Vedle anglického Résumé nechybí Jmenný rejstřík (výjimečně třeba jen se zkratkou nedohledatelného křestního jména). Nezapomnělo se na alfabetický souhrn domácí i zahraniční Použité a doporučené literatury, Prameny, Periodika a medailonek O autorovi. Pravopisné lapsy a překlepy jsou skutečně jen marginální.
Podstatnou, na první pohled patrnou a vítanou součástí úhledné publikace křídového papíru (mimořádné uznání zaslouží výtvarná a typografická úprava Václava Houfa, který si s mnohými stránkami pohrál s „hračičkářskou“ kumštýřskou vynalézavostí) jsou stovky převážně barevných, přímo samotným historikem zkušeně pořízených nečíslovaných fotografií – od velkoformátových až po ty nejdrobnější (výjimečně jen dvojice, ale jindy až dvě desítky artefaktů na stránce, takže už detaily nejsou příliš patrné). Mnohé vizuální dokumenty jsou zakomponovány přímo do textu kapitol, jiné dostaly podobu rozličných aranžovaných „skupení“, „zátiší“ nebo koláží, kde se loutky vyskytují sólově, s jevištními partnery nebo ve fragmentech vhodných kulis. Zásadní je tu ovšem rozsáhlá, mezi 3. a 4. kapitolu umístěná obrazová „příloha“ (s. 36–160). Zde je invenčně uplatněna zásada zachycení marionety čelně, zezadu a v detailu hlavy, ovšem s nutností vždy obrátit list. V temporální posloupnosti demonstruje loutky (ale letmo rovněž rekvizity, kostýmní předlohy aj.) určené rodinným divadélkům od přelomu 19. a 20. st.: nejprve cizí provenience a dále pak od „alšovek“ podle jednotlivých firem a výrobců, resp. výtvarníků, autorů prototypů atp.; vedle marionet též loutky papírové, stínové nebo plošné. Přímo u jednotlivých sourodých skupinek je vždy uvedena jejich skutečná velikost (zpravidla 15–25 cm) a materiál, případně jiné charakteristické markanty. Při pestré typologii loutek (převažují ovšem postavy dvorské, vesnické, pohádkové a zvířecí) je jejich přesná indentifikace ponechána na čtenářových znalostech či fantazii.
Z knihy Rodinná loutková divadélka – herectvo na drátkách vnímáme nejen její nesporný dokumentační, materiálový, informační a estetický přínos, ale též badatelovu zevrubnou poučenost při schopnosti systémově utřídit rozsáhlý materiál, leckdy až mravenčí heuristické úsilí jít ad fontes, erudici a potřebný nadhled, respektující dobový kontext i vývoj společenského a kulturního procesu. Jaroslav Blecha probírá v textové i obrazové rovině podstatné aspekty sledovaného fenoménu, takže vážnějšímu zájemci poslouží jako zdroj základního odborného poučení. Píše věcně, koncentrovaně a čtivě bez fejetonistické upovídanosti, aniž by ovšem zastíral sympatickou osobní zaujatost svébytnou loutkařinou. Autorovo upřímné pozvání do čarovného světa divadelní imaginace lze tedy s potěšením přijmout.
Jaroslav Blecha: Rodinná loutková divadélka – herectvo na drátkách, Moravské zemské muzeum, Brno 2013, 192 s.
Loutkář 1/2014, s. 9–10.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS